Historie starokatolické obce v Praze

V souvislostech dynamicky se šířícího starokatolického hnutí v posledních desetiletích minulého století vzniká první česká starokatolická farnost v Praze poněkud opožděně. Důvodem je především německý duch tehdejšího starokatolictví, jenž byl pro české věřící, kteří spíše snili o obnově české církve podobojí, překážkou. A tak paradoxně první česká starokatolická bohoslužba se konala 7. července 1898 ve starokatolickém kostele sv. Augustina ve švýcarském Curychu pro Čechy sdružené v tamním Českoslovanském spolku. Tato iniciativa kněze dr. Františka Išky byla vlastně přípravou k založení starokatolické obce v Praze Počátky starokatolictví v Praze se datují o vánocích roku 1899, kdy dr. Iška slouží ve svém bytě na Komenského náměstí (dnes I.P.Pavlova) bohoslužby pro asi 60 osob. První zcela veřejná bohoslužba se konala následující rok o svatodušních svátcích v Konviktu na Starém Městě pro asi tisíc příznivců. Iška plánuje založení samostatné „Národní církve českoslovanské“ na starokatolických principech, jako součásti Utrechtské Unie. Veliký ohlas jeho činnosti však byl trnem v oku některým vysokým církevním hodnostářům a samozřejmě c. k. místodržitelství, a tak další bohoslužba plánovaná na svátek M.J.Husa do sálu Žofína byla zakázána. Iška pak kontaktuje správce starokatolického biskupství Miloše Čecha a s jeho pomocí synoda ve Vídni přijala vznikající pražskou obec pod jurisdikci starokatolické církve jako obec filiální. Ani tato skutečnost však neodstranila všechny potíže. Na jedné straně byl první pražský starokatolický farář Iška trnem v oku rakousko-uherským úřadům a samozřejmě i římskokatolické hierarchii, takže 28. října 1900 byl během slavení eucharistie zatčen policií a odveden na komisařství a další policejní špehování a šikana byla dlouhou dobu součástí jeho farářských povinností. Na druhé straně průkopník starokatolictví na tehdy německém severu Čech Anton Nittel, který byl německý nacionalista, Išku obviňoval z českého šovinizmu a v rámci starokatolické církve, která byla převážně německá, mu ztěžoval pozici. Za těchto okolností se jistě těžko dokazuje českým věřícím v Praze, že myšlenku o obnově národní církve podobojí lze uskutečnit pod křídly ryze německé farní obce ve Varnsdorfu. Zde mají kořeny důvody malé pastorační úspěšnosti pražské obce a vůbec starokatolictví v českých podmínkách i fakt, že starokatolictví v naší vlasti nedokázalo vystihnout i národní akcenty v české oblasti a nedošlo k založení národní starokatolické církve jako v sousedním Polsku. Iška sám brzy odchází do Spojených států, kde spolupracuje s tamní Polskou národní katolickou církví (PNCC), která je členskou církví Utrechtské Unie. V roce 1906 se pak stává druhým farářem Josef Peřina, vedle něhož později působí kněží Václav Jaromír Ráb a ThDr. PhDr. František Loskot. Po odchodu faráře Peřiny se stává jeho nástupcem V.J.Ráb, který s dvěma přestávkami vede pražskou farnost až do padesátých let, a tým jeho spolupracovníků na čas rozšiřuje další kněz z okruhu katolické moderny Emil Dlouhý-Pokorný. Pražská farnost zažila mezi dvěma světovými válkami dva otřesy: tzv. československou krizi v letech 1920-22 a období pravoslavné v letech 1934-38. Těsně před 2. světovou válkou se znovu zkonsolidovala a dokonce v této době Praha měla dvě farnosti – farnost Praha východ s kaplí v Novoměstské radnici a farnost Praha západ s kaplí sv. Máří Magdalény. Během německé okupace byl biskupem Paškem zřízen samostatný generální vikariát pro starokatolíky české národnosti se sídlem v Praze a generálním vikářem se stal V. J. Ráb. Po skončení války a odsunu německého obyvatelstva došlo vpodstatě k vylidnění severočeských a severomoravských farností a Praha se přes všechny budoucí komplikace stala zárodkem současné české starokatolické církve. V Praze sídlil správce biskupství, kterým se po smrti biskupa Paška stal V.J.Ráb, v Praze začal působit v roce 1947 jako kooperátor a později jako farář druhý starokatolický biskup PhDr. ThLIc. Augustin Podolák, v Praze začal svou duchovní službu také třetí biskup Dušan Hejbal, který se stal v Praze v roce 1971 kooperátorem a v roce 1980 farářem, ovšem tehdy již v neveřejné pastoraci vynucené situací 70. a 80. let.

Vraťme se však do let poválečných: obě pražské farnosti po 2. světové válce znovu ožily a v roce 1945 byla dokonce založena třetí, filiální obec s kaplí na Olšanských hřbitovech. Po roce 1948 však nastává těžká doba komunistické totality charakteristická drastickým omezováním církevní činnosti a problematickým působením některých duchovních. Tento stav trval až do jara 1968. 37. synoda, která se konala v roce 1968 v Praze sice byla ve znamení naděje v uvolnění politických poměrů a po dlouhé době mohl být opět zvolen biskup, kterým se stal tehdejší správce biskupství Augustin Podolák, ale situace ve státu již byla pod vlivem tanků Varšavské smlouvy a tzv. normalizace. Pražská farnost v těch několika letech po nástupu nového biskupa ožila. Do církve přicházejí mladí lidé a vytvářejí skupiny aktivistů. Někteří z nich začínají teologické studium. Tento rozvoj je však potlačen a pražská farnost prožívá svou třetí, snad nejhlubší krizi. Tehdejší farář PhDr. Miloš (Josef) Pulec, který byl koncem roku 1970 na žádost pražských věřících a farní rady biskupem odvolán ze služby, nerespektuje toto rozhodnutí a přímo iniciuje odstranění biskupa a jemu věrných kněží a kleriků s pomocí orgánů komunistické státní správy. Na podzim r. 1971 byl biskup Augustin Podolák zbaven státního souhlasu k výkonu své funkce. Vedení církve berou do svých rukou někteří duchovní, kteří intenzivně kolaborují s režimem a to se nejvíc týká pražské farnosti. Duchovní a věřící, kteří zůstali věrni biskupovi a jeho úsilí o obnovu církve, jsou nuceni působit ilegálně. Kdo se tehdy setkal s „oficiální“ tváří pražské farnosti v osobě dr. Pulce, ten se napříště starokatolické církvi vyhnul. Vedle ušmudlaného prostředí tu našel povrchní ritualismus, duchovní mělkost a diletantismus. Vedle toho ovšem v mnoha pražských soukromých bytech a domech žili pražští starokatolíci, kteří se nechtěli smířit s vnucenou situací, dál svým spirituálním a svátostným životem. Duchovními v těchto „podzemních strukturách“ byli farář Jaroslav Novák, kooperátor Dušan Hejbal, jáhen Josef Plachý a na čas i další kněží Jan Sainer a Josef Kostohryz. Spolu s věřícími vytvořili společenství, které prakticky zajistilo kontinuitu církve v čele s biskupem po celá léta totality pod stálou hrozbou perzekuce.

Po listopadové revoluci roku 1989 mohl vedení církve opět převzít biskup Podolák. Díky iniciativě duchovních i věřících svolal na jaře 1990 v Praze Synodu obnovy, s jejímiž závěry se zcela ztotožnila naprostá většina starokatolíků. V Praze byla obnovena řádná duchovní služba pod vedením faráře Dušana Hejbala, který se stal generálním vikářem, s kooperátorem PhDr. Jindřichem Husákem a jáhnem Josefem Plachým. Po smrti biskupa Podoláka na počátku roku 1991 byla v Praze 39. synoda, která zvolila biskupem pražského faráře Dušana Hejbala. Přes určité komplikace, které v církvi způsobilo pár kněží, kteří se ještě jednou pokusili vrátit poměry v církvi před rok 1989, se pražská farnost úspěšně rozvíjí, je počtem největší a věkovým průměrem asi nejmladší starokatolickou farností. Vedle farní rotundy Nalezení sv. Kříže, kaple sv. Máří Magdalény a kaple sv. Rodiny církev získala kostel sv. Vavřince v Praze na Petříně, který byl opraven a znovu požehnán v září roku 1994. Na Petříně užívá pražská farnost také 14 kaplí křížové cesty, a dvě další kaple jako součásti celého komplexu staveb. Od 40. synody, která se konala v kostele sv. Vavřince 11.11.1995 se namísto Varnsdorfu Praha stala sídlem biskupství a kostel sv. Vavřince katedrálním chrámem. Biskupské svěcení Mgr. Dušana Hejbala 27.9.1997 v tomto chrámu bylo historicky prvním starokatolickým biskupským svecením, které se konalo na území naší vlasti.

V pražské farnosti bylo 6.1.1992 otevřeno sociálně pastorační středisko Communio, které poskytuje široké spektrum sociálních služeb pro celou veřejnost. Dnes sídlí v ul. Karolíny Světlé 21 podlíž rotundy Nalezení sv. Kříže, kde je též místo pro shromažďování věřících. Vedle toho je v Praze dokončována rekonstrukce nového ústředí církve, kde bude rovněž prostor pro sociální aktivity pražské farnosti. V Praze rovněž studují starokatoličtí studenti a studentky teologie, kteří se v této farnosti účastní bohoslužebného života.

Pražská farnost je a bude vždy farností netypickou. Je teritoriální i personální a její farní obvod je velmi rozsáhlý. Tvoří ji věřící, kteří zpravidla nebydlí v blízkosti kostela, mnohdy v Praze jen studují nebo pracují. Také duchovní, kteří zde působí, mají mimo službu farnímu společenství ještě jiné povinnosti v církvi. Díky pestré nabídce v duchovní oblasti a zdravé konkurenci jiných církevních společenství, se některé tváře návštěvníků bohoslužeb občas vymění. Budoucnost pražské farnosti vidím ve stabilizaci pastoračního týmu a v rozvinutí jeho práce.

Na závěr si dovolím osobní úvahu. Dějiny zpravidla dobře prověří životaschopnost lidských plánů. V bolestech se rodící, odstrkované, znovu a znovu zrazované, opouštěné, ztracené a znovu nalezené pražské farní společenství se stalo biblickým seménkem, z něhož roste strom, v jehož stínu lze nalézt duchovní spočinutí, a to v době, která nepřeje masovosti církví a veliké církevní masivy se otřásají ztrátou věrohodnosti. Dnešní život mé farnosti, který slibuje dobrou budoucnost, vyrostl ze zápasů, utrpení, osobních zklamání a proher – z kříže. Snad i proto se již dlouho pražští starokatolíci shromažďují v rotundě Nalezení sv. Kříže, která je astrologickým středem kostelů staré Prahy. Nalézt kříž znamená otevřít se vzkříšení. A já věřím, že již nyní prožíváme jeho první paprsky, stejně jako věřím, že katolická alternativa, jak ji přináší české starokatolictví, ještě neřekla své poslední slovo.