«

»

Rozhovor s… Pavlem Benediktem Stránským

OLYMPUS DIGITAL CAMERARozhovor s naším zlínským farářem, který kromě duchovní služby, vykonává ještě práci u kriminální policie.

Pocházíš z nevěřící rodiny, ale přesto sis našel cestu k víře a Bohu. Z vlastní zkušenosti vím, že to pak s rodiči bývají většinou boje, protože nedokážou pochopit, co nás do toho kostela tak táhne. Vypadalo to podobně i u vás doma?

Moje víra se začala drát na povrch v době, která konverzím nepřála, v době, kdy chodit do kostela mohlo člověka diskvalifikovat pro budoucí život. Mně bylo 10 let a tato rizika jsem nevnímal a nebyl schopen vyhodnotit. Navíc jsem poznal něco velmi zásadního a pro mne důležitého – začínal jsem rozumět světu a Boží stvoření mi přišlo velmi logickou interpretací světa kolem nás. Pravdou je, že moje cesta do institucionální církve nebyla vzhledem k deklarovanému vědeckému ateismu mého otce a indiferentnosti mojí maminky procházkou růžovým sadem. Tatínek byl člen komunistické strany. S mým obrácením zásadně nesouhlasil a nad to si uvědomoval, že ze mne kontakt s církví učiní nepřítele režimu a občana druhé kategorie. To mi často říkal, že „faráři jsou lidé druhé kategorie“. Toto vyhodnocuji samozřejmě s odstupem a odvažuji se o tom mluvit mimo jiné i proto, že můj otec před nedávnem zemřel. A pravdou je, že se ze mne snažil kostelní angažmá vymlátit do slova a do písmene. Zpětně vím, že to myslel ze svého pohledu dobře, ale vysvětlujte to zákazy a fyzickými tresty člověku, byť dítěti, které zakusilo cosi Svatého?

bleskovka-pavel

Ano, u nás zákazy taky moc nepomohly. Změnila se nějak situace po revoluci, nebo byl tvůj tatínek proti i potom?

Proti byl vždy. Nebyl mi na žádném ze svěcení a dělal, že to není. V rozporu s tím vším mne však, pro mne nepochopitelně, poslal po základní škole na církevní gymnázium, kam by mne nenapadlo se ani hlásit. A i při studiu teologie mne materiálně podporoval a diplomy se mnou slavil. Tak se v tom vyznej. Prostě jej někdo v minulosti dokonale imunizoval vůči náboženství. Domýšlím si, že to mohlo být kvůli zčásti židovskému původu rodiny, o kterém předešlé generace mlčely a třásly se, aby je za Protektorátu někdo nevyhmátnul. Mít něco s náboženstvím, ať už s židovským za války nebo s jakýmkoli po válce se prostě nevyplácelo. Možná víc než z přesvědčení byl jeho ateismus daný generačně děděným strachem z náboženského a hlavně sankce za to. Úplnou odpověď ale nemám.

Kdy se u tebe dostavil pocit, že tvé působení v církvi nekončí v lavicích mezi laiky, ale máš být pastýřem Jeho lidu? Bylo to už v tom dětství, nebo to přišlo mnohem později?

Tak předně chci říct, že formulace „působení v církvi nekončí v lavicích mezi laiky“ je trošku klerikální. Všichni jsme laici. Slovo laik je odvozeno od řeckého laos, tedy lid. A jsem tedy laikem v tom smyslu slova, že patřím k církvi jako každý další laik. Ano, přijal jsem svátostnou službu vkládáním rukou biskupa, a tak už tak své laictví nebudu tak vykřikovat, ale osobně si myslím, že být aktivní laik je super. Vzpomeňme Josefa Königa. Ten si své laictví uměl užívat. Kdyby bylo více takových požitkářů všeobecného kněžství v našich farnostech, to bychom my kněží řehtali blahem. A laici taky.

Dobře, to máš pravdu. Špatně zformulováno, ale kam jsem otázkou směřovala, asi víš…

A kdy se u mne dostavil pocit, že bych mohl přijmout nějakou církevní službu? A to už tak u konvertitů bývá, že je to všechno nějak víc zajímá. Přirozeně, že jsem ministroval a to máš pak s tím farářem bližší kontakt, objíždíte spolu farnosti, jednu mši za druhou a představíš si, že by to mohl třebas člověk taky dělat. A protože to bylo na moravském Slovácku, kde lidi mají ještě církev a kněze rádi, tak to byla příjemná setkání s příjemnými lidmi. A proč ne? Tak nějak to začalo u mne. K tomu se přidalo to, že mne zajímalo číst knihy o Bohu, víře a postupně i teologii. A pak jsem přemýšlel, že bych mohl být mnichem – teologie mne zajímala coby věda a modlit se, číst a možná trošku pracovat, to se mi zdálo docela zajímavé. Pak jsem tuto cestu ve svých myšlenkách opustil, přijal jsem normální zaměstnání a teologii studoval dálkově jen ze zájmu a k úvahám o službě v církvi jsem se vrátil až poté, co jsem se seznámil s biskupem Dušanem a ten mi pravil: „Vy studujete tu teologii prvním rokem, tak za dva roky by mohlo být jáhenské svěcení.“ Osobně nevěřím na nějaké vocatio interna. Je-li věřící muž zdráv a je schopen studovat, pak si myslím, že by si otázku, zda by se neměl stát knězem, měl položit. A tak slovo biskupa Dušana vlastně bylo jistým vocatio externa, které rozfoukalo ve mně ten doutnající knot úvah o kněžské službě. K tomu přistupuje to, že když vám biskup něco takového řekne, tak si řeknete, že asi nejste úplný osel, že to on přeci musí poznat. Navíc se to v té době trošku i hodilo, neboť se nám rodila zlínská farnost, která nebyla zcela standardně zaopatřena duchovní správou.

Ty ovšem nejsi jen knězem, ale civilním zaměstnání pracuješ jako policista na kriminálce. To byl taky jeden z dětských snů?

Jako dítě jsem měl pestré zájmy, zejména mne zajímala příroda. Byl jsem členem Klubu Mladého hlasatele, jakási „dálková“ obdoba skauta. S dědečkem jsem chodil často do lesa, strýc choval včely, měli jsme doma malé hospodářství. Nebyli jsme žádní kulaci, ale protože jsme bydleli na vesnici, tak jsme si pěstovali brambory, zeleninu a chovali prasátko, kačeny, husy, slepice a králíky. Začal jsem si v knihovně půjčovat knížky o ptácích a ornitologie mne docela zaujala. A zejména pak sokolnictví. S kamarádem jsme se naučili latinské názvy všech našich dravých ptáků a pokukovali po možnosti pořídit si i nějakého dravce. Volný čas jsem trávil v lese a naučil se díky dědečkovi a knížkám lásce k přírodě a umění poznávat stromy, keře, rostliny i lesní zvířata. A krom toho jsem byl vášnivý čtenář a zvídavé dítě a chytat zločince, to je přeci také dobrodružné a musí se u toho přemýšlet. Pomocí maminčina pudru a dovozové leukoplasti z Německa (ty naše stály za houby) jsem se učil snímat otisky prstů z hladkých materiálů a dokonce jsem tak jednou objasnil krádež termixu ve škole. Četl jsem Sherlocka Holmese a obdivoval jeho intuici a metodologii vyšetřování rozličných kauz. Oblíbil jsem si také chemii a doma prováděl rozličné pokusy. Zbytky mojí primitivní laboratoře jsou doposavad u rodičů na půdě. Měl jsem velice pestré dětství, bohaté na podněty a širokou plejádu zájmů. Dokonce jsem i sportoval, což je dnes těžko k uvěření. Být policistou v uniformě mne však rozhodně nelákalo. Být detektivem byla možnost.

A jak ses teda dostal k práci policisty? A jak přísná bývají výběrová řízení na tyto pozice, co člověk musí splňovat apod.?

K policii jsem nastoupil po vojenské službě, kterou jsem absolvoval u průzkumného praporu v Kroměříži. Už před vojnou jsem přemýšlel o práci u policie, přihlásil jsem se a prošel jsem výběrovým řízením. Přitom jsem pracoval jako vychovatel v zařízení pro osoby s mentálním postižením. A pak jsem šel na vojnu. Vojáci mne sice moc nechtěli – že studuju vysokou školu, že mi dají odklad, ale nedal jsem se, a tak mne vzali. Tak jsem nastoupil k vojsku a po návratu ze zelené jsem oblekl modrou uniformu. Jak už jsem říkal, od dětství jsem se snažil věcem přijít na kloub, promýšlel jsem kde co – no a podle detektivek je chytání lumpů taky přece jistý intelektuální výkon, ne? Samozřejmě, že jsem až později zjistil, že úspěšnost v odhalování zločinu rozhodně není v intelektu á la Sherlock Holmes, ale spíše ve vytrvalosti, řekněme až tvrdošíjnosti. Docela stačí nebýt líný a nebát se, no a samozřejmě nebýt úplný trouba. U policie sloužím čtrnáctým rokem a prošel jsem si od hlídkové služby, přes obvodní oddělení a preventivně informační skupinu na bývalém okresu až na okresní a později krajskou kriminálku. Celý můj dosavadní služební život mne provází specializace na kriminalitu mládeže a mravnostní trestnou činnost, byť dnes většinou spolupracuji s kolegy na nejzávažnějších násilných trestných činech, jakými jsou vraždy. Zlínská „mordparta“ je hold jen pár lidí, tak jsem rád, že i když jsem srdcem pořád „mládežník“, tak se k nim můžu počítat.

Když jsi už zmínil okrajově své kolegy, jak se tváří na to, že vedle vyšetřování zločinu ještě pracuješ v církvi? A jak se naopak tváří tvé církevní okolí na to, že jsi i policista?

Abych pravdu řekl, tak si nevybavuji žádné negativní reakce ani od policistů, ani od věřících. Policii neberu jako misijní území a nesnažím se tak působit a priori jako farář. Tam jsem jeden z detektivů a zbožnými řečmi bych tam nic nezískal. Konečně zbožné řeči nevedu snad ani v církvi – jestli ano, tak mne oprav. Samozřejmě, že si někteří policisté v minulosti cosi mysleli a možná že ještě někteří myslí, ale to vůbec neřeším. Myslím, že mne respektují, někteří jako blízkého kolegu, někteří jako exota, ale respektují. Když se teď schválilo vyrovnání státu s církvemi, tak se se mnou někteří už skoro loučili, že dozajista odcházím na lepší. Lišácky jim říkám: „Uvidíme,“ ale vím, že zatím je moje místo tam, kde jsem. O tom, že dobře vycházíme, mohou také svědčit skutečnosti, že jsem pokřtil lidi od policie, že jsem byl pozván, abych vedl pohřby příbuzných některých policistů a že se někteří lidé od policie stali starokatolíky. To přitom nebyl záměr, a tak je vidět, že dílu evangelia se daří i tehdy, když netlačíme na pilu.

A jak jde dohromady být kněz a policista? Nebere obojí příliš času a energie? A nejdou občas tyhle dvě práce, lépe řečeno toto povolání a práce, proti sobě, třeba i v rovině mlčenlivosti a odhalení či odpouštění a předání pachatele k soudu? A jsou naopak nějaké zkušenosti z jedné činnosti, které ti pomáhají v tom lépe dělat činnost druhou?

Zkratkou: jde to, ale má to své těžkosti. Samozřejmě, že to bere obojí: čas i energii, ale, ať je Pán veleben, zatím to zvládám. Ale že by to šlo proti sobě, to se mi nezdá vůbec. To je absolutně přirozené, že křesťané mají stát na straně slabých a znevýhodněných. Dnešní policie není politická police formátu Státní bezpečnosti a za sebe a kolegy mohu garantovat, že se snažíme naplňovat ono někdy vysmívané heslo „Pomáhat a chránit“. Na druhé straně je to práce s lidmi na všech společenských příčkách a často s těmi nejnuznějšími a nejobyčejnějšími lidmi, se kterými bych se jako farář obstarávající jenom farnost nepotkal. Je pro mne udivující, když takřka denně vidím lidi, jejichž měsíční příjem je cca Kč 3000,- a oni žijí a mají svoje radosti a strasti. Občas bych i rád vystoupil z role policisty a dal jim nějaké povzbuzující slovo a peníze, ale řekl jsem si, že by to asi nebylo s ohledem na pozici, kterou reprezentuji, zcela vhodné. Navíc se i z těch ubohých občas vyklubou pěkní lotři. Já vyšetřuju mravnostní a násilné kauzy, a tam jsou pachatelé často deviantní nebo trpí poruchou osobnosti eventuálně psychózou a tito lidé mívají na sobě už jistý cejch z minulosti a zpravidla nepatří k těm úspěšným ve společnosti. A pokud jde o otázku mlčenlivosti, tak na policii nezpovídám, nýbrž vyslýchám. Zatím se mi to daří odlišit a na konci výslechu požaduji podpis a ne dobré předsevzetí. Navíc pokání ukládá až soud, který pak dělá nad pachatelem „kříž“.

Čistě hypoteticky, jak by ses třeba jako kněz vyrovnal s tím, že máš jako policista odhalit zločince, který je třeba věřící nebo dokonce tvým farníkem?

Věřících už jsem zavřel dost; pamatuji si na jednu paní, která se dokonce modlila breviář, a přesto dostala nakonec šest let natvrdo za obchodování s lidmi. Že někdo deklaruje, že je věřící, to pro mne nic neznamená a navíc, protože oni nevědí, kdo sedí proti nim, často si je díky této zmínce o jejich víře mohu více „proklepnout“ a zjistit, jak to vlastně s tou jejich vírou je, zda to není jenom pověra nebo trik na vyslýchajícího. Nebo se mi vybaví jedna zbožná katolička, která instruovala svoji dceru, aby šla na potrat, a když už to kvůli pokročilému těhotenství nešlo, tak vymýšlela, jak se děcka zbavit a nakonec to zpackala tak, že se jim nepodařil ani utajený porod a dřív než byla novopečená nezletilá matka doma, došla jim složenka na popelnice, samozřejmě i na to novorozeně. Snažil jsem se jí tehdy pomoci radou, jak udělat utajený porod, jak dát dítě přímo k adopci, ale její životní nedůvěra k policii vedla k tomu, že dítěti musela dát jméno a získalo jejich příjmení. Nebo další zbožná rodina, kde dcera, protože byla veselá v rozkroku, chodila na jeden potrat za druhým a já jsem si chodil do nemocnice pro vzorky tkáně, abychom mohli určit zploditele potraceného plodu. A jak jsem tam tak postával, tak si sestřičky špitaly, že jsem onen tatínek toho děťátka, které za chvilku rozcupuje gynekologický vysavač. A mně bylo smutno, strašně smutno. A protože se potraty provádějí přes týden, v neděli už byli zase v kostele. Podotýkám, že ne v našem. V těch zdejších tzv. tradičních oblastech víry na Moravě je totiž víra často jen společenská událost z nutnosti – účast na nedělní mši. Přes týden se žije etsi Deus non daretur a v neděli se plazí jazyky v touze po těle Kristově. Řečeno s Haškem, někdy je to „fialový hnus“. Když takové skutky páchají pohani, tak to beru. Když mi ale někdo vykládá o své víře a pak vodí dcerky na potrat, je mi z toho trošku šoufl. Možná to náboženské pokrytectví je právě moment, který mnohé lidi od víry a církve odhání, a přitom náš Mistr a Pán svým apoštolům řekl: „Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech.“ (L 12,1b-3) A ze své praxe můžu říct, že se stejně na všechno přijde – je to vždycky jen otázka času.

A mohl bys nám třeba ještě prozradit nějaký složitější případ, se kterým ses během své policejní kariéry setkal a nejvíc ti zamotal hlavu?

Abych pravdu řekl, tak případy mi hlavu nemotají. Asi by to bylo jinak, kdybych vyšetřoval například kauzu, kterou dělali kolegové v Praze a jež se týkala brutální smrti malého děvčátka, které si vrah vyhlídnul cestou ze školy, zabil ji a nedaleko od jejího domu zahrabal. Šéf pražské mordparty tehdy uvedl, že shodil několik kilo, jak se do případu zabral. Možná to bude znít divně, ale vražda je pro nás běžný jev. Letos jsme zatím na čísle 16. Samozřejmě, že se musíme energeticky více vydat u těch vražd, jejichž vyšetřování je od začátku ztíženo tím, že nemáme pachatele ani žádné relevantní podezření. To se pak pracuje v kuse několik dní a nocí, někdy až do úplného vyčerpání. Silami ale musí člověk šetřit, protože nás není zas tak mnoho, že bychom si mohli dovolit, aby někdo z nás odpadnul. Jak už jsem říkal, tato práce není o důvtipu á la Sherlock Holmes, nýbrž o vytrvalosti a buldočí vůli. Tyto vlastnosti u policisty skoro jistě znamenají většinový úspěch při objasňování trestných činů. Pachatel se nepřechytračí, pachatel se udolává.

No, mrazivou historku jsme sice tak úplně nedostali, nevadí, ale napadá mě, zamyslel ses třeba někdy nad tím, proč spousty lidí, kteří jsou nějak začleněni do duchovní oblasti, často vyhledávají práci u policie, armády či podobně? Rosťa Toman (farář z Brna) je vojenským kaplanem, ty policistou, Grzegorz  Zywczok (farář z Pelhřimova a Pacova) pracuje také u policie a mohla bych jmenovat dál i mimo naší církev… Co myslíš, že je toho důvodem?

Tak to fakt nevím. Každý má určitě svůj příběh a motivy. A taky bych nesouhlasil s tím, že duchovní „často“ vyhledávají tuto práci. Můžu k tomu říct asi to, že práce u armády či bezpečnostního sboru formátu policie nebo tajné služby vyžaduje lidi řádu, nepříliš upovídané, avšak pracovité a jak by řekli fotbalisté, lidi, kteří mají dobrou koncovku. Tedy nikoli titul za jménem, ale schopnost dotáhnout věci do konce. A jestli tyto vlastnosti někteří duchovní mají, tak je to moc dobře pro církev a pokud jsou schopni je nabídnout ještě bezpečnostním sborům, tak je to požehnání i pro tyto státní orgány. U volby být duchovním nebo policistou může být podle psychoanalytiků touha mít moc – duchovní má moc nad farníky, policista nad lidmi, kteří se mu dostávají do rukou. Zástupci obou povolání se liší od většiny oblečením a vnějšími odznaky statusu – kolárky, uniformami, odznaky apod. Jen doufám, že psychoanalytický pohled není všeříkající a že nepostihuje všechny motivy, proč duchovní vstupují do služeb silových orgánů státní správy. Třebas je tam otázka spravedlnosti, touhy po prosazování dobra, zanícenost pro řešení záhad, pomoc společnosti, evangelizace a podobně. Při tom všem předpokládám, že s výjimkou vojenských kaplanů, by všichni duchovní toho času u policie raději naplno sloužili církvi, kdyby je a jejich rodiny tato služba uživila. Takže to může být často i otázka velmi pragmatická. Prostě to ty lidi živí. Kdybych pracoval v pekárně nebo vyřezával dřevěné betlémy, tak mi tuto otázku asi nepoložíš. Předpokládám, že jsi chtěla upřímné odpovědi, nemýlím-li se?

Kdybys pracoval v pekárně či vyřezával betlémy, ptala bych se tě asi na zcela jiné otázky, ale ano, děkuji za upřímné odpovědi. Doufala jsem, že zmíníš ten psychoanalytický pohled. Teď mě však napadá, jak jsi zmínil ty vojenské kaplany, že se nyní uvažuje o podobné službě i u policie. Kdyby ti bylo nabídnuto dělat policejního kaplana, přijal bys to, nebo by ses raději dál se stejným nasazením věnoval vyšetřování zločinu?

Nebudu mluvit o policejní duchovní službě; to je skutečně předčasné. Mne moje práce detektiva baví, ale není to celý můj život, je to zaměstnání. Můj život je v církvi, a pokud budu mít síly, tak v duchovní službě. Tam budu vždycky. Pokud by mne tedy biskup a synodní rada do kaplanské služby vyslali, neřeknu ne.

Děkuji za rozhovor a popřeji tobě i celé tvé farní obci vše dobré v novém roce.