Změna hodnot v Evropě

Matthias Ring

„Změna hodnot v Evropě“ – takové téma přednášky zadali pořadatelé kongresu. A už sám tento titul o něčem vypovídá, neboť skeptičtí vrstevníci by možná měli sklony hovořit spíše o úpadku hodnot než o změně hodnot. Od té doby, co člověk začal přemýšlet o své existenci, je vystaven pokušení, dívat se na běh dějin jako na nepřetržitý úpadek mravů a morálky; dojem, který se pak všeobecně projevuje v lamentování nad tím, že dřív bylo všechno lepší. Avšak co jednotlivec označuje za pokles představ hodnot, které mu byly zprostředkovány už v jeho raném dětství, to z neutrálního pohledu nebývá často vnímáno jinak než jen jejich změna. Samozřejmě že existuje také ztráta hodnot, ale právě tak i vznik hodnot nových. Bylo by příliš jednoduché například nařknout mladou generaci z toho, že už neuznává žádné hodnoty, jen proto, že nesdílí představy hodnot starých lidí. Takový předsudek brání pohledu na hodnoty, kterých si i mladí lidé velmi cení.
V následujícím pojednání půjde tedy o to, získat jakýsi první vhled do světa hodnot Evropanek a Evropanů, aniž bychom získaná zjištění unáhleně posuzovali jako pozitivní nebo negativní. Opírám se při tom o Evropskou studii o hodnotách (European Values Study), ke které dali impuls vědci z Univerzity v Tilburgu. V letech 1981 až 1983 byla poprvé provedena v tehdejších státech Evropského společenství a v roce 1990/91 zopakována, tentokrát mimo jiné i v Rakousku. Rozpad východního bloku umožnil, že třetí kolo průzkumu provedené v roce 1999 bylo rozšířeno na 33 evropských zemí. Celkem bylo v rámci studie o hodnotách dotázáno 104 414 osob; ke každé osobě máme 230 informací.
Předtím, než se budeme věnovat výsledkům studie, však dovolte prostou otázku: Co je to vlastně „hodnota“? Pod tímto tajuplným pojmem se v rámci studie rozumí to, „co je ve všedním i nevšedním životě pro lidi důležité při utváření jejich života, a to se zřetelem na rodinu, práci, sebepojetí žen (otázka po mužské specifičnosti bohu-žel chybí), v ekonomice a politice, v pohledu na budoucnost. Zároveň byly zkoumány i postoje a smýšlení, které jsou v lidech zakořeněny: tedy otázky morálky, smyslu života a smrti, a konečně vztah evropského obyvatelstva k náboženství a náboženským společenstvím“.
Moje přednáška se orientuje na schéma, s nímž představili základní výsledky studie sociolog Hermann Denz a teolog Paul Zulehner.
Předtím však ještě jedna zásadní poznámka: V rámci studie o hodnotách se stále znovu zkoumalo, zda hodnotové představy nějak souvisí s určitými faktory, jako například s věkem, pohlavím, úrovní vzdělání, životní situací a religiozitou. Ve většině případů se ukázalo, že převládajícím faktorem je země, v níž člověk žije. To znamená, že katolík ve Španělsku a katolík v Německu se v pohledu na určitou otázku liší víc než například katolíci a protestanti v Německu.

1. Jak Evropa věří

Víru Evropanek a Evropanů si přiblížíme ve třech krocích. Nejprve pojednáme o jejich osobní religiozitě zcela všeobecně, pak o jejich poměru ke křesťanství a nakonec o jejich vztahu k církvi.

1.1. Religiozita

Po dlouhou dobu se ve výzkumu prosazovala tzv. sekularizační teze, podle níž se moderní společnosti stále více sekularizují čili zesvětšťují. To znamená, že takové oblasti života – jako třeba politika nebo umění – se vymaňují z vlivu náboženských společenství a náboženství hraje v povědomí lidí stále menší roli. Čím modernější, tím sekulárnější – tak zněla tato teze, kterou je však třeba silně zpochybnit. Stačí se podívat do USA, kde se modernost a svobodné myšlení bez problémů snáší se silnou religiozitou. Kromě toho lze pozorovat na celém světě opětný návrat k náboženství, i když se zdá, že právě Evropa tento trend nenásleduje. V této problematice se studie o hodnotách dotazovala podrobněji a přinesla překvapivé výsledky.
Dvě třetiny všech Evropanů se označují za nábožensky založené, méně než 30% za nereligiózní a za vyložené ateisty se označuje jenom 5%. Přitom podíl nábožensky založených v posledních deseti letech nepatrně stoupl. Avšak mezi jednotlivými evropskými zeměmi existují značné rozdíly. Více než 75% nábožensky založených lidí se nachází v zemích bývalého východního bloku Polsku, Rumunsku, Litvě, Chorvatsku, Slovensku, Lotyšsku a na Ukrajině; v západní Evropě patří do této skupiny Portugalsko, Itálie, Řecko, Rakousko, Dánsko a Malta. Na druhém konci tohoto spektra s méně než 50% je Bulharsko, Česko, Estonsko a Bělorusko, jakož i Francie, Velká Británie a Švédsko. Tyto rozdíly lze z velké části vysvětlit na základě dějin těchto zemí, jimiž se zde však nemohu podrobněji zabývat.

1.2. „Křesťanskost“

Poněkud jinak vypadá tento obraz, pokud se zeptáme, nakolik je tato osobní religiozita křesťanská. Aby se to objasnilo, byli lidé tázáni, zda souhlasí s jednotlivými základy křesťanské víry. V rámci celé Evropy se došlo k následujícím výsledkům: Bůh 72%, hřích 62%, život po smrti 55%, nebe 47%, peklo 34%. Přičemž víru v Ježíše Krista, jakožto Boha, který se stal člověkem, zastává v evropském průměru jenom menšina (něco přes třetinu tázaných). Mimo to najdeme i ezoterické elementy víry (telepatie nebo reinkarnace, ve které věří 24% Evropanů), jakož i elementy magické (talismany).
Křesťanské, ezoterické a magické elementy víry jsou obyvatelstvem Evropy různým způsobem míchány. Můžeme rozlišovat tři typické soustavy:
– Tzv. křesťané souhlasí skoro bez výjimek s křesťanskými elementy víry a odmítají elementy ezoterické a magické. V Evropě můžeme do této skupiny započítat 22% obyvatelstva (západní Evropa 26%, východní Evropa 18%).
– Většina patří do typu komponistů víry (47%). Tato skupina vyjadřuje silný souhlas s ezoterickými elementy víry a spojuje s nimi elementy křesťanské a také – v mírnější podobě – elementy magické.
– Žádný pozitivní vztah k některému ze tří jmenovaných elementů víry nemá asi 30%; jsou označováni za nevěřící, případně ateisty (důležitá připomínka: pouze 5% obyvatelstva se samo označuje za ateisty). Toto číslo se též přibližně kryje s počtem těch, kdo se nemodlí: v roce 1990 udalo více než 32%, že se nikdy nemodlí.
Na tomto základě můžeme v Evropě rozlišovat země věřící v Boha a země tendující k ateismu. K těm druhým patří Česko (ale také východní Německo) následované Estonskem, Švédskem, Nizozemím a Francií. Skupinu zemí věřících v Boha vede Malta, Polsko, Portugalsko, Irsko, Rumunsko, Severní Irsko, Řecko, Itálie a Chorvatsko.

1.3. „Církevnost“

Nakolik je religiozita (Evropanek a Evropanů) spjata s církví, to se posuzovalo podle tří kritérií: formální členství, návštěvnost kostela a osobní důvěra k církvi.
V průměru má v Evropě 73% obyvatelstva členství v nějakém nábo-ženském uskupení, avšak s podstatnými rozdíly v jednotlivých zemích (od Malty s 99% až k Estonsku s 24%). Tato roztříštěnost platí i co do návštěvnosti kostela. Nejčastěji chodí do kostela na bohoslužby obyvatelé Malty a Polska, nejméně obyvatelé Česka a Francie. V evropském průměru chodí na bohoslužby každou neděli 20%, zatímco 39% nenavštěvuje bohoslužby nikdy nebo takřka nikdy. I při otázce po důvěře k církvi najdeme podobné pořadí zemí: velkou důvěru mají lidé na Maltě, v Rumunsku, Portugalsku, Polsku a Severním Irsku; na konci škály je Nizozemí a Česko.
Od důvěry v církev je třeba odlišovat očekávání od instituce. Studie o hodnotách ukázala, že církvím je přiznávána vysoká kompetence v otázkách smyslu života, a dále v oblasti morálky a rodiny, ale velmi malá kompetence v sociální oblasti. Stručně řečeno: Čím osobnější témata, o to vyšší je přiznání kompetence.
Překvapivé je, že z toho nelze vyvodit, že by lidé očekávali od církví vyjádření k těm tématům, v nichž je považují za kompetentní. V evropském průměru se od církví očekává angažovanost především v otázkách tzv. třetího světa, dále v otázce rasové diskriminace – čili veskrze sociální a politická témata. Na konci škály se nachází vládní politika, ale také otázky sexuální morálky – i když jsou církve hodno-ceny jako kompetentní pro otázky morálky. Celkově se ukázalo, že osoby, která vykazují silnou vazbu na církev, církvi sice přiznávají velkou kompetenci k odpovědím, ale současně od ní očekávají méně, než by se na základě takového přiznání kompetence očekávalo.

1.4. Vývoj

Ptáme-li se na markantní změny v době průzkumu (!), pak můžeme konstatovat následující teze:
– Evropa není kontinentem, v němž by náboženství bylo v úpadku. Co zaznamenalo v několika desetiletích úpadek, byla institucionalizovaná forma náboženství. Avšak změna v religiozitě má v různých zemích různou podobu. Víra a vztah k církvi se ve východní Evropě po politickém převratu znovu ozdravily. Lehké ozdravění v přístupu k církvi nastalo také v západní Evropě u lidí ve věku pod 30 let.
– „Startující religiozita“ („Startreligiosität“) (pozn. překl. hledání a první zkušenosti s náboženstvím) mírně stoupla u mladých lidí a narůstá i ve vyšším věku. Zulehner z toho vyvozuje: „Náboženská dimenze zjevně vstupuje do života Evropanů a Evropanek teprve v průběhu let. Asi je to spíš život než výchova, co nábožensky formuje lidi.“
– Ve vícerých evropských velkoměstech se také značně zlepšil stav nábožensko církevních údajů, především v Bruselu, Lisabonu a Vídni. Od poloviny devadesátých let lze pozorovat zřetelnou respiritualizaci. Stará formule „zbožné obyvatelstvo venkova – bezbožné obyvatelstvo měst“, již zřejmě neplatí. Zulehner vidí, že z velkých měst dokonce vychází náboženská obnova. Očividně má moderní kultura ve svých nejhlubších vrstvách silný náboženský náboj, v každém případě více, než se na první pohled zdá. A tak jen málo hovoří pro předpověď, že budoucnost Evropy bude bez náboženství, zvláště když se podíl církevně angažovaných křesťanů konsoliduje.
Studie přinesla konečně pro nás jako křesťany důležitý poznatek, že náboženský typ každého člověka závisí hlavně na zemi, ve které vyrůstal a žije, tedy že je to otázka kulturně historická. Zulehner a Denz z toho vyvozují, že budoucnost náboženství, křesťanství a církve se rozhodne v tom, nakolik se jejím představitelům podaří zapojit se do procesu vytvářejícího kulturu a výrazně v něm spolu-působit. To předpokládá zříci se modelu církve jakožto svatého pozůstatku (viz Mich 2, 12 apod.- pozn. překl.) nebo skupiny, která opečovává sebe samu a stahuje se do ghetta.

2. Jak Evropa žije

2.1. Spokojenost

Pokud se obyvatel Evropy ptáme, jak spokojení jsou se svým životem, a použijeme k vyhodnocení stupnici od 1 (zcela nespokojen/a) do 10 (naprosto spokojen/a), pak je spokojenost obyvatel Evropy se svým životem v průměru hodnocena stupněm 7, přičemž východní Evropa se jeví jako region s nejnižším subjektivním pocitem spokojenosti. Překvapivé je, že základní životní pocit lidí vůbec není věcí náboženství. Náboženství nedělá lidi spokojenějšími nebo dokonce šťastnějšími.

2.2. Práce

Oproti náboženství má však na spokojenost se životem zřejmě vliv práce, neboť asi 90% všech Evropanek a Evropanů považuje práci za velmi důležitou nebo dosti důležitou. Při tom vede Polsko a Slovinsko, na konci škály se nachází Severní Irsko a Velká Británie, Spolková republika Německo dosahuje 81,4%. Lidé v Evropě si práce velmi cení – víc než práce je už oceňovaná pouze rodina – v devadesátých letech však oceňování práce celkově mírně pokleslo, ale u mladých lidí naopak stouplo.
Muži i ženy považují u práce za důležité především dobré platové ohodnocení (ženy: 78,4%, muži: 82,7%), na druhém místě je příjemný kolektiv, na třetím zajímavá pracovní náplň. Nejméně důležitá je pro všechny velkorysost při stanovování dovolené (30,4%). Ženy mají tendenci klást větší důraz na atmosféru v zaměstnání, popř. na socio-emocionální aspekty práce nežli muži (sociální kontakty, příjemní lidé, ne moc stresu).
Mezi jednotlivými evropskými zeměmi jsou velké rozdíly, a to úměrně jejich hospodářské situaci. V zemích, kde lidi tolik netíží materiální otázka, se příjemné sociální prostředí cení ještě víc než dobrý plat (Francie, Rakousko, Německo – východ i západ, Velká Británie, Belgie, Dánsko, Nizozemí, Švédsko, Lucembursko, Finsko), zatímco v ostatních zemích, především v zemích bývalé RVHP, finanční aspekt převládá.
Životní spokojenost lidí úzce souvisí se spokojeností s prací. Zcela banálně lze říci: Čím spokojenější jsou lidé se svou prací, tím jsou šťastnější. Podle této teze žijí nejšťastnější lidé Evropy na Maltě a v Dánsku, nejnešťastnější pak ve Francii, na Ukrajině a v Bělorusku. V devadesátých letech tyto hodnoty ve většině evropských států klesly (v Německu však o 8% stouply). Všeobecně se ukázalo, že spokojenost s prací stoupá v závislosti na svobodě rozhodování, kterou člověk na svém pracovišti má, ale také v závislosti na výšce příjmů domácnosti.
Studie o hodnotách přinesla v této souvislosti zajímavý výsledek i pro církve, když se ptala, nakolik lidé souhlasí, aby se v rámci politiky zaměstnanosti vyloučily z pracovního procesu určité skupiny (ženy, senioři, cizinci nebo zdravotně postižení). Ukázalo se, že při odpovědích na tyto otázky nehrála příslušnost k církvi žádnou roli, tzn. že příslušnost k církvi nezakládá solidaritu.

2.3. Životní prostory

Přes všechny černé předpovědi a hororové scénáře konec rodiny v Evropě nehrozí. Evropané mají k rodině extrémně velkou důvěru, dokonce větší než k vlastní vlasti. Rodina se řadí ve všech zemích na nejpřednější místo v oblastech života, ještě před (v sestupném pořadí) práci, přátele, volný čas, náboženství a politiku. V hodnocení rodiny a práce se zkoumané země liší také méně nežli v jiných oblastech.
Ze studijních výsledků z let 1990 a 1999 se nedá poznat, zda rodina ztratila na významu nebo zda naopak její význam vzrostl, což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že ve zmíněném desetiletí došlo ve východní Evropě k velkým převratům.
Od životní oblasti „rodina“ je třeba odlišovat formu soužití. Celkově se rozšířilo spektrum různých forem soužití, jak to můžete pozorovat ve svém vlastním prostředí, na svých příbuzných. Stoupá počet nesezdaných párů, i když mnozí z těch, kterých se to týká, to považují za přechodné stadium na cestě k manželství. Většina uzavře manželství, když je na cestě dítě, tzn. že partnerský vztah se institucionalizuje kvůli dítěti. Společnost jedinců vedoucích singl život (Single-Gesellschaft) není ideálem Evropanů, ba naopak, neboť dvě třetiny všech dotázaných jsou toho mínění, že aby člověk byl šťastný, potřebuje žít v manželství nebo pevném vztahu. Že často mezi tímto přáním a realitou zeje propast, budiž zde jen naznačeno.
Při odpovědích na otázku, co je důležité pro dobré partnerství, stojí na prvním místě vzájemný respekt, dále věrnost a vzájemné pochopení a tolerance (více než 80%). Teprve potom jsou zmiňovány děti a sexuální aspekt vztahu. Společné politické nebo náboženské přesvědčení nehraje téměř žádnou roli. Na tomto pořadí se ve svých očekáváních shodují sezdaní, svobodní i nesezdaní.
Co nás možná trochu udiví, je silný důraz na věrnost, když současně vezmeme na vědomí, že akceptace rozvodů ve všech zemích roste. Zde se zrcadlí jisté napětí mezi ideálním obrazem a realitou, které je zřetelné v jiné otázce: v počtu dětí. Ve všech evropských zemích mají lidé ve skutečnosti méně dětí, než by si přáli.
Pozoruhodný náhled do hodnotové orientace skýtá otázka po cílech výchovy. Na nejvyšších místech stojí: pocit zodpovědnosti, dobré chování a tolerance. Na nejnižší místo se řadí: nesobeckost, pevná víra a fantazie. V západo- a středoevropských zemích lze registrovat trend, že pojmy poslušnost, spořivost a religiozita ztrácejí na významu; existují však i země s opačnou tendencí. V odpovědích na otázky po cílech výchovy se ukázalo, že vlastní náboženský postoj zde má jen nepatrný vliv. Takže i pro religiózní lidi není náboženství zpravidla prvořadým cílem výchovy.
Bližší sociální okolí rodiny tvoří sousedé. Zkoumalo se, které skupiny osob jsou jako sousedé nežádoucí, přičemž byly pro tento průzkum předem zadány určité kategorie. Na prvním místě byli uváděni drogově závislí, po nich opilci, osoby po výkonu trestu, homosexuálové, nemocní AIDS, levicoví extremisté, pravicoví extremisté, psychicky nemocní, hinduisté, muslimové, cizinci, lidé jiné barvy pleti, Židé a – jako nejméně nežádoucí byly uvedeny rodiny s velkým počtem dětí. Porovnání jednotlivých zemí ukazuje, že ti lidé, kteří se řekněme svým chováním odchylují určitým způsobem od svého okolí, jsou všude odmítáni, cizinci především ve východní Evropě. Také v tomto případě nemá náboženství nebo příslušnost k církvi na odpovědi vliv. Zulehner a Denz to komentují slovy: „�jakoby podobenství o milosrdném Samaritánovi nikdy neexistovalo“.

2.4. Moralita

Evropská studie o hodnotách ukázala, že z hlediska morálky se majetek v Evropě chrání lépe než život. Ptáme-li se, co nesmí být dovoleno za žádných okolností a co v musí být dovoleno v každém případě a dáme k dispozici stupnici od 0 (nelze dovolit za žádných okolností) do 9 (má být v každém případě dovoleno) a k ní zároveň seznam potenciálního jednání, pak jsou Evropané zajedno v tom, že není dovoleno otevřít cizí auto a udělat si s ním vyjížďku (hodnota 1,4). Následují delikty jako opilost za volantem, užívání drog, politická vražda, překupnictví, přijímání úplatků (ještě 1,7). Relativní jednota panuje také v tom, že řidič nesmí uprchnout od nehody, když poškodil zaparkované auto. Jinak to vypadá u nutné sebeobrany a u rozvodu, které dosahují hodnoty přes 5; hodnoty přes 4 dosahuje potrat a eutanázie.
Považuji za trochu přehnané vyvozovat z toho závěr: „Člověk by měl kliku, kdyby přišel na svět jako auto, pak by byl z hlediska morálky dobře chráněn“. Vždyť například potrat a eutanázie nedosahují hodnoty kolem 9, tedy nejsou považovány za něco, co by mělo být v každém případě dovolené. Skutečný nález reflektuje spíše komplexitu otázek. Smím ukrást auto nebo ne? – To je relativně jednoduchá otázka. Otázky života jsou naproti tomu podstatně komplexnější a komplikovanější.
Studie o hodnotách mohla poukázat na to, že se nenaplňuje předpověď, kterou vyslovili badatelé, jmenovitě onen posun od tzv. materialistických hodnot k hodnotám postmaterialistickým – alespoň v rámci časového rozmezí, v němž byl průzkum prováděn. Za materialistické hodnoty se při tom považuje touha po jistotě a stabilitě, přičemž v popředí stojí otázky hospodářství, vnitřního pořádku a obrany země. Za postmaterialistické hodnoty se považuje touha po svobodě, seberealizaci a participaci. Ve všech evropských zemích tvoří materialisté největší skupinu a v devadesátých letech se tato skupina dokonce ještě zvětšila, zatímco v západní Evropě ubylo postmaterialistů. Ptáme-li se však konkrétněji, pak se ukazuje, že přibylo přístupů materialistických i postmaterialistických. Pro Evropany se stalo důležitějším podporovat osobní rozvoj, žít jednodušeji a přirozeněji, klást menší váhu na peníze a majetek (to vše svědčí pro postmaterialistické hodnoty), ale také dělat víc pro technický pokrok a mít respekt před autoritou. Člověk tedy netouží buď po tom nebo po onom, ale chce od všeho víc.
Zajímavější než zabývat se jednotlivými otázkami je zaměřit svůj pohled na faktory, které ovlivňují morální postoj. Na prvním místě při tom stojí – stejně jako v mnoha jiných případech – země, v níž člověk žije. V otázkách sexuální morálky a morálky týkající se lidského života (např. eutanázie, umělé přerušení těhotenství) hraje svou roli i náboženský typ, zato konfese nikoliv nebo jen málo. Religiózní lidé a lidé s církevní příslušností přikládají těmto problémům větší váhu než lidé nereligiózní, jsou tedy v těchto otázkách citlivější. Lidé s církevní příslušností jsou ze všech nejméně pro sexuální volnost a nejvíce pro orientaci na dodržování norem. Zajímavé je, že na postoj k umělému přerušení těhotenství nemá téměř žádný vliv pohlaví.

2.5. Politika, veřejný život

Z oblasti politiky bych chtěl vybrat jenom tři poznatky:
1. Politika není pro Evropany důležitá, zaujímá místo až za náboženstvím.
2. Studie o hodnotách potvrdila tezi, že lidé mají jenom malou důvěru v zaběhlé instituce. Nejsilnější a jednotná je v Evropě důvěra ve vzdělávací systém (tzv. „šok z porovnávání úrovně vzdělání v Pise“ se dostavil teprve v závěrečné fázi studie o hodnotách) a důvěra v policii, která v devadesátých letech dokonce ještě stoupla. Už na třetím místě stojí církve, které mezi druhou a třetí vlnou průzkumu zaznamenaly lehký pokles důvěry (z 51% na 50%; ale v různých zemích se to projevuje velmi rozdílně). To by nás však nemělo mást v tom smyslu, že by snad moderní hnutí (životní prostředí, hnutí za mír, lidská práva a rovnoprávnost žen atd.) požívala větší důvěry.
3. Také v oblasti politiky a veřejného života se ukázalo, že religiozita a příslušnost k církvi nemá žádný znatelný vliv na politické postoje nebo politickou angažovanost. V nejlepším případě se dá poznat, že lidé s církevní příslušností se neradi nechávají řadit mezi „levičáky“.

2.6. Ženy

Studie o hodnotách kladla také otázky, pomocí nichž se mělo zjistit, jaký obraz ženy a jaké představy o (ženských) rolích ve společnosti panují. Z tohoto komplexu konstatujme čtyři zjištění:
1. Současný obraz ženy má tři dimenze: tradiční obraz ženy (matka, žena v domácnosti), emancipovaný obraz (manželství je považováno za překonanou instituci; dětí nejsou pro naplnění života nutné) a obraz orientovaný na povolání.
2. Obraz ženy se v různých zemích značně liší. Německo a Rakousko stojí na vrcholu emancipovaných kultur. Nápadný je takřka „předmoderní“ obraz ženy v bývalých komunistických zemích.
3. Ženy relativně silně odmítají tradiční obraz ženy, s emancipovaným obrazem ženy souhlasí, ale ne o moc víc než muži (to může přirozeně souviset s tím, jak byl v rámci této studie pojem „emancipovaný“ definován). S obrazem výdělečně činné ženy, tj. obrazem orientovaným na povolání, ale ženy souhlasí také.
4. Celkově se dá pozorovat jednotná tendence k tradičnímu obrazu ženy, která je silnější u religiózních a církvi blízkých lidí.

3. Závěrečné poznámky

Ke konci svého malého pojednání bych se s vámi chtěl ještě ve stručnosti podělit o to, co mě napadlo, když jsem se zabýval studií o hodnotách:
1. „Změna hodnot v Evropě“, tak zní nadpis tohoto referátu. Možná se nyní ptáte: Kam směřuje tato cesta? Musím vám upřímně říci: To nevím – právě poté, co jsem se zabýval studií o hodnotách – protože četná zjištění se dají interpretovat velmi rozdílně.
Zulehner a Denz zjistili, že v osmdesátých letech došlo jen k velmi málo citelným změnám. V devadesátých letech je to, jak se zdá, na základě dosavadních vyhodnocení, obdobné. Nelze ovšem přehlédnout, že došlo k velkému posunu v představách hodnot oproti první studii o hodnotách, která byla provedena v letech 1967. Došlo nejenom k liberalizaci představ hodnot v oblasti manželství a rodiny, nýbrž všeobecně k odklonu od tzv. občanských ctností, a začal proces eroze morálky vlastnictví. Tradiční hodnoty zažívají sice v současné době jistou (omezenou?) renesanci, avšak nikoliv na úkor nových hodnot.
2. Rozdíly v Evropě jsou v mnoha oblastech enormní. Jednoduché dělení na západo-, středo-, jiho- a východoevropské státy zpravidla moc nepomůže. Existují sice citelné rozdíly mezi Východem a Západem, avšak uvnitř těchto skupin států jsou rozdíly mnohdy ještě větší.
3. Studie o hodnotách ukazuje, že je třeba opustit některé „oblíbené“ předsudky: že konec náboženství je jenom otázkou času; že společnost se zároveň s rostoucí moderností stává také více sekulární; že nábožensky založení lidí jsou solidárnější než jiní; že náboženský úpadek vede nutně k úpadku morálnímu� To však platí i pro plané naděje, např. že tradiční obraz ženy je na ústupu.
4. Takřka šokující je, jak málo formuje lidské postoje náboženský fenomén. Jistý vliv má pouze při definování smyslu života, v morálních otázkách života a ve – spíše zpátečnickém – obrazu ženy. Téměř žádný vliv však nemá na uspořádání partnerství, na přístup k cizincům, na morálku vlastnictví a na četné aspekty práce a politiky.
Myslím si, že už to by bylo dost – také při následujících diskuzích – kdybychom si z těchto konec konců povrchních úvah odnesli alespoň ten poznatek, že lamentování nad úpadkem hodnot a nad tím, že svět je stále víc nemorální, je sice mezi křesťany oblíbené, ale skutečnosti zdaleka neodpovídá. A také bychom měli pokorně vzít na vědomí, že nábožensky založení nebo dokonce církevně orientovaní lidé v zásadě nezastávají více hodnot nebo lepší hodnoty než lidé ostatní.

Literatura:
Wil ARTS, Jacques HAGENAARS, Loek HALMANN (Hg.): The Cultural Diversity of European Unity. Findings, Explanation und Refelctions from the European Values Study, Leiden-Boston 2003.
Hermann DENZ (Hg.): Die europäische Seele. Leben und Glauben in Euro-pa, Wien 2002.
Paul M. ZULEHNER, Hermann DENZ: Wie Europa lebt und glaubt. Europäi-sche Wertestudie, Düsseldorf 1993.

Přednáška na Mezinárodním starokatolickém kongresu ve Freiburgu im Breisgau 8. srpna 2006; přeložil Josef König.

Matthias Ring je šéfredaktorem německého starokatolického časopisu Christen heute.