Písmo svaté a víra církve

Bernhard Heitz

1. Základní poznámky

(Písmo – dogma, zvěstování víry v dějinách)
Ve svém známém proslovu „Minulost a přítomnost katolické teologie“ se vyjádřil duchovní otec starokatolického hnutí, Ignác von Döllinger dne 29.9.1863 také k tomuto tématu a to programovým způsobem.
Teologie má svobodnou a samostatnou, ba profetickou funkci ve smyslu jednoho z charismat v církvi a poskytuje zdravému veřejnému mínění odpovídající postavení. Má tím oplodňující a stále znovu oživující roli pro víru.
Uvědomuje si však, že je nesena Církví, ve které a pro kterou má přece každý teolog působit, všeobecné církvi je přece přislíben Boží Duch.
Doslova se v onom projevu praví: „Podobně jako instituce proroctví v hebrejské době, jež stála tehdy vedle oficiálního kněžství, existuje též mimořádná moc vedle řádných mocí, a tou je veřejné mínění.“ Typologickým odvoláním se na hebrejskou bibli vyměřuje Döllinger teologii a povědomí víry u lidu vlastní profetickou funkci.
Učitelský úřad Církve, který uvádí jako opačný pól, se této profetické a charismatické funkci nemůže vzdálit, tím spíše se nesmí od ní odpojit, případně stát nad ní nebo dokonce jednat a rozhodovat od ní izolovaně. Církev je přece vybudována na základě apoštolů a (novozákonních) proroků, jak se praví v Ef 2,20.
Döllinger tím popisuje dva póly, mezi kterými se pohybuje činnost teologů: prvním polem je svoboda zkoumání a důvěra ve vítězství pravdy v průběhu dějin, druhým polem je církevnost každé teologie.
Teologická pravda, a to ve zmíněném plodném napětí mezi oběma póly, se nemusí stydět za neobvyklé výsledky a poznatky a konečně nesmí být nikterak nepříznivě omezována tlakem na svobodu teologie a na teologické vyjadřování názorů a už vůbec ne vyhlašováním za kacíře.
V dějinách se stálým usilovným bádáním a nikdy neutuchajícím hledáním dobývá plná pravda stále jasněji na povrch. Tím si je Döllinger jako „průkopník dnešní teologie a ekumeny“ (Finsterhölzl) zcela jist.
Teologie má tedy za úlohu, aby stále udržovala živým učení víry, dogma, namísto aby se nechala mrzačit „v rukou duchovní, za konzervativní se vydávající hrubosti“. Neboť slova dogmatu vyžadují životní dialogicko-synodální spojení učitelského úřadu, teologie a veřejného mínění v Církvi a teprve tím se stanou „skutečnými šperky v rukou teologa, který má život a život dává“, zatímco „manipulacemi hrubého, pouze mechanicky postupujícího ducha se stávají mrtvým štěrkem“.
Jinými slovy: Döllinger zastává spásně-dějinnou teologii. Pravda víry, tj.dogma, se váže na dějiny. Dogma nesmí stát nad dějinami! Ano, nemůže a nesmí stát nad Písmem svatým, ve kterém se nachází Boží slovo.
Písmo samo jsou dějiny spásy, ve kterém se nezkráceně vyslovuje slovo Pána.
Takovýto základ spásně-dějinné a na Písmo orientované dogmatiky má zásadní význam. Starokatolická teologie nemůže jinak, než aby vstřebávala celkový průběh Církve časem ve světle velikého rozvojového procesu, stálého růstu zevnitř navenek, tak jako – a tu máme Döllingerův vysoce výstižný obraz – u stromu, který vyrostl ze semínka (apoštolské doby). To znamená, že nic nemůže růst a rozvíjet se, co nespočívá v počátku, co není tento strom. Není tedy možno později něco přidávat, učit, vysvětlovat, definovat nebo dogmatizovat, co není tímto stromem.
Teologie může pouze rozvíjet. Historická kontinuita od počátku až do současnosti je stále předmětem bádání a rozvíjejících pojednání. Döllinger praví: „A tak tedy hrabati hlouběji, pilněji, zkoumati bez přestávky, a nikoli se strachem uhýbat tam, kde by bádání vedlo k nevítaným, s předchozími nebo oblíbenými míněními neslučitelným výsledkům, to je signatura pravé teologie“.
Tento náhled na věc poznamenal starokatolíky od počátku. Tak uvažoval a argumentoval první německý biskup Dr. Hubert Reinkens na kostnickém mezinárodním starokatolickém kongresu roku 1873. A při sjednocovacích jednáních s anglikány 1930/31 se s důrazem konstatovalo, že Církev je oprávněná ve věroučných sporech rozhodovat ve smyslu a duchu Písma. Dogmatika se musí řídit biblí. „Každá dogmatická práce musí vycházet z Písma, pokud… Církev chce, aby se její dogmatická rozhodnutí stále řídila a byla zdůvodňována svědectvím Písma.“ (Ernst Gaugler).

Literatura:
Johann Finsterhölzl, Ignaz von Döllinger, Wegbereiter heutiger Theologie, Styria 1969.
Dr. Stefan Török, Die Bibel und wir, brožurka bez udání data.

2. Spolehlivost Božího slova a jeho spolehlivé zvěstování v dějinách

Ve své knize „Unfehlbar?“ (Neomylný?) staví nedávno emeritovaný teolog Hans Küng neomylný učitelský úřad Církve jakož i neomylnou platnost Písma svatého, ano dokonce i existenci neomylných vět vůbec pod zásadní otazník. To by na první pohled odporovalo učení o Boží inspiraci a neomylnosti Písma svatého.
Küng proto diferencuje a míní, že následující by mohlo být přijato všemi ekumenicky:
1. Bůh sám jedná lidskými slovy biblických písem s námi a na nás, a to pokud tím přivádí k víře a nechává být lidská slova ve zvěstování nástrojem svého Ducha. Toto by mohlo stát nad všemi mytologickými představami a často zavádějícími pojmy jako pravý úkol inspirační teorie.
2. Biblické knihy jsou zcela a úplně lidské knihy od lidských autorů s jejich dary a omezeními, možnostmi poznání a omylů, a proto omyly nejrůznějšího druhu nelze apriori vyloučit. Toto by mělo být při všech pozitivních výrocích o působnosti ducha skutečnou hranicí inspirační teorie.
Při omylech myslíme především v první linii na přírodně vědecké a historické omyly nebo na světonázorovou podmíněnost mnohých výroků.
Písmo svaté přesto obsahuje Boží slovo a dosvědčuje zjevení Boha. V poslední instanci přichází pravda, věrnost a spolehlivost pouze od Boha samého a od člověkem stavšího se slova, Ježíše Krista. On je evangeliem Boha pro svět a on je zvěstuje.
Prakřestanské očekávání blízkého příchodu, zákaz požívání krve (apoštolský koncil) nebo Pavlův příkaz ženám nosit závoje při bohoslužbách patří např. k dobou podmíněným mylným výrokům.
Z hermeneutického pohledu spočívá tedy svatost a neomylnost Písma svatého v bezpodmíněné věrnosti a spolehlivosti Boha samotného a v pravdě, kterou je Ježíš Kristus sám. On zvěstuje s plnou mocí království Boží, propuknutí Božího panovaní a jeho říše, čímž je již nyní, i když neukončeně, přislíbena člověku vše proměňující síla spasení a kdo na ní staví, nedojde k pádu.
Předávání tohoto slova, ba dokonce toto slovo samo o sobě, se děje dále spolehlivě v průběhu času zvěstující Církví a slovem jejích poslů. Tak píše Pavel v prvním listu Tesalonickým (2,13): „Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyt také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte“. Též jako „Slovo o kříži, jako bláznovství, případně jako moc a moudrost Boží“ (1 Kor 1,18-24).
Na toto slovo je spolehnutí. A Pavel o tom může mluvit jako někdo, kdo založil celou svoji existenci na Bohu a své zjevující slovo na zvěstování Loga. Předmět neomylného zvěstování víry spočívá konečně v spásném Božím činu, jenž v Ježíši a skrze Ježíše ve smrti a ve vzkříšení došel svého naplnění a svého potvrzení.
Vycházeje z tohoto základu -a neexistuje žádný jiný- a z takového obsahu zvěstování je potom nutné mít upřímnou víru, která je možná jako jednou pro vždy udělený dar a milost.
Tím je jasné: Ne tedy jednotlivé věty nebo písmena jako taková jsou svatá, nýbrž je to Duch, který se spolehlivě projevuje v řádcích a mezi řádky a též mezi písmeny a je nám takto zprostředkováván. Duch přece obživuje, písmeno zabíjí, nebo, jak zbožní Tory praví:“Tora má 70 tváří, Boží zjevení a pravda se nachází vždy někde mezi nimi.“ Na tomto místě si jako starokatolický biskup dovoluji poukázat na neomylnou autoritu koncilů, kde můžeme objevit podobnou situaci. Neexistuje tu pouze jeden jediný názor, nýbrž vícero od sebe se odlišných nebo dokonce vzájemně si protiřečících. Jsou podmíněny zkušenostmi jednotlivých starocírkevních autorů, odvisejí od jejich celkových teologických postavení a cílových představ. Společné a jednotné základní přesvědčení staré Církve však bylo, aby bylo předáváno nezkráceně a nezfalšovaně tajemství víry v Krista, a sice „co se věřilo vždy, všude a všemi, neboť to je vskutku katolické“, jak praví Vincent z Lerina.
Jde tedy o souhlas mezi vírou tradovanou a světově vyznávanou vírou současnou, přičemž pro platnost jakéhokoli koncilního výroku má rozhodující význam jeho napojení na Písmo svaté, na tradici a last not least jeho recepce v celkové Církvi.
Nebo, abychom to ozřejmili Döllingerovým obrazem o stromu, vždy tu jde o uznání nebo znovuobjevení stejného dřeva nebo větve, které jsou v souladu s kořenným základem tohoto stromu.
Pokud to vidíme takto, je teprve všemi přijatý koncil neomylným koncilem, pouze všemi přijatá rozhodnutí nebo výroky mohou platit za neklamné dary Ducha. Co to znamená pro dnešní ekumenu, to je snad jasné.

Literatura:
Hans Küng: Unfehlbar? – eine Anfrage, Benzinger Ver.,Zürich 1970
Ludwig Bertsch u.a., Zur Sache, theologische Streitfragen im Fall Küng, Echter Ver. 1980

Dovolte mi po tolikerém teoretizování, abych to znázornil na dvou příkladech: na zvěstování „neomylného primátu“ Petrovi podle Matouše 16,18 a na zvěstování dogmatického výroku o „rodičce Boha“, jak je Maria nazývána starou Církví.
U těchto příkladů je možno zvláště koncentrovaně vnímat, jaké jsou zde konsekvence a jak je viděn a chápán poměr mezi dogmatem a Písmem. Současně se stává i zřejmým, že pravdu není možno nikdy vytlačit ani zatemnit v dějinách spásy se hrabající teologií. Encyklika „Ut unum sint“ a výzva autora ke všem, aby novým způsobem přemýšleli o Petrově službě, ukazují tímto směrem.

3. Dva příklady

3.1. Zvěstování primátu

Jako klíčové místo pro zdůvodnění věčné platné, právoplatné a hierarchicky strukturované církevní ústavy s prvotní svrchovanou mocí římského biskupa platila nejpozději od 4. století Matoušovská citace o skále, Mt 16,17-19.
Podle autora jménem Hermann Schelkle (Theologie des NT, 4/2, str. 102 f) nebylo toto místo Písma původně v žádném případě uváděno pro zdůvodnění svrchovaného postavení Říma mezi biskupy. Tertullian má názor, že patřilo jenom Petrovi osobně, nikoli však jeho nástupcům (O čestnosti, 21,9n). Podle Cypriána platil tento příslib všem biskupům (Dopisy 31,1). Jako první římský biskup se odvolal na toto místo Písma podle našich dnešních znalostí Štěpán I. (+257) a vyvozoval z něj rozhodovací právo nad jinými církvemi, za což byl pak silně kárán biskupem Firmilianem z Cezareje. Takováto římská interpretace se ukazuje jasnou teprve v dopisu Damassa I. (+384) a u Gelasia I.
Slova o skále jsou v této souvislosti nejvýznačnějším místem v Novém zákoně. Stojí v souvislosti se zvěstováním Božího království a vyvozovat z nich univerzální pověření, jak se to historicky stalo v papežství, lze jen stěží. Petr je tu naopak chápán jako spojovací článek mezi zvěstováním Božího království a Církví, jež má být založena. Zatímco je historická pravda tohoto logion u exegetů všech konfesí brána v pochybnost, je možno přece jenom právem konstatovat, že se Petr objevuje v celosti Nového zákona coby první, coby mluvčí a vykonavatel rozhodnutí v kolegiu spoluapoštolů. Fundamentálně teologicky je možno vidět toto místo v Mat 16,18 velmi užitečným pro důkaz zásadní vůle Ježíše, aby byla založena Církev. Z tohoto hlediska neexistuje žádný výlučný rozdíl mezi poselstvím o království Božím a pozdější existencí Církve, zvláště když se proti novodobým výhradám (Loisy) najde v mesiášském zvěstování Ježíše napětí onoho „již a ještě ne“, jako i představa, že k Mesiáši patří mesiášská obec (Oscar Cullmann, Heil und Geschichte, Thübingen 1965).
Nepopiratelným je, že povolání učedníků Nového zákona je povoláním k účasti na Ježíšově činnosti a že především po tzv. „galilejské krizi“ následují speciální instrukce a zvláštní služby, např. povolání „dvanácti“ a jejich poslání, aby posilňovali bratry a sjednocovali obec. Centrální sjednocení nastává však převážně v jim všem svěřeném ustanovení Večeře Páně, v poslání provádět misii a učit, jakož i současně v zodpovědnosti za celek Ježíšovy obce jako přetrvávající poslání k předávání v Duchu svatém.
Avšak i přes to zůstává otázka po primátu v jurisdikčním významu a současně po neomylném vůdcovství, jak se dějinně vyvinulo. Mohou a smějí se teologové při tom odvolávat na toto místo? To je podle dnešních exegetických názorů nedovoleno. Též slova o „svazování a rozvazování“ o „předání klíčů“ a „příměr o skále“ se nedají aplikovat na nějaký úřad nebo na nějakou specifickou funkci v právním smyslu. Jenom jeden má být „mistrem, učitelem a otcem“ se praví výslovně v matoušovské církevní ústavě (23,5nn), a to v jasném rozdílu k rabínské učitelské tradici, od níž se odděluje matoušovská obec. Z této obce vyjde naopak se vší zřetelností pokyn: „Vy všichni jste však bratři“ (23,8). A tak přicházíme k výsledku: „Ježíš zavazuje, aby křesťanská obec jakož i všechny v ní vyvstalé funkce se přibližovaly příkladu Mesiáše, který se vzdává násilí a moci“ a tak přijdeme s Paulem Hoffmannem a jinými k závěru: „Viděno exegeticky, nevyjadřuje Mat 16,17-19 ani odvození primátní funkce z Petrova primátu ani jeho založení v rámci tehdejší sakrálně-feudalistické církevní struktury. Matouš chápe skalní funkci a moc klíčů u Petra v jeho historicky jedinečném významu pro kontinuitu Církve s pozemským Ježíšem. Tam, kde mluví o učitelském a disciplinárním prvenství v Církvi, tam přináleží tyto – přes uznávání funkčních diferencí – všem údům Církve.“ (Georg Denzler).
I když se tato bratrská plná moc Matoušovy obce fakticky nestala bezpodmínečným modelem pro pozdější velkou Církev, přesto je tu podle Hoffmanna a jiných předsazen Ježíšův teologický program, podle kterého se musejí kriticky řídit všechny pozdější formy, nařízení a způsoby jednání Církve a tím samozřejmě též historická podoba papežství, nebot „vázání se na Ježíšův program… požaduje, abychom instituovali dokonce i kritické ptaní se po smyslu instutuce samé“. (tamtéž)
A tak, můžeme říci, je nepochybným, že samotný výrok o skále v 16,18 je samostatný a týká se původně jen Simona. Je třeba si uvědomit, že i jiní apoštolé jsou jmenováni sloupy (např. Jakub) a že Pavel mluví o výstavbě Církve, jejímž základem a rohovým kamenem je sám Ježíš (Gal 2,9). Též apoštolé a proroci tvoří základ (Gal 3,5nn, 4,11nn, Ef 2,20). Takto viděno se Církev zakládá na tom, co vyznává Petr ve výroku o skále předtím – na Kristovi, Mesiášovi a Synu Božím!
Pro přetrvávání primátu nám však chybí jakékoliv písemné svědectví. Co se týče držení primátu římskými biskupy, čili jeho nástupci, se poukazuje pouze na ta místa, která naznačují Petrův pobyt v Římě (zda tam skutečně byl, platí nyní, jako kdysi, za velice sporné, Pavel jej v pozdravné listině obci v Římě neuvádí). A co se týče jurisdikčního rázu primátu, o tom chybí jakákoli zmínka nejen v Písmu, ale i u Otců, a prezentují se pouze vyhlášení a zmínky z období druhého tisíciletí. Pokud jde o učitelskou neomylnost, jsou udávána tato tři hlavní místa: Mt 16,18, L 21,31, J 21,15.
Též v těchto citacích z Jana a Lukáše je podle dnešních exegetických znalostí charakteristickým, že Ježíš adresuje svá slova Petrovi, a to sice kvůli jeho osobnímu zklamání (nerozhodnost, nevěrnost a zrada, slabost ve víře). Proto se Pán za něj modlí, a jeho vyvolení za ekumenického pastýře a vůdce víry se projevuje jako akt Božího darování milosti.
Celkově shrnuji: služebná, sjednocovací a kolegiální Petrova funkce coby centra je nepopiratelná, ale „na žádném místě a vůbec nikde v Novém zákoně neleží ani ten nejmenší náznak toho, že by Ježíš jakýmkoli slovem nebo činem uvažoval anebo dokonce nařídil přenesení či neformální přechod Petrovy funkce na jinou osobu“ (Urs Küry, Die Altkatholische Kirche, svazek 3, „Die Kirchen der Welt“, str. 329).

3.2. Zvěstování dogmatických výroků o Marii a svědectví Písma neboli: Maria, příkladný případ Boží spásy.

Nejdříve bylo starocírkevním přesvědčením, že Maria je „rodičkou Boha“ (koncil v Efezu 432). 2. cařihradský koncil (553) označil Marii dále jako „čistou pannu“. Kromě toho bylo všeobecným přesvědčením od prvopočátku, že Maria je „za každého času bez hříchu“. Jak je známo, definovalo druhé tisíciletí k tomu ještě několik celkově sporných vět, a to teprve notně později: 1854 učení o „neposkvrněném početí Marie“ (v klíně své matky Anny!) a 1950 věroučný výrok o „přijetí Marie do nebe“, a sice tělem a duší. Tyto obě věty jsou pro naše římsko-katolické sestry a bratry závazné, tzn. že v případě jejich nevíry, ztratí věčnou blaženost (což platí i o obou papežských dogmatech z roku 1870).
Pochopitelně došlo od minulého století k podstatné změně v chápání dogmat. Zatímco dogma platilo v 19. století za neomylné zjevené učení, uskutečnil se ve 20. století posun do starocírkevních pozic. Církevní učitelské výroky se nyní stále silněji vidí v historické souvislosti. Jinými slovy: učení se nenachází v první linii ve zformulované větě, nýbrž spíše ve věroučném smyslu, který stojí za ní. (Lidské věty nemohou Boží tajemství a Boží skutky v dějinách nikdy všeobsáhle popsat).
Podle toho určují definice víry spíše pozice a jsou tím vždy nově vysvětlitelné. Jsou znameními na cestě a jako takové ne cílem. Jejich původem je vždy Písmo svaté. Cílem je však vždy Bůh, ke kterému jsme na cestě a k němuž je jedinou cestou Ježíš Kristus. To platí i v případě učení o Marii. Evangelista Lukáš líčí v Magnifikat velkolepý obraz. Maria je tu „zobrazena“ jako poslušná služebnice, která se otvírá Bohu a potkává Krista, přináší na svět Spasitele světa a ukazuje jej světu, ano „blažená bud, neboť jsi uvěřila“. To je obrazem též pro Církev, která nemá být ničím jiným nežli služebnicí. Činitelem je v tomto raně křesťanském hymnu Bůh sám. A darovanou Boží spásou je Ježíš Kristus.
Z toho je zřejmé, že v prvním tisíciletí Církve nebyla mariologie zcela biblicky ničím jiným než teologie a christologie, tzn. učení o víře v Boha a v Krista.
Když je Maria označována jako „Bohorodička“, znamená to, že Kristus je Bůh. Činí se tím výrok, že Bůh daroval světu spásu Ježíšem Kristem, nebo ještě zřetelněji: Maria jako Bohorodička, jak se věřilo, je a též zůstane naší lidskou sestrou ve víře, poněvadž když my lidé víme, že nás Bůh vykoupí, potom musí vykoupit i ji, tak jako nás.
A tak má i starocírkevní výrok o „čisté panně“ teologický úmysl. I zde je Bůh činitelem, a člověk Maria zcela vzešel z ruky Boží.
A to platí rovněž ve vztahu ke Kristovi, který je spásou Boží pro svět, byl přijat Marií a stal se viditelným po vyjití z jejího klína, kterým Bůh neopovrhl, nýbrž jej ocenil a posvětil. Při vyznání víry se často ztrácí z vnitřního pohledu „narodil se z Marie panny“, jež stojí ve středu tohoto vyznání, tzn. nový člověk Ježíš, zplozen Duchem svatým, s kterým tak začalo nové stvoření. On je prvorozeným dokončeného stvoření a mesiášským králem (S. Heine).
A tím, jak si myslím, jsou nemožné jakékoli biologické představy nebo interpretace, a to již předem. Panenství neznamená pohlavní zdrženlivost, nýbrž pozici víry samu o sobě, jmenovitě: být napojen na Boha vírou jako Maria.
V neposlední řadě je tím též jasné, co mínila stará Církev „bezhříšností“ Marie. „Bezhříšný“ znamená být věřícím bez výhrad („až na kříž“) a znamená: vždy a všude nechat působit Boha a nechtít být sám jako Bůh. To byl a je vlastně skutečný hřích lidstva od počátku až do dneška.

4. Zakončení

Ve staré Církvi, tak bych to chtěl shrnout, platilo jako vlastní dogma o Marii Kristovo svědectví. Jinak platilo: Věřící se musí zcela obrátit a bez výhrad se vázat na Boha (panenství). A potom platilo i třetí: Bůh je činitelem a určovatelem všeho.
Tak si myslím, že na Marii se stává zřetelným exemplární křesťanství. Ona stojí jako příklad lidí, kteří se Bohem nechají unést proti vší nevíře a pesimismu a proti všemu Bohu nepřátelskému světu. Ona je něčím takovým, jako bezpříkladné určení místa Boží spásy ve světě. Co se na ní stalo skutečností, by mělo, zcela biblicky, platit i pro mě a pro každého, kdo věří, dokonce i pro náš život (přijetí na nebesa).
Když se vrátíme k otázce našeho tématu, mohu říci, a tím i podat svědectví o své víře: dogma nemůže stát nad dějinami anebo proti svědectví Písma. Boží věrností a spolehlivostí jsme zapojeni do říše Božího blaženství, silou svatého Ducha povoláni ke Kristově spáse, takže náš celý život má být od této chvíle obrácením se k Bohu, jak praví Martin Luther. Platí třínásobné sola: fide, gratia et scriptura, nebo též, zcela jednoduše: solus Deus et solus Christus!

Literatura:
Urs Küry, Die Kirchen der Welt, III, Evangelisches Verlagswerk Stuttgart 1966
B. Heitz, Die letzten Jahre der Kirche, neuveřejněný manuskript 1980
B. Heitz, Maria, Testfall des Heiles Gottes, zveřejněno v časopise Christen heute

Přednáška ve vídeňské Biblické společnosti, březen 1996 (přeložil J. König).

Bernhard Heitz je biskupem Starokatolické církve v Rakousku.