EN | DE | LAT

Pastýřský list k velikonočním svátkům 2016

Milované sestry, milovaní bratři,

naposledy se mohu
formou pastýřského listu s Vámi podělit o radost z Kristova velikonočního vítezství. Přijměte, prosím, tyto řádky jako
povzbuzení ke společné víře a naději, kterou nám přináší náš vzkříšený Pán.

Jako každý rok smíme jít krok za krokem Svatým týdnem až k velikonoční radosti. Jásat spolu s davem u jeruzalémských bran, spolu s apoštoly po poslední večeři se zaposlouchat do Ježíšovy velekněžské modlitby, být svědky
jeho úzkosti v Getsemanské zahradě, jeho zatčení, výslechů a ponížení, spolu s ním kráčet křížovou cestou a s nemnohými
postát pod jeho křížem. Prožití posledních chvil Kristova života i jeho smrti nám dává odvahu k radosti z prvních
paprsků velikonočního světla šířícího se ve vykoupeném světě, v němž smíme žít.

Velikonoční příběh nám klade i mnoho otázek. Není třeba se divit nenávisti lstivé kněžské kasty, ani farizeů,
pyšných na svou pokroucenou zbožnost a morálku, ani zbabělosti učedníků. Otázky vzbuzuje spíše nevděk všech těch
zázračně uzdravených a nasycených, lidí okouzlených Ježíšovou osobností, o nichž evangelista říká „všechen lid mu visel
na rtech“.

Jak se mění lidská srdce? Jak se to stane, že se „Hosana“ za pár dní
změní v „Ukřižuj“? Tyto dva výkřiky, které zaznívají z úst stejných lidí, dokazují, že nebe a peklo bydlí v lidských
srdcích těsně vedle sebe.

Když apoštol Petr po seslání Ducha oslovil
jeruzalémské shromáždění slovy: „Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil…“ (Sk 2,23-24a), nebylo to jen odvážné vyznání rodící se Církve, ale byla to i obžaloba a výzva k obrácení a pokání, určená lidem všech dob. I my se někdy stáváme součástí manipulovaného davu, který zbaven
hlasu vlastního svědomí křičí předem připravená hesla ambiciózních mistrů manipulace. Je to i naše mlčení a lhostejnost
vůči bezpráví a krutosti, kterými se připojujeme k těm, kteří odsoudili našeho Pána. Slova, která měla zaznít a nezazněla, čas, který jsme promarnili, pomoc, na kterou druzí marně čekali, dobrá předsevzetí, která jsme
vzdali…

O Velikonocích se radujeme z nepochopitelné lásky našeho Boha, která i zlo obrací v dobro a z nástroje smrti činí znamení spásy. Nejsme však jen loutky v Boží spásné režii. V temnotě Velkého
pátku ani v záři vzkříšení nejsou diváci nebo nezúčastnění pozorovatelé. Jsou tu buď ti, kteří se vysmívají trpícímu
Spasiteli nebo ti, kteří se k němu hlásí a stojí pod jeho křížem. Jsou tu buď ti, kteří na pokyn Ježíšových nepřátel
střeží jeho hrob zavelený obludným kamenem, nebo ti, kteří vzdor kameni a strážím jdou vstříc tomu, na co možná jejich
představivost nestačí a co nechápou, ale nevzdávají to předem, protože vzpomínají na jeho slovo o víře nepatrné jako
hořčičné semínko, která přece hýbe horami. Stačí přece jen malý kousek naděje a předem prohraný boj je nikoli naší
zásluhou bojem vítězným.

Kámen je odvalen. Je to podaná ruka z druhé strany tak
překvapivě, že to nečekané řešení člověk ani nemá sílu přijmout. Oslněni září vzkříšení můžeme jen přemýšlet, co to
znamená tehdy i dnes jít ve stopách toho, kterého ani hrob neudržel ve své moci.

Ježíšovým vzkříšením je definitivně pohřbena beznaděj naší smrti a spolu s ní i bezvýchodnost našich
životních situací. Kristus byl mrtev a smrt je konec lidských možností. Ale tam, kde jsou lidé už u konce svých
možností, své trpělivosti, svých sil, své odvahy, své síly, své lásky a naděje, tam ještě nekončí možnosti Boží.
Velikonoční víra, která se nesměle rodila u Ježíšova prázdného hrobu, nám dává sílu i tam, kde už to vzdáváme. Bůh,
který vzkřísil svého Syna, bere do svých otcovských rukou i naše životní osudy.

Kristus vstal z mrtvých - zvěstuje nám velikonoční evangelium. Přijměme ho. Velikonoční ráno, prázdný hrob,
setkání se vzkříšeným Ježíšem, to je střed naší víry, pevný základ, na němž stojí náš život a jeho naděje. Velikonoce
znamenají, že láska a život jsou silnější než smrt, že hrob není konečnou stanicí našeho života. Že ve víře v Ježíšovo
vzkříšení můžeme i my sami na sobě prožívat vzkříšení a můžeme k životu probouzet i druhé.

A prosme našeho vzkříšeného Pána, aby se z nás nestal nemyslící a manipulovatelný dav. Abychom neztratili
soudnost a ve světle evangelia dokázali rozeznat, komu jde o správnou věc a komu o osobní prospěch. Abychom slovem i příkladem dokázali přinášet velikonoční zvěst světu, který ani netuší, jak moc ji potřebuje.

K tomu všemu Vám s láskou žehnám a v lásce a v modlitbách zůstávám stále s Vámi.

Váš bratr

podpis_biskup

Praha 27. 2.
2016