Církev zevnitř

Joachim Vobbe

Když jsem se právě před 25 lety stal starokatolíkem, byl v našem německém biskupství rozšířen jistý starokatolický profil: „Starokatolíci jsou proti neomylnosti papeže, starokatolíci jsou proti zpovědi, starokatolíci jsou proti povinnému celibátu, starokatolíci jsou proti placení za náboženské úřední úkony, starokatolíci jsou proti misii u jinověrců, starokatolíci jsou proti náboženským povinnostem“. Když jsem jednomu příteli, kterému jsem chtěl zdůvodnit svůj krok, zaslal jednu malou brožurku, která tímto způsobem vysvětlovala, co je starokatolické, odpověděl mi: „Můžeš mi říct pro co vy vlastně jste?“ A skutečně, v každém semináři pro práci s veřejností se učí, že negativní vymezování se těžko prodává. Kromě toho jsem pozoroval, že v mé první obci bylo toto negativní vymezování prodlužováno prakticky o několik dalších složek: Starokatolíci nemusí ani v neděli vlastně chodit do kostela, nemusí se modlit atd. Jeden římský katolík, který to myslel dobře, jednou řekl: „Vy jste tak trochu církev NIC SE NEMUSÍ“.

Takové stanovisko, kromě toho, že je zásadně problematické, má také zcela praktické důsledky. Kdo už neklade žádné požadavky, ten už také nemluví. Kostely se po desetiletí ustavičně vyprazdňovaly. Řečeno ekonomicky: Co obsahem nestojí za nic, nedá se prodávat ani jako obal.

Byl tu však ještě jeden klíčový zážitek. O pár let později jsme se už naučili, že negativní vymezování alespoň při práci s veřejnosti „nikdo nebere“ a po velkém krachu našeho Pracovního společenství pro práci s veřejností, tedy někdy po roce 1981, jsme museli revidovat naše plakáty i letáky. Nyní se hlásalo: Starokatolíci říkají „ano“ spolurozhodování, starokatolíci říkají „ano“ kněžskému manželství, starokatolíci říkají „ano“ ordinaci žen, starokatolíci říkají „ano“ odpovědné kontrole porodnosti, starokatolíci říkají „ano“ opětnému sňatku rozvedených atd. Když jsme potom někdy v devadesátých letech tato mnohá „ano“ na jistém kirchentagu prezentovali na krásně sestavené plakátové ploše, připsal v nestřeženém okamžiku nějaký vtipálek: Starokatolíci říkají „ano“ ke všemu.

I vyhlašování „ano“ se může stát prázdnou frází. Pokud se tak děje bez vysvětlení, bez duchovních kořenů a plakátovitě, může to vypadat jako nějaký náboženský výprodej a tím se to stane stejně málo oslovující. Jedno porýnské přísloví říká: „Co nic nestojí, nestojí za nic“. Opravdu křesťanské to není v žádném případě.

Obojí postoj je svým způsobem ujetý. Nejsme ani ekumenickým koutem skuhrání, ani ekumenickým vetešnictvím, ve kterém může mít každý cokoliv zadarmo. Můj impulz má nyní za úkol několik z těch plakátovitých „ano“ a několik našich plakátovitých „ne“ kritickými dotazy procítit duchovně.

Něco z toho má svůj původ v konferenci farářů, na které jsem se již v roce 1979 pokoušel na základě několika zvlášť negativních vymezení o pozitivní formulaci našich postojů a úmyslů, tzn. o vedení ke starokatolické spiritualitě. Tento projev měl tehdy velký úspěch a nakonec se stal brožurkou „Církev zevnitř“. Ta se podílela na duchovním rozvoji v našem biskupství.

Zbytek má svůj původ ve zkušenostech těch našich obcí, které duchovně rostou, tzn. kde v posledních 15 letech nejen několikanásobně narostl počet návštěvníků bohoslužeb, ale kde se také částečně zvětšil i počet členů církve.

Chci začít s dnes spíše komickými záležitostmi.

Mnohé naše obce se kdysi uchylovaly k lokální reklamě:

Starokatolíci říkají „ano“ k pohřbívání žehem

Takový slogan už dnes nemá reklamní působivost, protože totéž nabízejí i jiné církve. (Tak rychle se opotřebovává výjimečná profilace). Z této doby nabízení pohřbů žehem nám však zůstává jedno poučení:

Reklama s nabídkou církevních pohřbů žehem, ať by byly jakkoliv krásné, byla duchovně bezcenná, zvláště pokud se za ní skrýval jenom nějaký specifický, často vlastní, finanční zájem nebo eventuálně zájem o získávání neaktivních členů církve mezi truchlícími pozůstalými. I když to bylo tehdy jasné jenom malé menšině: Mohli jsme a můžeme říci k pohřbívání žehem „ano“, jen když je za tím skryta zvláště intenzivní víra ve vzkříšení z mrtvých. (Vyjádřeno konvenčními vzory představ: Je mnohem těžší povstat z popele, než když jsou zachovány alespoň některé anatomické základní části.) K takové zvlášť intenzivní víře ve vzkříšení coby duchovní důsledek našich krematorních nabídek chci pozvat na začátku svých úvah.

Živou církev nepoznáme podle kategorického ne nebo kategorického ano k té či oné církevní struktuře a rovněž tak ne podle kategorického ne nebo kategorického ano k té či oné formě života. Starou církev bylo možno poznat podle její víry ve vítězství života nebo lépe řečeno ve vítězství živoucího. Starou církví ovšem nemíním u nás tak apostrofovanou církev prvního tisíciletí, ale předkonstantinovskou církev, která ještě byla schopna totálního nadšení a schopna se o věci dělit. Víra v toto vítězství je dnes předpokladem všech dalších úvah a impulzů.

Starokatolíci říkají „ano“ k spolurozhodování všech věřících, k synodnímu principu

Bylo by základním nedorozuměním pod tím chápat jenom jakýsi způsob církevní demokracie, která se organizuje ve sdružování, která má své lobby a bojuje o početní většiny, a která vystupuje na světlo pouze při volbách farní rady, faráře nebo biskupa… Synodní princip znamená společenství cesty. Mapou i orientační pomůckou pro toto společenství cesty je Písmo sv. Posilou jsou svátosti a cílem je království boží. Písmo, svátosti a cíl nejsou jen nadstranické, ale jsou antistranické. Požadují jednotu a sjednocení. (Proto není starokatolické chápání svátostí – v každém případě pro ty, kteří již byli pokřtěni – také velmi exkluzivní. Všichni pokřtění jsou zváni k eucharistii.) To ovšem také znamená: Všichni eucharističtí lidé se musí stále znovu pokoušet být společenstvím cesty také ve všedních dnech.

Pro lidi, které svým synodním principem naše církev osloví, je největším zklamáním, že když k nám pak přijdou, musí zjistit: Tady nikdo není.

Starokatolíci říkají „ano“ k ordinaci žen

Bylo by „fundamentálně špatným hodnocením“, kdyby v tom bylo viděno oslabení chápání úřadu v církvi podle hesla: Úřad se stal tak bezvýznamným, že již není věcí (silných) mužů, to dnes mohou dělat i ženy (tolik jedna poněkud ostrá poznámka Angely Berlisové). Můžeme říci „ano“ k ordinaci žen, když v ní spatřujeme kompletizaci a posílení úřadu. V misijní fázi potřebuje církev takové nositelky a nositele úřadu, kteří jsou silní a schopní dávat impulzy, a nejen správce farních úřadů či budov. V nábožensky stále povrchnější a v mnoha ohledech psychicky zatížené společnosti potřebujeme duchovně, teologicky dobře vzdělané a psychicky co nejstabilnější nositelky a nositele úřadu.

V misijní církvi najde uplatnění mnoho žen a mužů v kněžské službě. To naše církev poznala a podporuje (dálkové kurzy, přijímání kněží z jiných církví). Počet našich kněží se od roku 1977 takřka zdvojnásobil. Skoro polovina z nich koná – většinou vynikající – kněžskou službu spolu s civilním povoláním.

Tento fakt však má i jinou závažnou stránku: Rostoucí počet našich ordinovaných nesmí být na úkor kvality jejich vzdělání a nesmí vést ke klerikalizaci jistých oblastí. Člověk nezačíná být člověkem teprve vysvěcením. Poměr kněží ke věřícím musí být vždy v rozumném souladu. Především musí být zachována jistá psychická stabilita. Jinak budou následky katastrofální nejenom pro obce a biskupství, ale i pro všechny dotyčné.

Starokatolíci říkají „ano“ k plánovanému rodičovství

K plánovanému rodičovství můžeme říci „ano“ jenom když zůstane zodpovědným plánováním porodů. Kdo je člověkem vzkříšení, ten stojí zásadně na straně života. Plánování porodů, které stále více podléhá eugenickým hlediskům a které pramení ze všeobecné skepse o smyslu života příští generace; plánovaní porodů, které by se nakonec stalo zabraňováním porodů a které by mělo za důsledek utajované obavy před vázáním se a rezignaci v pohledu na budoucnost lidstva všeobecně a budoucnost rodičovství a výchovy dětí speciálně, by si své jméno nezasluhovalo. Široce rozšířený trend k hájení majetku a vyhýbání se frustracím nesmí zvítězit nad rizikem plození. Děti jsou důkazem toho, že Bůh ještě neztratil víru v lidi.

Mnohé církve se dnes vyžívají v angažování se za nenarozený život. Mně je však přinejmenším neméně důležité, aby se naše církev angažovala za narozený život. Z toho vyplývá jistý starokatolický profil: Žádná obec nesmí opomíjet péči o děti a mladistvé. Mnozí dospělí dnes – mezi nimi jak dokazují výsledky průzkumů velkých církví i mnozí faráři – mají strach z kontaktu s mladistvými. Já mohu jen říci: Žádný strach! Mladí lidé jsou mnohem přístupnější, než se mnohdy zdá.

Takže: Církev, která se zasazuje za zodpovědné plánovaní porodů, se musí vyznačovat o to větší láskou k mladým lidem, aby tato zodpovědnost přinášela viditelnou radost. Starokatolické obce musí být místy, kde lidé, kteří to potřebují, najdou pomoc při výchově a povzbuzení k výchově: kroužky mladých matek, nabídka pomoci pro ty, kteří zůstali na výchovu svých dětí sami, místa setkávání pro rodiče, kteří mají s dětmi zvláštní problémy.

Děti musí v obci nacházet: dětské skupiny, dětské bohoslužby (a ne pouze bohoslužby pro dospělé s dětmi nebo bohoslužby pro dospělé v jazyce dětí), mládežnické skupiny, mládežnické víkendy (zvláště důležité, protože kvůli naší situaci diaspory je jenom tak možná zkušenost zažít společenství!). Musíme znovu promýšlet zapojení mladistvých do liturgie, vyměňovat si zkušenosti z přípravy biřmovanců spojené s víkendy nebo rekreačními akcemi a „kurzy víry“. Znovu promýšlet věk biřmovanců jako věk křesťanské dospělosti a spoluodpovědnosti.

Důležité je, aby náš kritický a láskyplný doprovod mladistvých jim poskytoval dostatek svobodného prostoru a abychom jim nedávali neustále najevo jak jsme „namíchnutí“, když nepřijdou. Mohu z vlastní zkušenosti říct: Mnozí přijdou po dlouhých fázích církevní abstinence znovu!

Starokatolíci říkají „ano“ k opětnému sňatku rozvedených

Každé životní zranění a každý hřích může být vyléčen, může být usmířen. A když dojde ke zranění v nejintimnější oblasti lidského života, v manželství nebo, což je horší, v rodině a tato rána je nezvratná, musí být možný nový počátek i zde. Nový počátek v duchu smíření – to je jádrem poselství živoucího Krista.

Řekneme-li své „ano“ k takovému novému počátku, neznamená to, že dnes již beztak poničený obraz manželské lásky, věrnosti a solidarity pohřbíme spolu se zapáchajícím maloměšťáctvím, budeme lidi nabádat, aby okamžitě opustili ne zcela příjemný model věrnosti, a nepokusíme se vůbec o nápravu tohoto stavu.

Ukřižovaný a vzkříšený Ježíš je obrazem neroztříštitelné solidarity. S tím opravdu souvisí manželská solidarita a vzájemné uznání hodnoty člověka jako muže a ženy a uznání hodnoty dítěte jako samostatného individua s právem na rodičovskou náklonnost. I tyto hodnoty je třeba z pozice církve chránit a podporovat. Jenom tomu může sloužit druhý pokus o uzavření manželství, pokud je po ztroskotání prvního manželství potřebný, a to, aby tentokrát vydržel a aby byly nastoleny stabilní poměry – v neposlední řadě k požehnání příštích generací.

Starokatoličtí teologové se už zabývali mnohými věcmi. Bylo napsáno mnoho pojednání o úřadu, o podstatě a nepodstatě církve a o různých formách lidského soužití. Jenom o manželství tu nic není. A to v době, kdy dokonce zcela necírkevní politici si stěžují, že mladým lidem chybí odvaha k manželství a rodině, že generační zabezpečovací smlouva se hroutí a kdy i liberální noviny (např. Spiegel) konstatují, že terapeuti a vychovatelé jsou až na pokraj svých možností zavaleni nesmírným počtem dětí poškozených rozvodem.

Starokatolickým profilem pro dotyčné by tedy mělo být, že budeme reflektovat pozitivní šance manželství a rodiny, že budeme podporovat rodiny v obci jako jeden z největších a Bohem milovaných odvážných činů na světě.

K tomu patří: Přípravné semináře, které mladým lidem dodají odvahu k manželství, slavnosti duchaplných a nejenom květinplných svateb, diskuzní fóra v obci, v nichž manželé, matky, otcové – možná dokonce se specifiky v jednom pohlaví (v kroužcích mužů a v kroužcích žen) mohou mluvit o radostech a bolestech v manželství a rodině, terapeutické nabídky pro manžele a rodiny. A když už opravdu žádné uzdravení není možné a oba rozvedení patří do téže obce, pak se snažit dojít k nějakému modu vivendi a dobrému právu dětí na kontakt s druhým rodičem.

Starokatolíci říkají „ano“ k etablované církevní existenci

Rádi říkáme ano tomu, že jsme katolickou církví – jako každá jiná. Podpíráme to významem státního a ekumenického uznání, právem na univerzitní vzdělání duchovních, na školní vyučování náboženství a snad dokonce i právem na církevní daň. To nás však neopravňuje šilhat pouze po sebeprosazování a velkocírkevní prestiži. Musíme sami vůči sobě i vůči jiným vždy přiznávat: Jsme malá církev.

Tím nemá být vyslovováno nějaké vyznání, že by církev nemohla být velká. Máme tím ale vyznat, že církev malá být může, ano, že

právě v malém stádě (Neboj se, maličký hloučku…Lk 12,32) mizí strach. Při stavbě malého domu má každý kámen větší význam, stejně jako láska může být konkrétnější, čitelnější a cennější v přehledném společenství než v davu.

Mohu připomenout: Na počátku vynucené samostatnosti našich biskupství nestály pouze teologické kontraverze o papežství. Nejsme také pouze následným důsledkem politického liberalismu. Před vším ostatním stály spirituální buňky, malé skupiny bohaté duchem: Port Royal a jeho kruh přátel, buňky güntheriánů ve Vratislavi a Bonnu, kroužky okolo kříže, posluchači katedrálního kazatele Veitha ve Vídni, lidé okolo Wessenbergova liturgického obnovného hnutí a jeho pastorální konference v jihozápadním Německu a v severním Švýcarsku.

Mírně nadneseně lze říci: Nám udělený život v malých přehledných skupinách bychom nemohli zrušit, ani kdyby nás bylo zcela mnoho. V každém případě je proto vhodné, aby se každá starokatolická obec stále znovu snažila si vytvářet subkultury, skupiny a kroužky, ve kterých se každý jednotlivec může dostat ke slovu. Nejdelší a nejúspěšnější zkušenosti v tom mají naše kroužky žen, které mají částečně značné omlazení. Zajímavé nové vývoje probíhají v některých obcích ve znamení emancipace také s kroužky mužů. Jinde vznikají kroužky okolo jistého domu nebo jistých rodin, skupiny seniorů a pochopitelně též mládežnické nebo dětské skupiny, jakož i další kategoriální skupiny: např. kruh diakonie. Trhákem jsou v našem biskupství již asi dvacet let nabízené tématické víkendy, které se ponejvíce konají na úrovni děkanství.

Malá skupina se může soustředit na nějakou úlohu, může se otevřít jednotlivému člověku, v masách osamělému člověku, a to pro jeho osobní otázky a problémy. Kromě toho: I v synodální církvi zůstává první kontakt s nositelem či nositelkou úřadu často klíčovým zážitkem, přičemž ti, kteří se o nás zajímají, si nezřídka přinášejí z velkých církví trauma „nebýt brán vůbec na vědomí“. Při nekomplikovaném prvním kontaktu se starokatolickým farářem může zájemce pociťovat: Zde není člověk přenechán sám sobě, není pouze „obsloužen“, není pouze „platícím členem“, není odkázán pouze na sebe a na Boha. V malém společenství může jednotlivec v dialogu pokračovat ve svém procesu víry.

Může zažít lásku, péči, nárok a nepochopitelnost Boha v kruhu obce: jsem Bohem milován (Ř 8,38)

Kristus jde za mnou (L 15,3)

Jako hříšník nejsem ztracen a sám. Jsem sám spoluzodpovědný za to, abych podporoval slabé (Gn 6,2)

Všichni jednotlivci jsou božským Otcem (a ne nějakým na místo a dobu vázaným „Svatým“ otcem) ne sebe odkázaným, novou smlouvou v Kristu zpečetěným, společenstvím.

Referát pro 28. Mezinárodní kongres starokatolíků 2000 v Praze (přeložil J. König).

Joachim Vobbe je biskupem Katolického biskupství starokatolíků v Německu.