Maria, Panna a Matka Boží

Dušan Hejbal

l. Biblický aspekt

Maria je jméno Ježíšovy matky. Marek jako autor nejstaršího evangelia nazývá Ježíše „synem Marie“ (6,3), aniž by se v té souvislosti zmínil o Josefovi jako o otci, což je naprosto nežidovské označení, které snad jemně naznačuje neobvyklost Ježíšova narození. Marek počítá Marii k Ježíšovým příbuzným (3,31-35), které chápe kriticky a příbuzenství rozšiřuje na všechny, kteří plní vůli Otcovu. Kritický důraz této scény je u Mt a Lk zcela oslaben. U Matouše (1,18-24; 2,1-15.19-23) Mariino panenské početí ukazuje k realitě Ježíšova Božího synovství. Největší pozornost věnuje postavě Marie Lukáš. Na rozdílů od Mk ji představuje jako věřící učednici (11,27n; 8,20n). Nazývá ji „požehnaná“ (1,28), matka mého Pána (1,43). Je to ona a nikoli Josef, kdo dává Ježíšovi jméno (1,31). Pro svou víru je blahoslavenou (1,45) a všechna pokolení se zapojují do této chvály (1,48). Ona se podílí na údělu a utrpení svého Syna (2,34n), po velikonocích náleží k modlící se obci, která očekává Letnice (Sk 1,14). Ještě výrazněji ji přiznává symbolickou funkci Janovo evangelium. Aniž je jmenována jménem, potkává Ježíše na začátku a na konci jeho veřejného života, v obou případech jako reprezentantka své obce. U Jana 2,1-11 zastupuje ty, kteří očekávají od Ježíše Boží spásu a pod křížem (J 19,25-27) zastupuje obec, která je v Janovi jako autentickém svědku (J 19,35) odkázána na evangelium.

2. Maria v tradici církve

V době po uzavření novozákonního kánonu je osoba Ježíšovy Matky zapojena do rozvinutí Kristologického dogmatu. Její jméno se nachází v symbolech víry s odkazem na početí Ježíše způsobené Duchem svatým. Když koncil v Efezu (431) nazývá Marii Bohorodičkou (theotokos), děje se to i na základě a ve službě víry v Krista. Ve 3. a 4. století se již objevuje bezprostřední vzývání Marie jak na Východě, tak na Západě. Každá doba má svou Marii a není to už bezvýhradně Maria biblická, dávající se a zříkající se sama sebe. Středověk mariánský kult rozvinul a přispěly k tomu (řekněme) sociologické důvody. Zejména lidová zbožnost Východu i Západu střízlivosti úcty Ježíšovy matky ublížila. Reformace, i při veškeré kritice zpovrchnělého mariánského kultu středověké církve, není antimariánská.

Mariino panenské početí je základní skutečností reformační Kristologie, protože podtrhává Ježíšovo pravé lidství. Ovšem mariánská chvála musí být chválou Boha, díkem za jeho milost a tomu odporuje bezprostřední vzývání Marie. Našemu pojetí je blízký např. K. Barth, který v Základech dogmatiky píše: „Hledí-li se na věc (Narodil se z Panny Marie) ještě jednou, tentokrát ze strany člověka, je zde vyloučen muž. Muž nemá s tímto narozením nic do činění. Chcete-li jde tu o akt Božího soudu. K tomu, co se má zde začíti, nemá čím přispívat člověk svou akcí a iniciativou. Člověk není prostě vyloučen: vždyť je při tom panna. Muž však jako specifický činitel lidské akce a lidských dějin, se svou odpovědností za vedení lidského pokolení, musí ustoupit v bezmocné postavě Josefa do pozadí…. Bůh nevyvolil člověka ve jeho pýše a v jeho vzdoru, nýbrž v jeho slabosti a pokoře, nevyvolil člověka v dějinné úloze, nýbrž v jeho slabosti a pokoře, jak je představován ženou, člověkem, kteří před ním může stát jen se slovy: „Jsem služebnice Páně, staniž se mi podle tvého slova.“

Platí-li, že každá doba má svou Marii, pak vedle madon gotické rytířskosti a matiček barokní lidové zbožnosti se dnes dere o slovo Maria bojovnice za práva žen a ženská tvář boží. Je to stejně úsměvné a stejně nebiblické.

3. Maria ve starokatolickém pojetí

Poselství o Kristově narození z Panny je i přes jeho pohoršlivou nezvyklost i přes mytologický přebal nesporně biblicky doložené a věcně nutné svědectví pro tajemství vtělení Božího Syna. Je rovněž zachyceno v nejstarších symbolech víry: počat z Ducha svatého a narozen z Panny Marie. Není při tom důležitý samotný zázrak panenského početí, nýbrž tímto zázrakem zjevené tajemství: tajemství Ježíšova boholidství v jeho inkarnaci. Slovy „počat z Ducha svatého“ je dosvědčováno, že v procesu vtělení Božího Syna jednal nikoli tvor (muž), ale pouze a jedině Bůh sám. Svým tvořícím Duchem (Creator Spiritus) tvoří aktem nikoli plození, ale požehnání, v Panně Marii „to svaté, jež se má stát Božím Synem (lk 1,35). Slovy „narodil se z Panny Marie“ se sděluje, že Boží Syn, který existuje od věčnosti se v čase jako člověk narodil z lidské matky, od níž přijímá lidské bytí a skrze niž je postaven do řádu a souvislosti stvoření. Maria počíná Božího Syna jako panna, tedy každé lidské samočinné působení ze strany matky a tedy i každý hřích je vyloučen. Nejde o to říci, že pohlavnost jako taková je hříšná.

Na 4. ekumenickém koncilu v Efezu byla v souvislosti s kristologickými záměry přijata věta: „Jestliže někdo nevyznává, že Emmanuel je vpravdě Bůh a proto svatá Panna Bohorodičkou, protože tělesně porodila Slovo tělem učiněné a z Boha pocházející – ten buď vyloučen.“

Tato rozhodující nauková věta o Marii je míněna jednoznačně kristologicky a byla namířena proti Nestoriovi, který učil, že Maria byla jen matkou Ježíše člověka. Koncil neměl v úmyslu položit základ mariologii jako nauce odloučené od kristologie a už vůbec ne zvednout stavidla různým přehnaným „zbožným míněním“, která by iniciovala vznik nových mariánských dogmat a odvozovat další „privilegia“ Matky Boží. To platí o obou římskokatolických papežských dogmatech o neposkvrněném početí (Mariiny osoby) a tělesném nanebevzetí Panny Marie. Zbožné mínění o bezhříšnosti Matky Boží se sice objevuje již u Otců, stejně tak však jiní mluví o jejích chybách. Teprve ve středověku byla nauka o neposkvrněném početí prosazována Duns Scotem (+1308) a františkány, naopak napadána Bernardem z Clairvaux a dominikány. Basilejský koncil ji připouští jako zbožné mínění (opinio pia) a Pius IX ji v roce 1854 prohlašuje za božsky zjevenou pravdu. Podobně oplatí o nauce o Mariině nanebevzetí, která sice ve staré církvi byla neznáma, avšak jako legenda z 5. století byla později propagována některými teology a prosazovala se především v lidové zbožnosti až byla papežem Piem XII v roce 1950 prohlášena rovněž jako božsky zjevená pravda. Obě tato učení nemají oporu v Písmu ani v apoštolské pratradici. Nemají ani charakter pravého rozhodnutí víry, neboť nechtějí odmítnout nějakou bludnou nauku, jak je tomu u dogmat staré církve. Dá se řící, že jsou spíše plodem teologických spekulací, které vzniknou díky scholastické větě: decuit, potuit, fecit (slušelo se to – mohl to – učinil to).

Závěrem

Maria vstoupila do teologie díky svému mateřství. Ona je v dějinách spásy do jisté míry tím místem, na kterém Bůh vykročil ze své nebeské uzavřenosti a vstoupil do našeho světa, aby zde byl přítomen nejen jako ten, který jej řídí a udržuje, ale i tím, že jedná jako činitel spásy, s nímž se člověk setkává ve svobodném přijetí jeho výzvy. Maria pro své abrahámovsky odvážné rozhodnutí se přijmout Boží vůli je pro nás naší sestrou ve víře hodnou obdivu a úcty.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 3/2000, kde vyšel v rámci seriálu „To, co všichni a všude věřili“.

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.