Spiritualita

„Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království.“
Lukáš 12,32

21. století, do kterého jsme vstoupili, čas a prostor, v nichž se realizuje naše víra je pro nás novou výzvou. Je stále větší odvahou zachovávat tempo a směr.

Říkalo se, že moderní člověk je bytost v jádru ateistická, a tak není radno ho dráždit démony, anděly, zázraky a vizemi, čímkoli, co nezměříme, nezvážíme, nespočítáme a vědecky nedokážeme. Homo post (post) modernis je zase všeobecně náboženský, všeobjímající a jen občas se fundamentalisticky vraždící nebo jen nenávidící. Jsou bohyně Pluralita a Tolerance víc než zjevený Bůh Bible?

Pro českou církev se změnily kulisy. Dříve jsme se pohybovali v úzké rokli, dnes jdeme močálem v otevřené krajině. Problémem je dezorientace. V takové chvíli je třeba se vrátit k samým základům naší spirituality, k elementárním věcem. Naše spiritualita, usilující o přemostění propasti mezi církví a světem, překonání nesrozumitelnosti církve světu, je ještě aktuálnější.

V „zemi, kam vstupujeme“ se dějí věci, s nimiž jako církev nemáme mnoho zkušeností, jsou v ní pokládány otázky, na které obtížně odpovídáme. Dnes už nám nehrozí kriminál, když něco nahlas řekneme, dnes spíš hrozí, že se o nás nebude zajímat už ani agent tajné policie.

Je velmi dobré, jestliže se poctivě ptáme: Jaké vize o církvi nás při naší společné cestě navzájem spojují? Jaké důrazy jsou důležité v životě našich farních obcí? Jsou naše farní obce tak, jak je dnes známe, schopné nést do budoucnosti evangelium Ježíše Krista a křesťanskou víru v Boha? Jsou naše obce schopné žít ve starokatolické identitě?

Společné přemýšlení o takovýchto otázkách je velmi prospěšné, i když si všichni uvědomujeme: Na tyto otázky neexistují žádné obecné recepty; tím spíše ne v dobách hlubokých kulturních přeměn, které zasahují i nás samotné jakožto církev a věřící křesťany.

Nejde teď o to, abychom rychle vymýšleli, kde a jak budeme zítra či pozítří někoho starokatolicky evangelizovat. Jde o to, aby se vůbec dostalo do obecného povědomí, že je to náš úkol, a aby dost lidí mělo představu o tom, jak v těchto věcech postupovat, aby to nebyla činnost jen nazdařbůh či dokonce druhým ubližující.

Má-li být církev věrohodná, musí se dít v politice, sociální sféře, vědě a kultuře. Ve staré církvi to tak bývalo. Apologeti interpelovali u císařů, zastávali se nespravedlivě stíhaných, teologové se vyjadřovali spolu s řeckými filozofy k aktuálním vědeckým a společenským otázkám, hledala se syntéza kultur, zásady evangelia se prosazovaly v politice. Každé eucharistické shromáždění mělo ve svém centru přinášení darů, jež mělo i sociální charakter – péče o potřebné. Od počátku křesťanství se věřící vždycky podíleli na úsilí o zvelebení společnosti a světa. Spravedlnost a mír ve světě zaměstnávaly řadu vynikajících mužů i žen, které máme jako světce ve svých liturgických kalendářích. V neposlední řadě je potřeba překonat trauma malosti s vědomím že maličkému hloučku Pán slibuje Otcovo království, být církví živou, být všude tam, kde o něco jde, přestat se vymlouvat že „nejsou lidi, nejsou peníze, není čas“, umět svou víru zvěstovat (martyria), slavit (leiturgia) ale také uplatňovat (diakonia), být moudrými hospodáři, kteří vynášejí ze své zásoby věci nové i staré s citem a porozuměním, neplést si synodalitu a demokracii s bezbřehou neodpovědností, umět hodit za hlavu sakristijní zatuchlost a církevnické pokrytectví, vracet se ke kořenům, ale opravdu ke kořenům, a především dál přinášet evangelium o Bohu, který je nám, svým milovaným dětem, otcem i matkou, o Ježíši Kristu, který je naším bratrem a o Duchu, který nám dává odvahu a sílu ke svědectví o Boží lásce.