«

»

Pastýřský list biskupa Pavla: Advent a Vánoce 2018

Milí přátelé, sestry a bratři,
žijeme advent (z latinského adventus = příchod) každý den – něco nového stále přichází, pořád se na něco těšíme a život jde kupředu a zároveň ke konci a naplnění – naplnění života, které hledáme v Bohu. Občasné ohlédnutí zpátky může mít podobu bědování nad zkažeností dnešních dní a velebení “jak to bylo tenkrát”, ale může být také inspirací a příležitostí nahlédnout pod dějinný nános, pod kterým uvidíme, že časem zkamenělé podoby kultury a náboženství nejsou neměnné

Jít k pramenům – ad fontes – je cestou starokatolického hnutí, které je katolickou alternativou i avantgardou zároveň. Více než ve velké církvi, která může poskytovat jistý polštář instituční podpory, prožíváme my, čeští starokatolíci, situaci malé církve. Církve, která je pro svoji křehkost v počtech i v síle instituce ještě více konfrontována s realitou tohoto světa, neboť neposkytuje tuhou sociální bublinu a se světem splýváme více než je u jiných církví ob- vyklé. Jsme konfrontováni napřímo a bez záchytných sítí instituce a vztahů s realitou světa, včetně sekularizace, krize institucí, zpochybnění autorit a absence racionálního vidění světa ve prospěch fake news a politického popu- lismu. Jsme nejen alternativa, ale i avantgarda. To co zažíváme nyní v našich malých poměrech, budou prožívat křesťané ve velkých církvích zanedlouho.

Ale i když se toto všechno děje, jsme Kristovi! Nebojme se. Otřese se leccos, společnost, vztahy i církev, velká i malá. Církev, jak jsme ji znali z knih, už není. Jako starokatolíci jsme se dočkali nejzásadnější marginalizace papežství v dějinách – a na Petrově stolci, zdá se, sedí zase více římský biskup než papež. To není špatný vývoj! Ale nechvalme dne před večerem.

Církev, v podobě, jak jsme ji znali z období před rokem 1989, už také není. Dokonce ani taková není, jak byla v 90. letech 20. století, kdy se trošku zdálo, že nabírá dech. Nepodařilo se. To všechno je ale vlastně podružné a snad skoro nedůležité. V evangeliu I. neděle adventní v tomto roce čteme o otře- sení všech entit světa, včetně jistot. Kristus ale říká: “Napřimte se a zvedněte hlavy.” (L 21,28) Fakticky ztrácíme pořád jen historický nános – někdy nás to bolí, ale vlastně to s vírou nemá nic společného. “Napřimte se a zvedněte hlavy,” to je Kristovo slovo do našich adventních dní!

Malá česká starokatolická církev byla vždycky velmi křehká, a je i dnes a její dějiny jsou často poznamenány životními příběhy jejích výrazných čelných postav. Někdy to může být sympatické, jindy ne. Vzpomeňme si na zakladatele českojazyčného starokatolictví Františka Išku (1863-1924), který se od idejí “národní církve českoslovanské” přes suspendování od biskupa nakonec dostal až k volné myšlence a starokatolickou církev opustil či na jeho kolegu Josefa Peřinu (1866-1955), který pořád řešil existenční potíže a s církevní vrchností se dohadoval přes noviny o plat a chvíli byl duchovním, pak rezignoval, aby se zase do služby vrátil a pak zase rezignoval. Vzpomeňme na Václava Jaromíra Rába (1877-1956), jenž přebíhal se svojí pražskou farností z církve do církve a nakonec byl odejit do penze či Martina Jana Vochoče (1910-1967), literáta a v mnoha ohledech člověka vášnivého, který se zamotal do dobových problémů a prošel si vězením nacistickým i komunistickým. Nemůžeme nevzpomenou na Aloise Paška (1869-1946), prvního biskupa, který převedl německou starokatolickou církev do poválečného Československa, aniž by ji vláda zrušila jako německou, neboť se mu zřejmě podařilo vzbudit před státními orgány dojem, že ačkoli stáli starokatolíci ve II. světové válce spíše na straně Říše, v nových podmínkách jsou věrnými příslušníky československého národa. Letos více než jindy patří naše vzpomínka i druhému biskupovi naší církve Augustinu Podolákovi (1912-1991), vysvěcenému za doznívání Pražského jara ́68, který byl 15. prosince 1968, před rovnými 50 lety, vysvěcen na biskupa v Utrechtu a jenž se v období hnědé i rudé totality snažil zorientovat, uplatnit a přežít, ale soustavně narážel jak u státních tak církevních orgánů a fakticky stál jako biskup v čele církve jen chvilku. A nemůžeme zapomenout na Miloše Josefa Pulce (1923-1991), kněze s “mírotvorným nadšením” a z dochovaných dokumentů zjevného spolupracovníka s bezpečnostními složkami totalitního státu, který však duchovní správu u rotundy převedl až do 90. let 20. století a o církvi poměrně čile informoval i publikoval. Naši “otcové” rozhodně nebyli černobílí – ani jen dobří, ani jen zlí, ani prototypy svatých, ani hrdinů. Totality, ve kterých žili oni i jejich ženy a děti, je tlačily a oni se někdy nechali jen tlačit, jindy i sami přitlačili nebo se zkusili svézt. Přeci jen žili v dobách, kdy se obyčejným lidem vyplatilo více než jindy držet latinského: “Audi, vide, tace, si vis vivere in pace.” (Poslouchej, dívej se a mlč, chceš-li žít v klidu.)

Nesuďme, toho buďme daleko, jen vzpomínejme a uvažujme a nesnažme si vytvořit alespoň nějaké symbolické světecké postavy! Nám musí stačit Kristus! Dnes je každý nový papež ohrožen svatořečením (sv. Pius X., ct. Pius XII., sv. Jan XXIII., sv. Pavel VI., sv. Jan Pavel II.) – ne tak se děje warnsdorfským biskupům, kteří nestojí nad lidmi, ale v lidu a s lidmi a jsou nasáklí člověčinou možná víc než by si sami bývali byli přáli, když se oni sami či jejich kolegové smočí a vymáchají v lecčems. Jako naši “otcové” jsme i my – jsme jejich dědicové v dobrém, a bohužel i ve zlém. Jako v rodině, kde platí staré moudro, že “jablko nepadá daleko od stromu”. Jako v rodině vidíme jeden druhému do talíře.

Jako v rodině … jenže jak se nám daří vlastně budovat starokatolickou rodinu? Kolik mladých Išků, Peřinů, Rábů, Vochočů, Pašků, Podoláků, Pulců, Hejbalů nebo Stránských máme v neděli v kostelech? Kolik na teologických fakultách? Kolik v duchovní službě? – Ano, pravda, jsme malí… a nedaří se nám předávat víru. Taková je pravda. A s tím musíme pohnout, to potřebujeme změnit. Jinak budeme možná církví silných a mimořádných individualit, ale jak vidíme v historii, schopnost týmové práce se českému starokatolictví vytrvale vyhýbá téměř po celé jeho dějiny. A nebude to jednoduché změnit. Už se to pomalu stalo specifikem a tradicí, skoro už je to “to, co všichni a všude věřili”. Zvu vás ke změně – k proměněné cestě od významných individualit ke kooperaci těch malých. Bude to zajímavé, dobrodružné a bude to ale zároveň i bolet. Zvu každého, kdo se nebojí a chce budovat a přispět do mozaiky stavby církve. A nejen v letošním Adventu, ale i po něm. Vždyť Vánoce nám jako každý rok říkají, že velké věci mohou začít i v chlévě s pár lidmi, jen když mají Boží požehnání a týmového ducha, jako měla Svatá Rodina a jako měl Ježíš a s většími či menšími úspěchy i apoštolové.

Ať se vám daří v Adventu i o Vánocích mít rovná záda a zvednuté hlavy, i kdy- byste byli drceni nemocí, životními problémy či napětími v církvi. Jsme totiž Kristovi – a snad nás on, Kristus, náš bratr a Pán, až jednou přijde, i jako své pozná. Konečně říká: “Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.” (L 12,32)

Bůh Vám žehnej a hodně štěstí a radosti v přicházejícím roce 2019!

Váš

+ Pavel Benedikt Stránský
V Praze o II. neděli adventní 9. prosince 2018

Pastýřský list ve formátu *.pdf najdete zde.