V neděli 1. února jsme tak trochu s předstihem, ale za to s větší radostí v srdci, oslavili svátek Uvedení Páně do chrámu nebo-li Hromnice v katedrálním chrámu sv. Vavřince na Petříně. Důvodem k větší radosti bylo například i to, že se k nám nečekaně přidala návštěva bratrů s filiální obce v Soběslavi. Bratr Aleš jim totiž ochořel (tímto přejeme brzké uzdravení a doufáme, že je mu již lépe) a tak nezaháleli a udělali si výlet do Prahy. Díky této nečekané, ale milé návštěvě máme také z tohoto svátku u sv. Vavřince pár moc hezkých fotek, které si můžete prohlédnout pod článkem. [nggallery id=436]

V neděli 25. ledna měly naše starokatolická filiální obec a římskokatolická farnost v Soběslavi a evangelický sbor v Soběslavi a sbor CB z Veselí nad Lužnicí společnou ekumenickou bohoslužbu v kostele sv. Marka v Soběslavi. Po neklidném roce 2014 a nedávných terroristických útocích si faráři zvolili jako společné téma strach, kterého se týkala čtyři kázání uvedená úryvky z Bible. Jedinou vadou na kráse byla pro římskokatolický kostel typická zima, jinak byla bohoslužba živá, různorodá a zajímavá, zaznělo mnoho podnětných myšlenek a vše jsme zakončili modlitbou za jednotu křesťanů. Na fotografie z bohoslužby se můžete podívat zde: [nggallery id=435]

Článek napsala: Josefína Absolonová

Letos na Nový rok se opět představitelé církví sešli ke společné bohoslužbě slova. Tímto místem setkání byl katedrální chrám sv. Víta, Vojtěcha a Václava na Pražském hradě. Bohoslužba však ve čtvrtek vypadala zcela jinak než jsme zvyklí. Nepřipomínali jsme si společně žádnou biblickou postavu, ale spojili jsme se se setkáním mladých pod vedením komunity z Taize, a i proto začínala o hodinu později než normálně. Proto se i kázání ujal bratr Alois s Taize. Dokonce celé kázání odříkal v českém jazyce. Ve své řeči vyzval představitele církví k větší eucharistické pohostinnosti a přednesl několik návrhů, jak se většímu sjednocení přiblížit. Bohoslužba byla dále proložena písněmi z Taize. Katedrála byla plná mladých lidí, kteří seděli v lavicích, stáli u zdí i seděli na karimatkách na zemi. Při společné modlitbě, kterou nám odkázal náš Pán, si člověk nejvíce uvědomil sílu slov nesoucích se chrámovou lodí vzhůru. Každý se modlil ve svém jazyce, ale i tak se hlasy spojily v jednu chválu, v jedno poděkování, v jednu prosbu o požehnání Boží. Pokud jste se nedostali do katedrály na Pražský hrad, ani jste nemohli sledovat přímý přenos v České televizi, záznam bohoslužby je dostupný na těchto stránkách. A můžete se i podívat na fotografie zde: [nggallery id=434]

Na tichou noc, svatou noc jsme se sešli u sv. Vavřince a za zvuku písní folkrockové kapely Fénix společně oslavili narozeniny našeho Pána. Sice se dá jen stěží popsat ta slavnostně vánoční atmosféra, ale snad aspoň trochu pomohou fotografie z bohoslužby. [nggallery id=433]

V neděli 2. prosince se opět před desátou hodinou začali scházet naši věřící před kaplí v domově důchodců v Pacově, aby zde jako každou neděli pobyli hodinu s Pánem kolem jeho stolu. Tentokráte se však pacovští mohli těšit dvojnásob. Nejen že se se mohli zase po roce setkat se svým biskupem při jeho vizitační návštěvě, ale navíc se slavilo významné výročí - bratr Řehoř již totiž v Pacově slouží 15. rokem. Při bohoslužbě pak společenství vzpomenulo na ty, kteří nás předešli na cestě do Božího království, a našli povzbuzení v biskupově kázání. Po eucharistické slavnosti všichni opustili kapli, aby mohli vystoupat o jedno patro výš a tam pokračovat v konzumaci všemožných dobrot a v rozpravě. K agapé se následně přidal i administrátor farnosti v Havlíčkově Brodě Václav Pavlosek a táborský farář Alois Sassmann. Fotografie z bohoslužby si můžete prohlédnout zde: [nggallery id=431]

Ve dnech 29. a 30. října 2014 se ve Vatikánu konalo mimořádné zasedání Mezinárodní biskupské konference starokatolických biskupů církví Utrechtské unie. Hlavním bodem zasedání bylo nejdříve pracovní setkání s kardinálem Kurtem Kochem, který je bývalým bazilejským biskupem a v současnosti prezidentem Papežské rady pro jednotu křesťanů (Pontificium Consilium ad Unitatem Christianorum Fovendam). Tématem byla další práce mezinárodní římskokatolicko-starokatolické komise pro dialog, jejímž těžištěm je v současné době dopracování poznámkového aparátu k dokumentu Církev a církevní společenství z roku 2009, jakož i proces přijetí a šíření tohoto dokumentu.

Diskutována byla i otázka spoluúčasti na bohoslužbě (communicatio sacris); zde konstatovala římskokatolická strana, že jeho hlavní překážkou je skutečnost, že starokatolické církve světí do kněžského úřadu ženy, přičemž tato otázka je od pontifikátu sv. Jana Pavla II. v římskokatolické církvi věroučně prakticky uzavřena a mohl by ji změnit pouze další koncil. Diskutovány byly i další otázky, k posunu by mohlo v budoucnosti dojít například ve věci přizvání zástupců Utrechtské unie na biskupské synody v Římě. Vrcholem cesty pak byla historicky první soukromá audience starokatolických biskupů a doprovodné delegace u římského biskupa a papeže. Přijetí se účastnil též prefekt papežského úřadu, arcibiskup Georg Gänswein. Delegace Utrechtské unie pobyla v papežském sídle téměř hodinu, arcibiskup utrechtský a papež František nejdříve přednesli slavnostní projevy, po kterých následovalo osobní setkání jednotlivých členů delegace s hlavou římskokatolické církve. Při této příležitosti předali zástupci českých starokatolíků, biskup a místopředseda synodní rady, papeži Františkovi český starokatolický misál s osobním biskupským věnováním, jakož i umělecké dílo – keramický kříž s betlémským motivem, jehož autorkou je výtvarnice Iva Hubáčková. Po audienci se všichni odebrali do nekropole svatopetrského chrámu, kde se společně s kardinálem Kochem pomodlili modlitbu Páně a vyznali svoji víru Nicejsko-cařihradským vyznáním. V krátké modlitbě setrvali i u hrobů papežů Jana XXIII. a sv. Jana Pavla II. Při neformálním obědě s kardinálem Kochem se naskytla příležitost k projednání dalších témat; kardinál projevil mimo jiné svůj zájem o historii české starokatolické církve a historii českého utrakvismu.

K. T. Krejčí

Projev J.E. Dr. Jorise A.O.L. Vercammena, arcibiskupa utrechtského a předsedy Mezinárodní starokatolické biskupské konference, u příležitosti návštěvy Mezinárodní starokatolické biskupské konference u Svatého otce, papeže Františka

Vatikán, 30. října 2014

Svatý otče,

svátek svatého Willibrorda v roce 1966 byl svátkem historickým. 7. listopadu toho roku totiž Bernard kardinál Alfrink, utrechtský římskokatolický arcibiskup, navštívil katedrální chrám svého bratra Andrease Rinkela, starokatolického římskokatolického arcibiskupa, aby přečetl dopis, jehož autorem byl Augustin kardinál Bea, předseda Sekretariátu pro podporu jednoty křesťanů. Ve svém dopise kardinál Bea podtrhl připravenost Říma zapojit se do procesu dialogu s nizozemskou starokatolickou církví a dalšími církvemi starokatolické Utrechtské unie. Záměrem byl otevřený dialog, oproštěný od stavu v minulosti. Nadšení bylo obrovské, byl to historický okamžik.

Od té doby mnozí lidé na obou stranách odvedli veliký kus práce. Výsledkem bylo zlepšení našeho vztahu s římskokatolickou církví ve všech našich zemích. Věnovali jsme velké úsilí i bilaterálním rozhovorům na místní i na mezinárodní úrovni. V tomto ohledu je třeba zmínit pokračující práci mezinárodní skupiny pro dialog. Z incitiativy Waltera kardinála Kaspera a mého předchůdce, arcbiskupa Antonia Jana Glazemakera, byla její práce zahájena v roce 2003 a výsledkem je dokument, který byl oceňován pro svoji teologickou hloubku i pro pragmatický přístup k otázkám, které nás stále rozdělují. Dokument nazvaný „Církev a církevní společenství“ popisuje základní ekleziologické pohledy, jež sdílíme. Za použití metody „diferenciovaného konsenzu“ se podařilo identifikovat naše společné pojetí Církve. Dokument uvádí, že konflikt mezi naším společenstvím a římskou církví „představuje vnitrokatolický problém“ (bod 2) a uzavírá, že „vykazuje rysy sporu v jedné rodině“ (bod 87). Náš názorový rozdíl je v každém případě vnitrokatolickou záležitostí. Dobrým poselstvím této zprávy je to, že se vzájemně považujeme za členy jedné rodiny, špatnou zprávou je to, že nadále existují některé významné otázky, jež nás rozdělují. Je třeba udělat ještě mnoho práce. Jsme proto rádi, že Kurt kardinál Koch přišel v této fázi mezinárodního římskokatolicko-starokatolického dialogu s pozváním se těmito otázkami, představujícími výzvu, zabývat do hloubky.

Dnes, anno Domini 2014, 48 let od onoho památného roku 1966, jsou zde poprvé v historii všichni starokatoličtí biskupové Utrechtské unie s Vámi, Svatý otče. Za posledních 125 let se starokatoličtí biskupové se snažili jednat jakožto vpravdě katoličtí biskupové vedoucí své katoliké církve k otevřenosti celé ekumeně. V Utrechtské deklaraci, podepsané před 125 lety, i nadále uznáváme jedinečné postavení římského biskupa, papeže, v celé Církvi. Od té doby jsme se ve starokatolické ekleziologii snažili prozkoumávat, jak by tento úřad mohl požívat primátu pro všechny církve na světě, jakožto osobní znamení jednoty sdílené těmito církvemi. V naší ekleziologii zdůrazňujeme skutečnost, že úřad římského biskupa nemá univerzální jurisdikci. Věříme naopak, že by biskup římský jakožto primus inter pares požíval vyšší mravní autority, pokud by byl jeho úřad pevně zakotven v synodalitě biskupů, představujících své místní katolické církve. Jsme přesvědčeni, že Vaše služba má hrát nesmírně důležitou roli v rozvoji ekumeny, který je nezbytný pro místní církve na pomoc hlásání evangelia v moderním světě. Jsme i nadále vděčni za úvahy o roli římského biskupa, které již vyjádřil papež svatý Jan Pavel II. v dokumentu Ut unum sint a která již Vaše Svatost zopakovala ve své exhortaci Evangelii gaudium (bod 32). Uděláme vše proto, abychom k této vysoce významné otázce i my přispěli.

Ve starokatolické ekleziologii se považujeme za dědice těch odhodlaných katolíků, kteří se za poslední staletí ocitli ve sporu s římským stolcem kvůli vývoji v katolické církvi jakožto celku. Jejich cílem nebylo odejít od Říma, ocitli se však odloučeni od církve, kterou milovali. Stojíce na jejich ramenou zdědili jsme jejich spiritualitu, jež je charakterizována hlubokou vírou v Boží milost, která volá všechen pokřtěný lid k účasti na Božím odhodlání spasit každou lidskou bytost. Odraz této spirituality vidíme v synodálně-episkopální struktuře každé místní katolické církve, která s sebou nese praxi kritické otevřenosti vůči vývojovým tendencím lidské společnosti. Tato dvojí solidarita s Bohem a lidstvem stojí v srdci starokatolického charismatu.

Spolupracujíce se svými bratry a sestrami ve všech církvích se pokorně snažíme přispět ke katolicitě církve, která je darem Boží solidarity uváděné do praxe Božím lidem. Tato katolicita od nás všech vyžaduje conversio ad Dominum.

Když byl irský misionář svatý Willibrord vyslán na evropský kontinent, aby organizoval jeho evangelizaci, přišel v roce 698 do Říma, aby byl konsekrován „arcibiskupem Frísů“ a tudíž je považován za prvního utrechtského biskupa. Pro poslání, svěřené mu od Pána, měl podporu římského stolce skutečně zapotřebí. Pro nás je naše přítomnost zde dnešního dne jasným vyjádřením naší adherence k římskému stolci, k Vám, Svatý otče, i našeho odhodlání pro církev a její celosvětovou katolicitu. Pokorně toto odhodlání předkládáme Vaší Svatosti v upřímné víře, že naše solidarita s římským stolcem tuto katolicitu posiluje.

Svatý otče, modlíme se, aby náš Pán Vaší službě žehnal. Buďte prosím ujištěn o našich modlitbách za Váš úřad příští týden, ve svátek svatého Willibrorda!

Pozdrav Jeho Svatosti papeže Františka delegaci Starokatolické biskupské konference Utrechtské unie

30. října 2014

Vaše milosti, Vaše excelence,

těší mne, že Vás, členy Starokatolické biskupské konference Utrechtské unie, mohu přivítat, protože Vaše návštěva nám nabízí cennou příležitost k přemítání o naší společné ekumenické cestě.

Tento rok si připomínáme padesáté výročí vyhlášení dekretu II. vatikánského koncilu Unitatis Redintegratio, který otevřel novou éru ekumenického dialogu a vyjádřil trvalé odhodlání katolické církve usilovat o jednotu Kristových učedníků. Pro všechny z nás hraje mezinárodní římsko katolicko-starokatolická komise pro dialog významnou roli při hledání ještě větší věrnosti Pánovy modlitby „aby všichni byli jedno“ (srov. J 17,21). Podařilo se budovat nové mosty hlubšího vzájemného pozorumění i praktické spolupráce. Byly nalezeny konvergence i konsensus a byly lépe označeny rozdíly, jež byly zasazeny do nových kontextů.

Jakkoli se radujeme, kdykoli činíme kroky vedoucí k těsnějšímu společenství ve víře a v životě, jsme též zarmouceni, když si uvědomíme, že v průběhu času mezi námi vznikly nové neshody. Teologické a ekleziologické otázky, které vznikly během našeho oddělení, jsou nyní překonávány s ještě větší obtížností vzhledem k narůstající vzdálenosti mezi námi v otázkách služby a rozlišování etických otázek.

Výzvou pro katolíky a starokatolíky je tudíž vytrvat v podstatném teologickém dialogu a kráčet společně dál, modlit se spolu a pracovat spolu v hlubším duchu obracení se ke všemu, co Kristus zamýšlí pro svoji Církev. V tomto odloučení se na obou stranách vyskytly závažné hříchy a lidská pochybení. V duchu vzájemného odpuštění a pokorného pokání se nyní musíme snažit posílit naši touhu po smíření a pokoji. Cesta k jednotě začíná proměnou srdce, vnitřní proměnou (srov. Unitatis Redintegratio, 4). Je to duchovní cesta vedoucí od setkávání k přátelství, od přátelství ke společenství. Při putování po této cestě je změna nevyhnutelná. Musíme být vždy připraveni naslouchat a následovat podněty Ducha svatého, jenž nás uvádí do veškeré pravdy (srov. J 16,13).

Mezitím v srdci Evropy, která je tolik zmatena ohledně vlastní identity a poslání, existuje řada oblastí, ve kterých katolíci a starokatolíci mohou spolupracovat při vypořádávání se s hlubokou duchovní krizí, jež se týká jednotlivců i společnosti. Existuje tam žízeň po Bohu. Existuje tam hluboká touha po přesvědčivém svědectví o pravdě a hodnotách evangelia. To je způsob, jak se můžeme vzájemně podporovat a povzbuzovat, zejména na úrovni farností a místních komunit. Duše ekumenismu leží v „obrácení srdce a svatosti života spolu se soukromými a veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů“ (Unitatis Redintegratio, 8). V modlitbě za druhého a ve společné modlitbě naše rozdíly stoupají vzhůru a jsou překonávány ve věrnosti Pánu a jeho evangeliu.

Jsem si vždy vědom toho, že „svatý záměr znovu usmířit všechny křesťany v jednotě jedné a jediné Kristovy církve přesahuje lidské síly a schopnosti“ (ibid, 24). Naše naděje má kořeny v modlitbě samotného Krista za církev. Ponořme se znovu do oné modlitby tak, aby naše snažení mohlo být vždy posilováno a vedeno Boží milostí.

překlad: K. T. Krejčí

Fotogalerie z mimořádného IBK zde:

[nggallery id=430]

Na státní svátek, při kterém si připomínáme vznik českého státu, jsme se mimo jiné opět mohli společně se všemi církvemi z Ekumenické rady církví pomodlit za naší vlast. A protože se říká, že rodina je základ státu, tak právě na toto téma se právě letošní ročník Modlitby zaměřil. Pokud jste neměli možnost zúčastnit se Modlitby za domov osobně a nedorazili jste proto na 15 hodinu do kostela Nejsvětějšího srdce Páně v Praze na Vinohradech nebo jste nestihli zapnout v tuto hodinu televizi na druhém programu České televize, nemusíte být zklamáni. Nic vám neuteklo. V archívu ČT můžete osmý ročník Modlitby o rodině, kterou opět uváděl náš biskup Dušan Hejbal a Martina Kociánová, shlédnout.

V neděli 5. října jsme v katedrálním chrámu sv. Vavřince děkovali za úrodu. Nejvíce byl za úrodu vděčný malý Patrik, který nám s velkým nadšením ujídal výzdobu před oltářem. Ovšem Patrik uždibující kuličky hroznového vína nebyl jediným roztomilým aspektem bohoslužby. Kristýna Hulová totiž přišla se svou dvouměsíční dceruškou Magdalénkou, protože právě tento děkovný den se stal jejím novým narozením. Malá Magdalénka tak byla přijata do naší církevní rodiny a snad se nám povede jí být dobrou oporou při jejím objevování a následování Krista. A v neposlední řadě k děkování za úrodu již tradičně patří také žehnání zvířátek, protože první neděle v říjnu je blízká i památce sv. Františka s Assisi. Jak tento slavný den vypadal si můžete prohlédnout zde: [nggallery id=429]

V sobotu 27. září se v katedrálním chrámu sv. Vavřince na Petříně konala slavnostní bohoslužba k příležitosti 20. výročí první starokatolické bohoslužby právě u sv. Vavřince. Tento den byl významný ještě jedním výročím. Před sedmnácti lety přijal biskupské svěcení bratr biskup Dušan. V této sváteční atmosféře jsme chvíli posečkali i po bohoslužbě u výborného jídla. Fotografie od bratra Jiřího Šulce z této slavnostní události si můžete prohlídnout zde: [nggallery id=428]

Mezinárodní biskupská konference v Utrechtu Víkendovému starokatolickému kongresu v Utrechtu předcházelo mimořádné zasedání Mezinárodní biskupské konference. Cestovali jsme na něj automobilem s naším biskupem Dušanem v neděli přímo z rozhlasové bohoslužbě v naší jablonecké farnosti. Jednání konference bylo mimořádné i tím, že se jej kromě biskupů starokatolických církví účastnili i zástupci Filipínské nezávislé církve, se kterou jsme ve společenství, jakož i indické církve Mar Thoma, se kterou o vytvoření společenství jednáme. Z tohoto důvodu k tradiční němčině přibyla i angličtina, která byla navíc vzhledem k účasti mariavitské delegace doplněna o polštinu. Spolu s češtinou se tedy jednalo ve čtyřech jazycích a hlavním bodem programu byla diskuse o dokumentu Světové rady církví nazvaném "Církev: Na cestě k společné vizi". Jde o dokument, který si předsevzal být dalším krůčkem na cestě k ekumenickému sbližování. Starokatolíci hrají v ekumenickém hnutí významnou roli - obnova církevní jednoty stála na našem programu dříve, než se počátkem 20. století slovo ekumena vůbec objevilo ve slovníku církevních činovníků. Proto dokument přijel představit a diskusi vedl John Gibaut, předseda Výboru pro víru a řád a jeden z hlavních autorů textu. Kromě biskupů se přípravy starokatolické odpovědi na dokument účastnili i teologové z bernské a utrechtské univerzity. Na pořadu bylo i jednání s polskou mariavitskou církví, jelikož společenství sice bylo formálně vytvořeno, zatím se mu však v mariavitských řadách nedostalo širokého přijetí. Mezinárodní biskupská konference pak byla zakončena ve Francouzském domě, bývalém sídle utrechtského arcibiskupa, kde 24. září 1889 došlo k podpisu Utrechtské deklarace. V jejím úvodu stojí slova Vicence Lerinského: "Držíme se toho, co všude, vždycky a všichni věřili. To je opravdu a skutečně katolické." Tento citát našel své vyjádření i v uměleckém díle, které bylo v prostorách Francouzského domu odhaleno - na skleněné modré desce jsou zobrazeny soustředné kruhy se zlatým nápisem v latinském jazyce. Po zakončení biskupské konference jsme plynule navázali na program starokatolického kongresu.

Květoslav Tomáš Krejčí místopředseda synodní rady

A samotný kongres... Utrecht. Město, ve kterém má počátek Utrechtské unie. Město, kde působí nástupce sv. Willibrorda. Město starokatolické historie... Ale okouzlit Vás mohlo i jinými zajímavostmi. Při jedné procházce v podvečeru si člověk mohl vychutnat lehký romantický nádech sluncem prozářených uliček. Uliček plných cyklistů a kol. Každou chvíli vám za zády zaznělo cink, cink a v tu chvíli kolem vás prosvištělo kolo. Na tomto typickém utrechtském dopravním prostředku jezdil snad každý. Potřebujete nakoupit? Potřebujete rychle do práce? K doktorovi? Do kosmetického salonu? Popadněte své kolo, šlápněte do šlapek a vyražte vstříc svému cíli. Pokud bych měla srovnat Prahu a Utrecht, tak tam, kde je v Praze zaparkována řada aut, tak tam je v Utrechtu zaparkována řada kol, resp. dvě až tři řady kol. Kola, všude samá kola. Tyto lesy kol však působí spíše jako muzeum. V Utrechtu byste nové horské kolo pohledali. Každý tam jezdí na tom nejhorším omláceném bicyklu, který našel na půdě. Důvod? Krade se holt všude a u rozvrzaného a orezlého kola máte větší jistotu, že ho ráno najdete tam, kde jste ho zaparkovali. Pokud vám za zády necinká nedočkavý cyklista, zní každou hodinu nad střechami domů nádherná zvonkohra. Vzduch je najednou naplněn kovovou melodií a zapadajícím sluncem a zdobné střechy ční proti blankytně modré obloze jako černé obrysy. Tento zvonivý klid nemá odvahu rušit žádný jiný ruch. Žádné troubení aut. Vlastně pořádně ani žádné auta. Ticho, zvony a touha zavřít oči a odevzdat modlitbu Pánu. Čas jako by se zpomalil. Není kam spěchat. I lodě na kanálu líně plují pod desítky (možná stovkami) mostů. Na úzkých nábřežích je vyskládáno několik stolků a židlí kaváren, u nichž sedí všichni ti, kteří zatoužili na chvilku spočinout. Jediné, co trochu narušovalo tuto plouživou atmosféru byl nabitý program kongresu... Kongres. Mottem letošního kongresu byl biblický verš "Vstaň a jdi" a právě teto motto celý kongres proplétalo nejen tematicky, ale i plnohodnotným programem. Každý den společná setkání při modlitbě. Jeden den plný workshopů. A také slavnostní bohoslužba s nizozemskou princeznou Beatrix. První večer jsme mohli při večerní bohoslužbě slova obnovit svůj křest. Jedním z vykonavatelů obřadu byl i utrechtský arcibiskup Joris Vercammen. Během písně z Taizé "Ubi caritas" jsme byli jednotlivě pokropeni svěcenou vodou a byl nám udělán křížek na čelo. Nezapomenutelné. Jen pouhý dotek vody na čele stačil k tomu, aby si člověk uvědomil Kristovu náruč tak neuvěřitelně blízko. Jeden z velmi hlubokých zážitků... Na kongresu pro nás holandští připravili i dvě divadelní představení. Druhý den kongresu dopoledne jsme mohli shlédnout divadelní představení o tom, jak apoštol Filip pokřtil správce pokladů etiopské královny (Sk 8,26-40). Ovšem toto představením mělo být pouhým předskokanem večerního divadla, resp. audiovizuální show. Hra, která začínala známou již výše zmíněnou větou Vincence z Lerina, dále rozvíjela příběh parafrázující knihu Jób a parodovala právě Utrechtskou unii. Herci se nebáli vydat na poněkud křehčí led svými vtipy. To však nebylo to, co mohlo divákům vyrazit dech. Představení bylo premiérou i derniérou zároveň. Kombinovalo v sobě video, světla, hudbu a zpěv... Samohrající nástroje, křeslo stoupající do výšky, Bůh žena a ďábel pokušitel. Začátek, který začíná více méně nevinným vtipem, závěr, který otevírá otázky, z kterých vás mrazí. "Jak můžeme vyprávět lidem o lásce, když jediné, co znají je pouhá nenávist." - "Kde byl při všech křivdách spáchaných na nevinných Bůh... A kde byla církev?" ... Kde jsme my, když nás ostatní potřebují? A kolikrát ukazujeme prstem na Boha při naší nečinnosti? Kongresu se dále bude věnovat několik článků v Communiu, ale ještě pár zajímavostí a postřehů: Zajícové. Všude spousta zajíců. Na jednom semaforu dokonce místo klasického panáčka byl zajíček. Pat a Mat - kutilové, které by člověk řekl, že znají maximálně tak slovanští sousedi, se v jedné z výloh utrechtského obchůdku s komiksy a filmovou tématikou tyčili v hned v několika velikostech. Tam, kde byste u nás našli stánky se zeleninou, ovocem a zeleninou, tam v Utrechtu najdete sazenice tulipánů. Zelené, modré, červené, dvojbarevné, s hladkými okvětními lístky, se zubatými okvětními lístky... Tolik druhů, tolik dalších květin... Ovšem jen jeden coffeshop, který byl k nalezení... Čtyři dny. Čtyři dny plné zážitků, nových zjištění, kontemplace a kulturního vyžití. Čtyři dny starokatolického kongresu. Čtyři dny oslav 125. výročí Utrechtské unie. Tak vstaňme a jděme...

Monika Mádlová farnost Praha

Fotky od jiných zahraničních účastníků kongresu si můžete prohlídnout v tomto odkazu. Naše fotografie jsou zde: [nggallery id=427]