Rozhovor s… Rostislavem Karlem Tomanem

Rozhovor s naším brněnským farářem Rosťou Tomanem, který je zároveň i vojenským
kaplanem.

Vojenský kaplan. Co to vlastně znamená? Co takový člověk v armádě dělá? A jak se k něčemu takovému může člověk vůbec dostat? Zeptali jsme se na to našeho vojenského kaplana Rostislava Tomana.
Než se ale k těmto otázkám dostaneme, mohl byste se stručně představit?
Rosťa Toman. Starokatolíkem od roku
1997. Jáhnem v roce 2001, knězem v roce 2003. Od posledně jmenovaného roku ustanoven jako administrátor brněnských
starokatolíků. Žena Hanka, děti Jeremiáš a Anna Marie. Kuřák, pivař, věkem momentálně zakouším Kristova
léta.

Dobře, vojáku! J Co tedy znamená funkce vojenský kaplan a co má takový člověk
v armádě na starosti?
Především doprovázení. Sdílení radostí i bolestí lidí v armádě. Znamená to být
kdykoliv otevřený a připravený naslouchat, poradit, pomoci. Žádná evangelizace, ale zpřítomnění Božího skrze kaplana ve
vojenských podmínkách. Není to lehké, ale člověk se s tím úkolem musí stále rvát.

A pak na vás padají i další
úkoly – a to u kaplanů dost liší. Někde dělají kaplani pietní akty, jinde zastupují tiskového mluvčího, pomáhají
s kulturou atd.

Jak Vás vlastně napadlo se k takovéto službě přihlásit? A dá se nějak
stručně popsat, jak to funguje tento proces výběru?
Znal jsem některé vojenské kaplany a tak jsem zvedl telefon a zeptal se, jak se jim vede … po nějaké době se rozeběhla dlouhá šňůra různých procesů, do
kterých byla zapojena naše církev, Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference, hlavní kaplan, lékaři,
psychologové, tělocvikáři … a po půl roce jsem nastoupil „na vojnu“. Je to celé komplikovaná záležitost a ne každý se
vojenským kaplanem stane – stačí, aby jeden ze článků procesu nesouhlasil, a služba vojenského kaplana je vám
v podstatě uzavřena.

Takže Vám teď život ovlivňují dvě instituce – církev a armáda. Jak moc to ovlivňuje
Váš osobní život?
Je to všechno komplikovanější. Občas nevím, kam dřív skočit. V rámci armády dostávám
rozkazy od svého velitele, metodickým „velitelem“ vojenského kaplana je hlavní kaplan AČR a tím církevním „velitelem“
je samozřejmě můj biskup.

Prakticky to vypadá tak, že se snažím mít alespoň sobotu pro sebe a svou rodinu. Jinak
se snažím splnit vše, čeho si moji velitelé žádají.

Tedy již přes dva roky jste vojenským kaplanem. Kdybyste tyto dva roky měl nějak zhodnotit – co
Vám vzaly, co Vám daly? Lišily se nějak Vaše představy od skutečnosti?
Začnu od konce. Moje představy se
podivně mísily s informacemi od ostatních kaplanů a scénami z amerických akčních filmů, to vše zarámované vyprávěním
starých a zkušených „kozáků“ vojáků z dob totality, kteří absolvovali základní vojenskou službu. Realita byla podivná
konfrontace pocitů a chtělo se mi s Ježíšem na kříži volat: Bože můj, proč jsi mne opustil.

Hodnocení je teď
vlastně hrozně složité. Z dvacetičtyř měsíců mého vojenského kaplanování jsem osmnáct měsíců strávil na různých
školeních, přípravách a misích v Afghánistánu. Ty roky mi vzaly na dlouhou dobu mojí rodinu a rodinu mé farnosti, daly
mi nové přátelé, jiný pohled na svět (nejenom ten z čistě křesťanského výtahu) a zkušenost válečné mise – v dobrém i tom zlém, kterou bych asi nikomu nepřál.

Mohl byste blížeji popsat život na základně
v Přerově?
Přerov, to jsou vrtulníky. Takže se létá a létá. Celý život základny se točí kolem strojů a jejich pilotů. Slouží se 24 hodin denně, takže jde o nepřetržitý provoz. Vojenský útvar je takový „stát ve státě“,
všechno je řízeno rozkazem, všechno šlape naprosto předpisově a jedinečně - od uklizečky, přes meteorologa a technika
až po pilota a velitele základny. Vstoupit na základnu je jako vstoupit do města, které má svoje vlastní zákony a jehož
obyvatele jsou hrdými poddanými se svým pánem.

Kam jste tedy byl již poslán na misi?
Byl
jsem dvakrát v Afghánistánu, pokaždé na stejném místě: americká vojenská základna Šarana, provincie
Paktika.

Zaměřme se na Vaši poslední misi v Afghánistánu. Jak probíhala taková příprava na takovou misi?
Jde se na to vůbec připravit?
Probíhají společná předepsaná cvičení: střelby, granáty, teoretická i praktická cvičení. To je vojenský život. Po té duchovní stránce jsem se chystal u zkušenějších vojenských kaplanů.
Milióny otázek směrem ke kaplanům, na které se vlastně nedá odpovědět, protože každá mise a každý voják jsou
jiní.

Z dnešního pohledu – jako kaplana, který jel na misi poprvé – musím říct, že se vlastně člověk připravit
nemůže. Může se modlit, což je dobrá prevence proti tomu, aby se nezbláznil z očekávaného a neočekávaného.

Finální příprava spočívá ve sbalení si bagáže. Poprvé je to úkol nadlidský. Představte si, že
odlétáte např. prvního července, sbalení ale musíte být v omezených kilech v květnu, protože letadlo většinou létá se
zavazadly s předstihem. Balíte si věci na půl roku, aniž byste věděli, co budete potřebovat. Někdy si to
zkuste.

Jaké byly Vaše první dny v Afghánistánu? Bylo něco, k čemu se Vám těžko
přizpůsobovalo?
Když jsem přijel do Afghánistánu poprvé, po vystoupení na mne „dýchla“ válka. Kolem dokola
bylo spousty vojáků a vojenské techniky. Všudypřítomný byl strach z toho, že kdykoliv a odkudkoliv může přiletět kulka
nebo raketa a je po vás. Když jsem vystupoval z letadla podruhé, měl jsem pocit, jako bych byl doma jenom na krátké
dovolené. Všechno už jsem znal – místo, lidi, strach – prostě nic nebylo nové.

Přizpůsobení souviselo spíše
s klimatickými a geologickými podmínkami. Vadil mi (a nikdy bych si na to nezvykl) prach, který byl všudypřítomný. Toho
se tam člověk nikdy nezbavil.

Jaký je Afghánistán? Ne z pohledu vojáka či kněze, ale z pohledu člověka
jako takového?
Hodně lidí říká, že každá země má svoje krásy. Na tom je asi kus pravdy.  Já jsem člověk
lesa a zeleně, takže mi sucho, písek a hory nehoví. Afghánistán jsem bohužel poznal pouze jako voják, který operoval
v prostoru základny, takže o kultuře a zemi jako takové toho říci mnoho nemohu.

Jak byste zhodnotil
svoji službu na zahraniční misi celkově? S jakými pocity jste se vracel zpět do své rodné země?
Pro mne to
byl velký přínos, veliká, nezprostředkovatelná zkušenost – poznal jsem spousty zajímavých lidí, mohl jsem jim posloužit
jako duchovní i jako člověk ve službě, kterou jsem měl mimo duchovní život na starosti. Hodnotit to ještě nechci,
člověk od takovýchto zkušeností musí mít odstup.

Domů jsem se vracel poprvé i podruhé hrozně unavený. Celý
týden, každý den jsem se snažil být lidem 14 hodin k dispozici, takže po čtyřech měsících je člověk zcela
„vyšťavený“.

Co vás vlastně po návratu domů čekalo?
Člověk přiletí, je 200 km od domova,
cítí, že jeho nejbližší jsou po té dlouhé době blízko, a přesto vás na letišti naloží, odvezou do karanténního
střediska, kde vás testují a testují. Domů jedete, až když je všechno v pořádku.

Doma vás pak čekají lidé, kteří
se za tu dobu změnili – prostě žili svoje životy bez vás a bylo třeba ten život přizpůsobit.

Skvělé je, že mne
očekávala má perfektní manželka, naši prckové, lidé z farnosti, sousedi a přátelé.

A co Vás čeká teď?

Čeká mne práce. Znovu se musím naplno (fyzicky i psychicky) vrátit do českého civilního a vlastně
pohodlného života – tedy v porovnání s tím, co člověk zažije.

A jak se připravujete na Vánoce? Jakým
způsobem je budete trávit?
Ve farnosti samozřejmě liturgicky, doma na zahradě nazdobíme smrček, který nám
tam vyrostl, a pokusíme se přesvědčit děti, že „český ježíšek“ neumřel.

A je něco, co byste ještě chtěl
říct čtenářům webu a já se na to nezeptala?
Přál bych všem čtenářům, aby válka vždy zůstala za „našimi
dveřmi“, vlastně abychom celé životy bojovali proti všemu násilí a vůbec ho nepouštěli do našich životů. V tom nám
Kristovo evangelium může být velmi nápomocné a bohudíky za ta Boží slova, která nás našimi životy
provázejí.

Jinak také přeji požehnané Vánoce a pěkný Nový rok. Vojenský kaplan. Co je to vlastně znamená?
Co takový člověk v armádě dělá? A jak se k něčemu takovému může člověk vůbec dostat? Zeptali jsme se na to našeho
vojenského kaplana Rostislava Tomana. Než se ale k těmto otázkám dostaneme, mohl byste se stručně
představit?
Rosťa Toman. Starokatolíkem od roku 1997. Jáhnem v roce 2001, knězem v roce 2003. Od posledně
jmenovaného roku ustanoven jako administrátor brněnských starokatolíků. Žena Hanka, děti Jeremiáš a Anna Marie. Kuřák,
pivař, věkem momentálně zakouším Kristova léta.

Dobře, vojáku! J Co tedy znamená funkce
vojenský kaplan a co má takový člověk v armádě na starosti?
Především doprovázení. Sdílení radostí i bolestí lidí v armádě. Znamená to být kdykoliv otevřený a připravený naslouchat, poradit, pomoci. Žádná evangelizace,
ale zpřítomnění Božího skrze kaplana ve vojenských podmínkách. Není to lehké, ale člověk se s tím úkolem musí stále
rvát.

A pak na vás padají i další úkoly – a to u kaplanů dost liší. Někde dělají kaplani pietní akty, jinde
zastupují tiskového mluvčího, pomáhají s kulturou atd.

Jak Vás vlastně napadlo se k takovéto službě
přihlásit? A dá se nějak stručně popsat, jak to funguje tento proces výběru?
Znal jsem některé vojenské
kaplany a tak jsem zvedl telefon a zeptal se, jak se jim vede … po nějaké době se rozeběhla dlouhá šňůra různých
procesů, do kterých byla zapojena naše církev, Ekumenická rada církví, Česká biskupská konference, hlavní kaplan,
lékaři, psychologové, tělocvikáři … a po půl roce jsem nastoupil „na vojnu“. Je to celé komplikovaná záležitost a ne
každý se vojenským kaplanem stane – stačí, aby jeden ze článků procesu nesouhlasil, a služba vojenského kaplana je vám
v podstatě uzavřena.

Takže Vám teď život ovlivňují dvě instituce – církev a armáda. Jak moc to ovlivňuje
Váš osobní život?
Je to všechno komplikovanější. Občas nevím, kam dřív skočit. V rámci armády dostávám
rozkazy od svého velitele, metodickým „velitelem“ vojenského kaplana je hlavní kaplan AČR a tím církevním „velitelem“
je samozřejmě můj biskup.

Prakticky to vypadá tak, že se snažím mít alespoň sobotu pro sebe a svou rodinu. Jinak
se snažím splnit vše, čeho si moji velitelé žádají.

Tedy již přes dva roky jste vojenským kaplanem.
Kdybyste tyto dva roky měl nějak zhodnotit – co Vám vzaly, co Vám daly? Lišily se nějak Vaše představy od
skutečnosti?
Začnu od konce. Moje představy se podivně mísily s informacemi od ostatních kaplanů a scénami
z amerických akčních filmů, to vše zarámované vyprávěním starých a zkušených „kozáků“ vojáků z dob totality, kteří
absolvovali základní vojenskou službu. Realita byla podivná konfrontace pocitů a chtělo se mi s Ježíšem na kříži volat:
Bože můj, proč jsi mne opustil.

Hodnocení je teď vlastně hrozně složité. Z dvacetičtyř měsíců mého vojenského
kaplanování jsem osmnáct měsíců strávil na různých školeních, přípravách a misích v Afghánistánu. Ty roky mi vzaly na
dlouhou dobu mojí rodinu a rodinu mé farnosti, daly mi nové přátelé, jiný pohled na svět (nejenom ten z čistě
křesťanského výtahu) a zkušenost válečné mise – v dobrém i tom zlém, kterou bych asi nikomu nepřál.

Mohl
byste blížeji popsat život na základně v Přerově?
Přerov, to jsou vrtulníky. Takže se létá a létá. Celý
život základny se točí kolem strojů a jejich pilotů. Slouží se 24 hodin denně, takže jde o nepřetržitý provoz. Vojenský
útvar je takový „stát ve státě“, všechno je řízeno rozkazem, všechno šlape naprosto předpisově a jedinečně - od
uklizečky, přes meteorologa a technika až po pilota a velitele základny. Vstoupit na základnu je jako vstoupit do
města, které má svoje vlastní zákony a jehož obyvatele jsou hrdými poddanými se svým pánem.

Kam jste
tedy byl již poslán na misi?
Byl jsem dvakrát v Afghánistánu, pokaždé na stejném místě: americká vojenská
základna Šarana, provincie Paktika.

Zaměřme se na Vaši poslední misi v Afghánistánu. Jak probíhala
taková příprava na takovou misi? Jde se na to vůbec připravit?
Probíhají společná předepsaná cvičení:
střelby, granáty, teoretická i praktická cvičení. To je vojenský život. Po té duchovní stránce jsem se chystal u zkušenějších vojenských kaplanů. Milióny otázek směrem ke kaplanům, na které se vlastně nedá odpovědět, protože každá
mise a každý voják jsou jiní.

Z dnešního pohledu – jako kaplana, který jel na misi poprvé – musím říct, že se
vlastně člověk připravit nemůže. Může se modlit, což je dobrá prevence proti tomu, aby se nezbláznil z očekávaného a neočekávaného.

Finální příprava spočívá ve sbalení si bagáže. Poprvé je to úkol nadlidský. Představte si, že
odlétáte např. prvního července, sbalení ale musíte být v omezených kilech v květnu, protože letadlo většinou létá se
zavazadly s předstihem. Balíte si věci na půl roku, aniž byste věděli, co budete potřebovat. Někdy si to
zkuste.

Jaké byly Vaše první dny v Afghánistánu? Bylo něco, k čemu se Vám těžko
přizpůsobovalo?
Když jsem přijel do Afghánistánu poprvé, po vystoupení na mne „dýchla“ válka. Kolem dokola
bylo spousty vojáků a vojenské techniky. Všudypřítomný byl strach z toho, že kdykoliv a odkudkoliv může přiletět kulka
nebo raketa a je po vás. Když jsem vystupoval z letadla podruhé, měl jsem pocit, jako bych byl doma jenom na krátké
dovolené. Všechno už jsem znal – místo, lidi, strach – prostě nic nebylo nové.

Přizpůsobení souviselo spíše
s klimatickými a geologickými podmínkami. Vadil mi (a nikdy bych si na to nezvykl) prach, který byl všudypřítomný. Toho
se tam člověk nikdy nezbavil.

Jaký je Afghánistán? Ne z pohledu vojáka či kněze, ale z pohledu člověka
jako takového?
Hodně lidí říká, že každá země má svoje krásy. Na tom je asi kus pravdy.  Já jsem člověk
lesa a zeleně, takže mi sucho, písek a hory nehoví. Afghánistán jsem bohužel poznal pouze jako voják, který operoval
v prostoru základny, takže o kultuře a zemi jako takové toho říci mnoho nemohu.

Jak byste zhodnotil
svoji službu na zahraniční misi celkově? S jakými pocity jste se vracel zpět do své rodné země?
Pro mne to
byl velký přínos, veliká, nezprostředkovatelná zkušenost – poznal jsem spousty zajímavých lidí, mohl jsem jim posloužit
jako duchovní i jako člověk ve službě, kterou jsem měl mimo duchovní život na starosti. Hodnotit to ještě nechci,
člověk od takovýchto zkušeností musí mít odstup.

Domů jsem se vracel poprvé i podruhé hrozně unavený. Celý
týden, každý den jsem se snažil být lidem 14 hodin k dispozici, takže po čtyřech měsících je člověk zcela
„vyšťavený“.

Co vás vlastně po návratu domů čekalo?
Člověk přiletí, je 200 km od domova,
cítí, že jeho nejbližší jsou po té dlouhé době blízko, a přesto vás na letišti naloží, odvezou do karanténního
střediska, kde vás testují a testují. Domů jedete, až když je všechno v pořádku.

Doma vás pak čekají lidé, kteří
se za tu dobu změnili – prostě žili svoje životy bez vás a bylo třeba ten život přizpůsobit.

Skvělé je, že mne
očekávala má perfektní manželka, naši prckové, lidé z farnosti, sousedi a přátelé.

A co Vás čeká teď?

Čeká mne práce. Znovu se musím naplno (fyzicky i psychicky) vrátit do českého civilního a vlastně
pohodlného života – tedy v porovnání s tím, co člověk zažije.

A jak se připravujete na Vánoce? Jakým
způsobem je budete trávit?
Ve farnosti samozřejmě liturgicky, doma na zahradě nazdobíme smrček, který nám
tam vyrostl, a pokusíme se přesvědčit děti, že „český ježíšek“ neumřel.

A je něco, co byste ještě chtěl
říct čtenářům webu a já se na to nezeptala?
Přál bych všem čtenářům, aby válka vždy zůstala za „našimi
dveřmi“, vlastně abychom celé životy bojovali proti všemu násilí a vůbec ho nepouštěli do našich životů. V tom nám
Kristovo evangelium může být velmi nápomocné a bohudíky za ta Boží slova, která nás našimi životy
provázejí.

Jinak také přeji požehnané Vánoce a pěkný Nový rok.

 

Rozhovor připravila Monika Mádlová