XII. zastavení – Silové pole lásky

Trvalo to ještě tři hodiny. Mezi zločinci jako zločinec. Žádný obraz ani kříž to nemůže vyjádřit. Na kříži se ještě stihne postarat o matku a učedníka, takový detail. Proč? Protože jeho kříž je jen a jen dobrodiním. Ani jediná bytost na něm nesmí ztratit, jen On sám. Ježíš nevykupuje svět tak, že by jedněm bral a druhým dával, ale tak, že svou chudobou obdarovává všechny. Ano, umírající Ježíš se stará. On nestihl s evangeliem obejít celý svět, ale jeho církev to stihne, on nestihl matce dosloužit až k smrti, ale jeho učedník to udělat může.

Pane můj. tys tam byl a já ne a přesto to bylo moje místo. Já, který si tak rád sedám na Boží židli a řídím svůj život, nechci skončit tak jako ty. Skončit? Kdyby ten příběh božské lásky a lidské nenávisti právě tady skončil, asi bychom opravdu byli spolkem zoufalců, který se ve výroční den tvé smrti schází, aby si společně poplakal. Tohle však není porážka, ale vítězství. Je dokonáno. Neumíráš jako ubohá oběť lidské hlouposti a zvůle, ale jako někdo, kdo ví, že končí život vítězstvím. Kdo přišel, aby konal vůli Otce, kdo přišel mezi nás, ztracené, aby nás zachránil, aby nás osvobodil, aby nás napřímil, aby nám ukázal cestu. Umíráš, Pane, přesně ve chvíli, kdy na chrámovém nádvoří byli zabíjeni beránci pro velikonoční hostiny v rodinách. Jsi náš obětovaný Beránek a kolem tebe se vytváří rodina nového lidu.