Být starokatolíkem v 21. století

Hans Gerny

Přípravný kongresový výbor stanovil s velmi dobrým citem za základ naší práce biblický text, který může značně ulehčit názorné uvažování nad současnou situací starokatolíků. Situace Abrahama a naše situace se dají totiž docela dobře porovnat. Abraham byl malým sedlákem – tak jako jsou starokatolické církve malými sedláky… Je tu však jeden důležitý rozdíl: Abraham byl typickým nomádem, který byl na rozdíl od nás stále na cestách. My se oproti tomu vyznačujeme pevným církevním zavedením a spirituální usazeností. Přes tento rozdíl nás s Abrahamem spojuje něco důležitého: Byl tak jako my v nouzové situaci. Vědci specializovaní na Starý zákon předpokládají, že nomád Abraham byl v prekérní situaci, když opouštěl svou zemi. Možná byly jeho louky již úplně „vypaseny“ nebo byl ohrožován nepřáteli. V této obtížné situaci řekl Bůh Abrahamovi: „Tak to dál již nejde. Musíš si najít jinou zemi, jinak se dostaneš do problémů. A neboj se – já jsem s tebou. Já ti žehnám“. Svým žehnáním slibuje Bůh Abrahamovi sílu plodnosti i příslib růstu a úspěchu. Něco podobného se přihodilo o několik století později při odchodu izraelského lidu z Egypta: Když se těžkosti v nilské deltě stávaly příliš velkými, řekl Bůh Mojžíšovi: „Nyní musíte vyrazit – a sice okamžitě“. Jak nomád Abraham tak i vůdce lidu Mojžíš vyrazili. Ne že by byli nějak zvlášť poslušní nebo pokorní, ale pouze proto, že v nouzové situaci pomůže jenom odchod a nový začátek. A když k takovému odchodu dá podnět sám Bůh, pak je to jistě dobrý nápad.

Starosti Abrahama a starokatolíků

Nouzová situace Abrahama se dá docela dobře porovnávat se situací církví na Západě všeobecně a specificky se situací starokatolíků. Nejsme však jako Abraham ve stavu vnější, materiální nouze. Musíme si stále stěžovat na nedostatek peněz, ale můžeme zde také slavit fantastický kongres. Dovolujeme si nespočetná zasedání, cesty a konference. Provoz církve běží, běží normálně a rutinovaně.

Přesto, cítíme všichni: Nejde to tak jak by to jít mělo. Nenacházíme se v příznivém větru. Jsme – když se na to pořádně podíváme – v prekérní situaci. Při všech početných aktivitách, které se v obcích a biskupstvích konají, církve nevzkvétají. Mnoho duchovních pastvin je již „vypaseno“. Mnohdy panuje teologický nedostatek vody. Stáda jsou duchovně krmena špatně a proto jim mnohdy chybí docela normální vitalita. To, že něco nesouhlasí, se ukazuje i na vnějškovostech. Ukazuje se to na ubývání členů všech západních církví. Následkem toho se zúžily naše perzonální zdroje. Začínají chybět spolehliví návštěvníci bohoslužeb a rovněž lidé, kteří jsou ochotni nést v církvi zodpovědnost. Některé z našich církví nejsou schopné zabezpečit kněžský dorost z vlastních řad, protože nemáme takřka žádné studenty a studentky teologie ze starokatolických rodin.

Ale i pro lidi, kteří stojí mimo církev, je naše těžká situace viditelná. Slovo církví silně ztratilo význam na veřejnosti. Církve ztratily pro lidi tohoto světa mnoho na své atraktivitě. Bohoslužby a život obcí již lidi nepřitahují jako kdysi.

Bůh se nedá vázat

Právě to vše správně cítil přípravný kongresový výbor. Když téma kongresu zní „Být starokatolíkem v 21. století“, pak to může znamenat jen „Odejdi z této země do země, kterou ti ukážu“. Nebo, když poněkud upravíme Ježíšova slova k ochrnutému: „Vstaň starokatolictví, vezmi si svou postel a pohni se“ (srv. Mk 2,9). Pochopitelně, že vím, jak lehké je to říct a jak těžké je to uskutečnit. To totiž neznamená nic jiného, než postavit otazník nad zvyklosti, které se nám staly drahými, a riskovat s pocitem mít útulný domov. Znamená to: Jak usedlý život tak i usedlé bohoslužby nám nemohou být cílem nebo něčím nezbytným. Všechno by mohlo být i jinak. Bůh se nedá, jak je známo, vázat; ani na jistou formu bohoslužby nebo jistou teologii (srv. k tomu Westermannovu knihu Gensis I/2, str. 163-184). Jsem kongresovému výboru vděčný, že měl prorockou žílu a nad naši usedlost postavil otazník a též nás vystavil této grandiózní větě Boha Abrahamovi. A doufám, že na tomto kongresu (a především po něm!) budeme mít sílu se tomuto příkazu Boha skutečně podřídit.

Studení ze shovívavosti a trpělivosti

Co to znamená konkrétně? Chtěl bych se pokusit, abychom si pomohli slovy rakouského literáta jménem Anton Kuh, který před sto lety řekl o duchovním klimatu Rakouska: „Tam, kde dříve vřela pára mezi uznávanými intelektuály, je nyní chladno kvůli shovívavosti a trpělivosti“. „Studení ze shovívavosti a trpělivosti“ – vezměte pečlivě na vědomí tuto formulaci. Žijeme v době, ve které nastal chlad kvůli shovívavosti a trpělivosti. Jsem pevně přesvědčen, že naše bezbřehá shovívavost a trpělivost nám dávají možnost „zamrzat“. Kde každý dovoluje všechno každému, kde všichni smějí všechno, kde již neexistují žádné tabu nebo hranice – tam nemůže být žádné teplo a pocit být přijímán. Tolerance, která potkává jiné lidi s lhostejností věčného a nudného přitakávání, učinila náš svět studeným.

Ano a amen

Církev žije v tomto světě a nemůže se jeho vlivů zříct. Situace okolního světa a duchovní klima doby nás ovlivňují všechny. Souvisí to snad s tím, že v našich církvích již nemáme živé a v důsledku toho žhavé výměny názorů o otázkách víry? Namísto sporů máme raději harmonii. Je však možné takovým nebýt. Lze mít skutečně různé názory. Víra je přece, když se někomu vede dobře. Ochranná známka naší společnosti „Každý má pravdu a každý smí“ poznamenává i církev. I my, křesťané a křesťanky – ti starokatoličtí možná zvláště – máme tendenci na všechno říkat ano a amen. Zda ale taková teologie nekonfliktnosti věci evangelia pomůže dále?

Avšak odkud přichází taková teologie nekonfliktnosti? Jsem přesvědčen, že má své kořeny jistém obrazu Boha, obrazu milého Boha, který je vždy mírný a dobromyslný. Tato představa se však velice liší od biblické zkušenosti s Bohem. Starý i Nový zákon líčí Boha velmi komplexně, komplikovaně a kontradikčně: Bůh je plný lásky, ale požaduje od nás vydání počtu a on též trestá! Bůh se slitovává nad lidmi, ale dává jim v životě také zabrat a pořádně „kmitat“. On je světlo, ale má současně stinné stránky. On je Bůh, který se sice lidem ukazuje, kterého však nemohou poznat. On je blízko a současně je skrytým Bohem. Je jeden Bůh a současně je tři. Krátce a dobře: Bůh přesahuje každé myšlenkové schéma. Každá veličina pocitů a představ na něm ztroskotává. On je – jak říká jistá známá formulace – „ten zcela jiný“. A právě s tím máme těžkosti. Chtěli bychom jednoduše jenom svého „milého“ Boha. Bůh, který uspořádá poslední soud a bude tam oddělovat ovce od beranů, nám sympatický není. Nepasuje jaksi do našich představ o lásce a do našich potřeb harmonie. Ale Bůh ještě nikdy nepasoval do nějaké společenské formy – nyní i v jiných stoletích. On je tím „zcela jiným“. Proto se příčí každé duchovní krajině. Právě z tohoto důvodu si lidé již vždy vytvářeli rádi „milého“ Boha, se kterým je možné se dohodnout.

Nový obraz Boha

Jsem přesvědčen, že první krok k obnově naší církve předpokládá obnovu našeho obrazu Boha. A tento obnovený obraz Boha lze nalézt jenom na jediném místě: V Písmu svatém Starého a Nového zákona. Chrání církev před tím, aby pod tlakem pokusů světa a moudrosti lidí hlásala Boha zformovaného v souladu s všeobecným trendem do jistých linií. Chrání ji před teologií trendu smíchané z ducha doby a módních proudů. Chrání ji před naší tvrdošíjností a naší neobezřetelností. Chrání ji před – po harmonii posedlou zbabělostí těla. Písmo svaté je měřítkem všech věcí, normou veškeré mluvy a jednání. Pomáhá přes všechna našeptávání a pokušení, přes pochybnosti a otázky přiblížit se trojjedinému Bohu a dostat o něm obraz, který nás ponese a který církvi pomůže nalézt cestu do neznámé země.

Když se tato cesta do nového století musí vyznačovat vážným zabýváním se naším obrazem Boha, pak je to není, jak se domnívám, v žádném případě jenom teoretické. – Pochopitelně, že ke každé obnově musí náležet vážná teologická práce. K cestě kupředu patří i spory o otázky víry. Církev, které se nepře o to své nejvnitřnější – o víru v trojjediného Boha – není žádnou církví. Tyto spory musí mít však svůj cíl v konkrétním životě a musí mít především viditelné a praktické důsledky. Chci se konkrétněji pokusit o vyjádření tří bodů, které se mi zdají být důležitými i pro hovory ve skupinách.

Bůh od nás něco očekává

První bod: Bůh miluje lidi – jak se říká. To neznamená nic jiného, než že Bůh bere člověka vážně. Protože, když někoho miluji, tak ho beru také vážně. A když někoho beru vážně, pak od něho něco očekávám. To nejvíce znevažující, co můžeme o nějakém člověku říct, je „od toho již nic nečekám“. Když to o někom řeknu, tak je dotyčný odepsán. Bůh nás lidi bere tedy vážně. Proto od nás něco očekává. Očekává něco od nás, protože důvěřuje, že jsme něčeho schopni. Ale co od nás očekává? Očekávání kladená Bohem na člověka jsou precizně popsána v příhodě o stvoření. „Hospodin postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ (Ge 2,15). Obdělávat a střežit zahradu Eden znamená zcela jednoduše, že my lidé jsme zodpovědní za stvoření. Ke stvoření náleží příroda a všechno co v ní žije. Centrální roli hraje přirozeně člověk, kterého Bůh stvořil jako svůj obraz (Ge 1,26 nn.). Proto znamená také pro lidi starat se o Boha. Starat se o člověka muže ale jen ten, kdo se stará také o přírodu, která je základem jeho života. Věta z příběhu o stvoření „Hospodin postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil“ znamená moderně vyjádřeno zcela jednoduše: konat sociální práci. Přičemž sociální práci může konat jenom ten, kdo se stará o stvoření, ve kterém žijeme nejenom my, ale i naši bližní.

A tady jsou starokatolíci, jak je známo, u konce s dechem. Zde máme ještě hodně dohánět. Chtěl bych předložit k diskuzi jenom pár bodů, které se zabývají nouzí člověka. Nárok na kompletnost nevznáším. Doplnění jsou vždy možná a potřebná.

Nekonvenční sociální práce

Zvykli jsme si na to, že moderní, na blahobyt orientovaný západní stát podstatné části nouze odchytává a zajišťuje docela pevnou sociální síť. Sociální nouze nemá však jenom materiální tvář. Má i mnohé jiné tváře. Jednou z  nich je osamocenost, která je zvláštním bičem naší doby. Staráme se sice o seniory a pokoušíme se je integrovat do společnosti. Ale co je s osamělostí mladistvých, která v industriální společnosti nabývá na nebezpečných rozměrech? Co je s osamoceností mladých dospělých, kteří stojí v pracovně činné fázi života a které jsme schopni vnímat jenom jako společnost orientovanou na zábavu. Co je s péčí o mladá manželství, jak ta intaktní, tak i ta, která se rozpadají? Počty rozvodů nabývají ve Švýcarsku (a jistě i jinde) povážlivé rozměry – fakt, který bude stoupající mírou ohrožovat sociální základnu naší společnosti. Co proti tomu činíme v našich církvích, kromě toho, že se holedbáme tím, že umožňujeme rozvedeným nový sňatek. Co je s dětmi, které ve svém prostředí emocionálně chátrají? Co je s rodičovskými páry a v osamocené individualitě vychovávajícími rodiči, kteří jsou úkolem zprostředkovávat teplo a budoucnost, očividně nad své schopnosti přetíženi? Co činíme pro to, aby možnost interrupce ve vymezeném raném období těhotenství vůbec nemusela být využívána?

Myslím si, že jako církev musíme konat novou, nekonvenční, nouzi doby beroucí na vědomí sociální práci. Církevní práce pro ty nejmenší tohoto světa musí hledat neobvyklé cesty. Začali jsme vůbec někdy s hledáním? Mohlo by to začít se zcela nespektakulárními a povrchními věcmi. Mohli bychom přemýšlet o tom, zda naše obce svou pastoraci dobře koncipují a mají vskutku v pohledu lidi, kteří nás potřebují nebo jen ty, o které se starat je lehké. Mohli bychom např. někdy zvažovat používání a fungování svých budov. Jak je to vlastně s našimi kostely, farami a místnostmi obce? Přirozeně slouží v prvé řadě legitimně potřebám našich obcí. Ale jsou naše církevní budovy otevřeny i navenek – pro ty, kteří jako v podobenství o hostech venku na ulici mrznou (srv. L 14,15-24)?

Centrální bod rozpočtu

A jak to vypadá vlastně s církevním finančním hospodařením? Jak to máme s poměrem nákladů na stavební opatření a administraci na jedné straně vůči nákladům na sociální činnost, liturgii a vyučování náboženství na straně druhé? Nikoli my jsme centrálním bodem existence církve, nýbrž pouze to, co Bůh stvořil a co miluje. Je tento centrální bod také centrálním bodem církevních rozpočtů a účetnictví?

Druhý bod: Na pozadí ohromné nouze tohoto světa se sama klade otázka – Co můžeme, my, slabí starokatolíci již vykonat, abychom ošetřovali boží stvoření? Nezměníme nic. Když se ptáme takto, pak je možno samozřejmě jenom reagovat zoufalstvím a rezignací. A rezignace vede nutně k depresivní pasivitě a všechno pak k vidící nečinnosti. Tady bych chtěl připomenout něco, co mi jednou řekl W. Karl Barth: My křesťané nebojujeme proti zlu na tomto světě, přestože ho nemůžeme porazit. Bojujeme proti zlu, protože proti němu nemůžeme nic udělat. Vezměte si prosím tuto větu a vložte si ji velice dobře do mysli: Bojujeme proti zlu, protože proti němu nemůžeme nic udělat.

We shall overcome!

Tento výrok potvrzuje dvě věci: na jedné straně zdůrazňuje skutečnost, že křesťané a křesťanky, kteří si toto jméno zaslouží, se nikdy, vskutku nikdy, nevzdají. To je jeden z nejdůležitějších poznatků, které si je možno z církevních dějin osvojit. Křesťanky a křesťané se nevzdávají, protože vědí, že nepodlehnou. To je srdcem všech zkušeností milosti: Já již nějak projdu a nezajdu. Tak jako otroci v Americe kdysi zpívali o své nouzi: „We shall overcome“ (Překonáme to). Trvalo to potom staletí. Mnoho z nich před tím zahynulo. Ale nakonec to skutečně překonali: Dnes je ministrem zahraničí v USA černoch.

Barthův výrok však říká ještě druhou věc, a sice: Věřící budou muset při všech svých snahách zjišťovat, že lidské konání je vždy spojeno se selháním. Všechny snahy pro Boha a pro lidi budou vždy doprovázeny neúspěchem a nedařením se. Zlo v tomto světě zůstane přes všechny snahy a přes všechnu pevnost ve víře vždy silnější. Nedá se přemoci. Na této nezměnitelné skutečnosti by vlastně museli křesťané troskotat a rezignovaně se vzdávat. Proto jsou dějiny církve v  mnoha věcech dějinami neúspěchu a lidského selhání. Viděno logicky a realisticky by církev na tomto stále opakovaném selhání musela zkrachovat. Ale nezkrachovala. Přes nepřekonatelnost zla (Luther by řekl ďábla) stále ještě existuje. To musí mít důvod. Pavel tento důvod jmenoval: „Jsem si jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Ř 8,38 n.). V tomto přesvědčení se křesťané po staletí modlili, žili a pracovali. Proto, a jenom proto, žije církev i dodnes.

Proč slavit eucharistii?

Protože pouhé mluvení o Kristově lásce, jak je známo, nepřináší mnoho užitku, musela a musí existovat pro věřící zkušenost s Kristovo láskou. A tuto zkušenost činili věřící v Krista po tisíciletí při nedělní oslavě smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Ze slavnosti chleba a vína čerpali věřící svou sílu pro život – sílu, která pomáhala i v největších poníženích a dezolátní neúspěšnosti k pevné vytrvalosti a důsledné jistotě. To je možno vyčíst nejenom z mnohých životopisů. Samo evangelium nám to činí zřejmým. Po katastrofě Velkého pátku teprve společné lámání chleba na cestě do Emauz umožnilo učedníkům Vzkříšeného poznat (L 24,30 n.). Abychom ho mohli poznat a cítit, slavíme eucharistii. K tomu potřebujeme eucharistii. Jsem přesvědčen, že těžkost naší doby cítit Krista, zde má svůj podstatný důvod. Když eucharistie není centrálním bodem naší církevní existence, pak je to na škodu naší znalosti Krista. To platí jak pro jednotlivého věřícího, tak i pro obce. Jsem proto přesvědčen, že cesta do 21. století musí vést přes prohloubení zbožnosti eucharistie. Práce na nové, prohloubené teologii eucharistie je conditio sine qua non (podmínkou, bez které to nejde) pro opětné posílení křesťanství. Bylo by to asi příliš jednoduché, kdyby oslovovací schopnost a životnost nedělních eucharistických slavností byly jednoduše dosažitelné liturgickými reformami. Samozřejmě, že jsou liturgické reformy potřebné. Tak jako pro církev, tak i pro liturgii platí věta, že je třeba stále znovu obnovovat a přizpůsobovat době (semper reformanda est). Mladí a mnozí jiní lidé v naši církvi mají proto pravdu, když stále znovu poukazují na slabiny, délku nebo nudnost mnohých bohoslužeb. Mají pravdu, když poukazují na to, že není možno slavit nedělní bohoslužbu vždy jedním způsobem, protože se to tak dělá odedávna. Každá rutinovaně prováděná liturgie je ubíjející – jakkoliv je sloužena správně a korektně. Nebo možná právě tehdy!

Současně je třeba též zdůraznit, že liturgická obnova musí znamenat více nežli několik vstříc vycházejících textů. Musí být více než pseudomodernizace s trochou kytarové hudby a popového zvuku, které „byly in“ ve světě před třiceti lety. Musí být více než při vyučování nebo ve zbožných skupinách zformované přímluvy a eucharistické modlitby. Musí být více než pár módních přes oltář přehozených vlastnoručně pomalovaných lněných prostěradel. Nežádá se líbivost a móda. Nejsou žádány do ucha libě lezoucí šlágry padesátých let. Žádány jsou – zkušenosti dnešní doby, otázky, nouze a prožívání moderny, a proto potom řeč současnosti, soudobé hudby, vyjadřovacích schopností dnešního umění. Nemusí starou, přes epochy narostlou eucharistickou slavnost zrušit, ale obnovit ji, aby mohla oslovovat i dnešní lidi. Nemají starobylou hodnotu liturgických forem, slov a zpěvů odstranit, ale obohatit.

Jednu další věc nelze přehlížet. Slavnost smrti a vzkříšení Ježíše Krista je cenným darem, kterým je církev obdarovávána na své cestě. V liturgii působí všechno amatérské a diletantské velice nudně. Kvůli její hodnotě musíme zacházet s eucharistickou slavností s velikou láskou, nejvyšší starostlivostí a největším respektem, jakož i s  hlubokými věcnými znalostmi. Musí – protože je svatým divadlem – odpovídat liturgicky, jazykově, hudebně a dramaturgicky nejvyšším, tedy svatým, nárokům. Současně musí odpovídat nárokům moderní komunikace a dnešních lidí. Proto musí znamenat obnova eucharistie více než reforma liturgie. Musí vycházet z nejvyššího respektu vůči Bohu a i vůči lidem.

Obnova eucharistie znamená uvědomění si její nejvnitřnější a nejhlubší funkce. Tato nejvnitřnější a nejhlubší funkce liturgie není ničím jiným než slavením Velikonoc. Nemá žádný jiný úkol než zpřítomňovat věřícím smrt a vzkříšení Krista. Nechce nic jiného než nás zavést na místo, kde můžeme být nejenom pohnuti, ale s existenciálním podílem můžeme zpívat: We shall overcome – překonáme to – protože to překonal Kristus.

Kdy jsme vyrazili?

Třetí bod: Zaobírali jsme se otázkou péče o bližního a otázkou bohoslužby. Nyní přijde na přetřes věc třetí, a sice – můžeme zjistit, zda jsme vskutku vyrazili do nové země? A na čem poznáme, zda jsme našli nové přístupy k bližnímu a k eucharistii? Nebo, abychom přešli na kongresové téma: Jak poznáme, že jsme se dostali do nové země a tím se stali lepšími obdělávateli a strážci božího stvoření? Myslím si, že na to jsou dvě kritéria.

Nic nás nemůže odloučit od lásky Boha – skutečně?

První kritérium: kdo emociálně a racionálně došel k názoru, že „nás nic nemůže odloučit od lásky Boha, která spočívá v Ježíši Kristu“ bude moci mluvit o Bohu zcela jinak. Bude moci mluvit o Bohu, o své vlastní svobodě, a to aniž by mluvil. Bude zcela jednoduše působit věrohodně. Zda jsme již vyrazili na cestu do 21. století, zda jsme již vyrazili do země, kterou nám chce ukázat – to se v podstatě pozná na našem způsobu žití a schopnosti mluvit o Bohu.

Mnoho chválený biskupsko-synodální systém

Druhým kritériem je způsob života našich obcí.. Když se naše obce ve svém životě a ve svém hledání pravdy podstatně liší od světských spolků, skupin nebo institucí, pak již vyrazily. V křesťanské obci by neměly být mocenské boje, jaké stále znovu nalézáme v radách církevních obcí, na synodách i biskupských konferencích. Tak vychvalovaný biskupsko-synodální systém by měl proto uskutečňovat jistou kulturu sporů (ano, kulturu sporů!), která by se hodila k evangeliu. Vyjádřeno s nadsázkou museli bychom se stát opět natolik správně starokatolickými jak to starokatoličtí teologové při zakládání našich církevních struktur předznamenali. Nikoliv monarchie a nikoliv demokracie, ale společná diverzifikovaná odpovědnost je katolická. Pak by mohli lidé stojící mimo církev najednou cítit, že u nás je to jiné než jinde ve světě. Zjistili by, že u nás neplatí jednoduchá pravidla demokracie, podle nichž má jednoduše většina pravdu. Museli by moci poznávat, že se u nás neprosazují tak jako v demokracii jednoduše ti silnější. Zjistili by, že jsme na cestě.

Samy od sebe se na tomto místě vytyčují dvě Ježíšovy věty jako směrnice: „Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem“ (Mk 10,43) a „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Pochopitelně, že vím, že jsou to pro náš obvyklý život církví a obcí provokující slova. Ale dobrá provokace – a v té se, jak je známo Ježíš vyznal – může pomoci dál a otevřít neznámé cesty. Tato provokující Ježíšova slova stále kladoucí otázky na náš osobní život jako křesťané a křesťanky – nebylo by to kouskem vyražení do nové země?

Sentire Ecclesiam

Nakonec ještě něco, co mnou odedávna hýbe. Existuje jeden velice obrazný výraz, kterým se označuje církev za „tělo Kristovo“. Naše tělo cítíme. Cítíme, když se mu vede dobře a když trpí. Trpí, když na něj není brán ohled. A oživuje, když je pěstěno. U Ignáce z Loyoly – což není bezpodmínečně nějaký starokatolický světec na sloupu, ale přesto velký muž – najdeme výraz „sentire Ecclesiam“, což znamená cítit, pociťovat církev. S „pociťovat“ se míní více nežli čistá emocionalita. Pociťovat má mnoho společného s poznáním, sebe do něčeho vložit, s chápáním, s překonáním ega. To je něco o čem sním – církev, ve které lidé nemají zájem jenom na osobním náboženském vyžití a na své individuální spirituální zkušenosti. Sním spíše o věřících, kteří primárně cítí, prožívají, zakoušejí, protrpějí, čichají a okoušejí dobro a bolesti těla Kristova. Sním o věřících, kterými hýbe toto „pociťovat církev“. Být zde – pro Krista a jeho církev na prvním místě a z toho čerpat sílu zde být i pro sebe.

V této souvislosti mi na mysli vyvstává jiná významná postava. Tento muž je ještě méně starokatolíkem a nějakým světcem už není vůbec. Ale spatřil světlo světa v Praze. Don Giovanni! Mozart jej uvedl dne 29.10.1788 v pražském stavovském divadle. Všechno se mu kazí. Je zapleten do vraždy a je proto hledán. I jeho známé milostné příběhy již nejsou to, co kdysi bývalo. Jedna je neúspěšnější nežli druhá. Kromě toho ho chce opustit jeho moudrý starý sluha. Don Giovanni působí bezmocně a demotivovaně. A tu se přihodí něco zcela nepředvídatelného. Jakoby uhozen hromem říká najednou „mi pare sentire odor di femmina“ (mně se zdá, že cítím, že je tu nějaká žena). Opět toto „sentire“ od Ignáce. Don Giovanni je jakoby elektrizovaný. Zapomíná všechny svoje těžkosti. Jeho vitality se vrací. Opět pocítil to, bez čeho nemůže být. Proto se již více neptá po úspěchu a neúspěchu. Vrhá se jednoduše s překotnou horlivostí zpět do života, ve který již nevěřil.

Můj sen

My lidé z církve působíme mnohdy stejně domotivovaně jako Mozartova grandiózní postava. Zdá se, že se nám nic nedaří. Nic nejde kupředu. Tak jako Don Giovanni cítíme se být ve slepé uličce. A mnohdy již nevěříme v životnost církve. Přeji nám všem, aby se nám jednou událo podobně jako Don Giovannimu: „mi pare sentire odor di chiesaL (zdá se mi, že cítím, že je zde církev). Přeji si, abychom našli svou církevní vitalitu zrovna tak elektrizovaně a s nevázanou nadějí a s odvážností se vrhli do života církve: protože církev cítíme, chápeme, vychutnáváme a poznáváme – krátce, protože bez ní nemůžeme být.

Referát pro 28. Mezinárodní kongres starokatolíků 2000 v Praze (přeložil J. König).

Hans Gerny je emeritním biskupem Kristokatolické církve ve Švýcarsku.