Kázání na mezinárodním starokatolickém kongresu 2006

Joachim Vobbe

„Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte“ (1 P 3,15).

Už se vás někdy někdo ptal na naději, která vás naplňuje?
Pokud ne, tak je už nejvyšší čas, abyste na tom něco změnili. Může to totiž být tak, že jste toho příčinou vy sami. Pokud se domníváte, že jste se s takovou otázkou nesetkali jenom proto, že jste nebyli doposud zapojeni do statistického průzkumu veřejného mínění na téma náboženství, pak jste na omylu. V dobách apoštolů takové výzkumy ještě neexistovaly. Křesťané na něco takového čekat nemuseli. Vyzařovalo z nich na první pohled tolik radostné naděje a uvolnění, že byli pochopitelně tázáni, co je toho příčinou. Dnes je tomu zpravidla jinak, zhruba tak, jak říká Nietzche: „Já bych rád věřil ve vykupitele Ježíše Krista, kdyby křesťané vypadali trochu více spaseně“.
Jistý průmysl se sice celý zabývá tím, jak pomoci lidem ke šťastnějšímu vzhledu, ale nikoho nenapadne se takto kosmeticky upravených spoluobčanů zeptat, co je to za naději, která je naplňuje. Otázky se týkají nejvýše kadeřníka, nebo v indiskrétnějších případech kliniky, kde provedli úspěšně lifting nebo nastříkali silikon, nebo možná nejaktuálnějších burzovních tipů. Zdá se tedy, že ve vzhledu to není.
V Německu teď zažíváme expanzi debaty, která byla v USA zřejmě vedena na velmi nízké úrovni, na téma: Co platí? Evoluce nebo stvoření? Když jsem nedávno v jižním Bádensku biřmoval, zeptal se mne při přípravném hovoru jeden z biřmovanců: Pane biskupe, věříte v evoluci? Odpověděl jsem: V evoluci nevěřím. V evoluci nelze věřit, ta je dokázaná. Věřím ale, že nesmírný vývoj Země a kosmu je něčím určován a že má nějaký cíl. Takovou vírou, která nemá v sobě vůbec nic nepřátelského vůči vědě, se mnění můj přístup ke stvoření, k mým bližním a v neposlední řadě i k sobě samému. Věřím, že stvoření je něčím určováno. Věřím, že svět lze změnit k dobrému. Věřím, že kosmos má svůj domov a svůj původ, ke kterému se chce vrátit a také se vrátí. Věřím v Boha Otce, stvořitele, v onoho mateřského Boha, v onen pramen a cíl všeho kolem nás.
Domov, původ a cíl. To co platí pro veškeré stvoření platí i pro náš život jako jednotlivců. Kdysi se říkalo, když nějaká žena očekávala dítě: „Je v naději“. Dnes se vyjadřujeme techničtěji, neutrálněji a věcněji: „Je těhotná“.
Považuji však ten starý výraz za velice hodný úvahy, a to nejenom co se týče biologického porodu: Jde o nás všechny, o každou a každého z nás: Jsem v naději? Věřím, že ze mě vyjde dobro? Je člověk, lidský život a lidstvo v naději? Vzejde z toho na konci něco dobrého?
Ve skutečnosti je to jako s těhotenstvím. Není možné být trochu těhotná. Na tom nelze nic měnit. Na nás je však interpretace, která se projeví i jazykově a současně je v ní rozhodnutí o životě a smrti.
A ještě něco je srovnatelné s těhotenstvím: Když ze mne má vycházet něco dobrého a životaschopného, pak to mnohdy bolí. Mít naději, být v naději, to může bolet. Kdo je v naději, ještě není v cíli a každý porod je současně rozdělením. Ježíš umíral na kříži s posledním zoufalým vyznáním lásky svému Otci na rtech: „Můj Bože, proč jsi mne opustil?“ Jenže: Tento výkřik byl současně výkřikem zrodu nového života. Kdo sám v nejhlubším zoufalství může ještě oslovit Boha, ten nežije jenom sám. Pro toho nejsou ani náhrobní kameny příliš těžké. Křesťané rozumí dokonce i tomu nejkonečnějšímu rozdělení, nejhorší bolesti, jakou my lidé prožíváme, smrti, a to jako hodině zrodu k novému životu. Z tohoto pohledu je celý život bytím v naději.
A za druhé: Což nevěřím v Syna, který tímto životem v naději prošel a k této naději nás všechny společně zaměřuje?
Mnozí lidé, kteří se zajímají o naši církev nebo do ní čerstvě vstoupili, rádi říkají: „Musíte dělat více osvětové práce pro veřejnost. Vaše internetové stránky jsou zastaralé. Musíte se postarat o to, abyste byli častěji v televizi a rozhlase, musíte jít do ulic, produkovat ještě lepší letáky“.
To není přirozeně zásadně špatné. Jedno východní přísloví říká: „Kdo nemá patřičný úsměv, neměl by otevírat žádný obchod“. A tak tedy nejdříve Japonci a konečně i mnohé americké a evropské firmy vyslaly svůj personál do kurzů zdvořilosti a úsměvů. Pochopitelně, že i mne těší, když jsem obsluhován s laskavostí, nebo když nějaký člověk dokazuje svůj respekt k jinému tím, že mu pomůže do kabátu, nebo při pozdravu povstane, nebo nepřirazí dveře před obličejem dalšího. Ale to ještě není všechno.
Nedávno byla v novinách zpráva, že psychologové objevili: „Příliš mnoho úsměvů vyvolává nemoc“. Systematicky byli hledáni lidé vyškolení k prodeji s určitými symptomy nemoci a bylo zjištěno: Kdo si celý den jenom hraje na vlídného člověka, kdo ovládá jenom uměle nasazovaný úsměv, kdo za zdvořilou fasádou nechová skutečnou lidskou úctu, ten se po namáhavém dnu zhroutí do sebe. Stále nasazovaná hraná laskavost se večer vybíjí v agresi nebo depresi.
Tak je tomu i v církvi a s každou církví. Když se pokoušíme jenom o oslovující fasádu, pak bude zklamání o to větší, když ti nalákaní za ní objeví pouze malichernou, podivínsky svéráznou a na dodržování vlastního zažitého pořádku dohlížející obec, která sice mává praporem synodality, ale tam, kde o synodalitu vskutku jde, třeba při nedělní eucharistii, se vyznačuje nepřítomností. To vede pak jen k agresi a depresi, jak navenek tak i dovnitř.
Někdy mluvíme o nějakém člověku jako o nositeli naděje. Míníme tím, že tento člověk v době nosí naděje, které nás přitahují a mohly by nás nakazit. Plakáty a reklamní pořady mohou samozřejmě vyvolávat zvědavost. Ale jen ten, kdo má sám naději, se může stát nositelem naděje pro druhé. Kdo chce být rybářem lidí, musí pověsit na udici své srdce. Potom připlují a zaberou.
Naše nabídka naděje je nevyčerpatelná. Kde je to na nás vidět, tam se děje práce pro veřejnost sama od sebe, a to na všech urovních nadání. První biskup našeho německého biskupství měl zajímavý znak: kotvu na hvězdném nebi. To si na první pohled protiřečí. Kotva je normálně něčím, co se nehází do výšky, nýbrž spouští se, dokud nenarazí na pevné dno. Naše naděje jako křesťané je ale tak posunutá (slovní hříčka: verrückt = posunutý, vyšinutý, bláznivý), že autora listu Židům (6,19) nenapadl žádný lepší obraz, než že pevnou kotvu své duše spouštíme do nitra svatyně za její oponu: „V ní“, tj. v „nám nabízené naději“ máme „pevnou a jistou kotvu své duše, která dosáhne do nitra svatyně až za oponu. Tam vešel i Ježíš jako náš předchůdce.“ Náš pozemský život se odehrává před touto oponou a osahuje ještě mnoho utrpení, pomíjivosti a škůdců v podobě koroze a molů, i divadýlek a hříchů. Avšak naše naděje se za oponou upevní. Tam u Vzkříšeného, u toho, který překonal smrt a jehož království je tam zřízeno v dokonalosti, tam je pravý život a cíl, pro něž se vyplatí žít. Kdo je zakotven tam, pro toho neexistuje žádné opovážlivé spoléhání, ale také žádné zoufalství, protože má Pána.
Za třetí. Věříme v Ducha, který nás všechny může a chce učinit nositeli naděje?
V jedné filipínské pohádce si král k sobě povolá své dva syny, z nichž chce jednoho ustanovit svým nástupcem. Každému dá pět stříbrňáků. Každý má za tyto peníze naplnit do večera halu zámku. – „Čím, to je vaše věc.“ Nejstarší syn šel okolo pole, kde dělníci sklízeli cukrovou třtinu a lisovali ji ve mlýně. Vylisovaná sláma se pak povalovala bez užitku okolo. „Tím mohu naplnit halu zámku“, pomyslil si nejstarší syn a dohodl se s dělníky, aby halu naplnili slámou. Myslel si, že tím úkol vyřešil. Jenže otec řekl: „Ještě není večer, ještě počkám.“
Večer přišel mladší syn. Poprosil odstranit cukovou třtinu z haly. Potom postavil do prostředka haly svíčku a zapálil ji. Její záře naplňovala halu až do posledního koutu. Otec řekl mladšímu synu: „Ty se máš stát mým nástupcem. Tvůj bratr utratil stříbrňáky, aby naplnil halu neužitečným krámem. Tys nepotřeboval ani jeden stříbrňák a naplnils ji světlem, které lidé potřebují.“
Naše církve mají ve svých jménech slovo „katolická“. Je velmi důležité, abychom si toto slovo v celé plnosti jeho nároku zachovali a drželi se ho. Je totiž důležitější než všechny další přídavky. V našem „katolictví“ je obsažen celý nárok, ze kterého žijeme a který zvěstujeme jiným. Katolický znamená: „na všechny a všechno se vztahující“ a naše církve mají za úkol, aby reprezentovaly, že „katolická“ není žádné označení konfese, nýbrž je kvalitou církve. Kde chce být církev skutečně církví, tam je katolická. Církev se vztahuje na celost světa a kosmu, protože věříme, že všechno stvořené, tzn. vyplývající z evoluce, pochází z fantazie svého stvořitele, je hodno zachovávání a jed-nou dojde k cíli. Církev se vztahuje na lidi, protože věříme, že Bůh miluje všechny lidi bez rozdílu a ve stopách svého Syna je bude k sobě vždy znovu přitahovat i po každém ztroskotání a selhání. Církev se vztahuje na budoucnost, na finální budoucnost, protože věříme, že je dílem Ducha a že pro tohoto Ducha, který vane, kam chce, okraje talířů naší doby a naší smrtelnosti neplatí. Přeji vám a nám všem záblesk naděje tohoto Ducha na tvářích, abychom se již nemuseli ptát my jiných: „Chceš se nechat pokřtít, chceš jít k prvnímu přijímání, k biřmování? Chceš se stát starokatolíkem?“ Ale, aby se jiní ptali nás: „Odkud bereš tolik naděje?“
Přeji vám a nám všem světlo, které proniká všechny hranice a naplňuje všechny životní prostory a sny. Světlo, o kterém legenda vypráví a o kterém zpíváme:
„Má naději a má radosti, moje sílo, moje světlo, Kriste, moje jistoto, v tebe důvěřuji a již se nebojím“.

Kázání na eucharistické bohoslužbě Mezinárodního starokatolického kongresu 2006; přeložil Josef König.

Joachim Vobbe je biskupem Katolického biskupství starokatolíků v Německu.