Biřmování

Dušan Hejbal

Svátostí biřmování (confirmatio – posílení) se rozvíjí, posiluje a naplňuje křesťanský život založený ve křtu. Biřmování je spolu se křtem a Eucharistií iniciační svátost, uvedení do plnosti křesťanského bytí, plného začlenění do církve.

1. Původ

a) Již ve Starém zákoně zná proroctví Joelovo jako dar vylití Božího ducha na společenství Božího lidu (3,1-5). V Novém zákoně je jmenován dar Ducha svatého jako duchovní skutečnost, kterou Kristus sám mnohokrát přislíbil poslat po svém oslavení (Lk 24,49, Sk 1,4-48, J 7,34n,14,26, 15,26, 16,7n) Večer po svém zmrtvýchvstání dechl Ježíš na své učedníky a řekl: „Přijměte Ducha svatého…“ (J 20,22). Slavnostním způsobem byl tento slib naplněn o letnicích (Sk 2, 1-13), kdy apoštolové začali pod vlivem Ducha jednat. Kromě toho, že hlásali evangelium a křtili, také vzkládali ruce na věřící a ti přijímali Ducha svatého.

b) Vkládání rukou se sdílením Ducha svatého je poprvé doloženo ve Sk 8,14-17: Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého. Samařané přijali od Filipa křesťanský křest a Duch svatý je přenášen vkládáním rukou původních apoštolů, aby byli přijati do plného společenství Ducha s původní obcí. Tím není biřmování ještě dostatečně prokázáno, protože text může právě tak dobře sdělovat, že dosavadní „soukromá“ iniciativa Filipova se stala účinnou teprve skrze apoštoly, tzn. v jednotě s církví. Co je zde však dosvědčeno, je vkládání rukou ke sdílení Ducha svatého. Stejně lze hodnotit i texty Sk 10,44-48 Sk 19,1-7, které se rovněž tradičně uvádějí jako texty konstitutivní. Křest a vkládání rukou se tím však od sebe rozlišují jako dva různé akty. Toto dvojí jednání je podmíněno dějinně spásně (Küry): zatímco křest je základním iniciačním aktem, který způsobuje přijetí do křesťanské obce, vzkládání rukou je aktem uvnitř obce samotné. Souvislost křtu s biřmováním je v tom, že křest je položením základů a biřmování rozvinutím poslání Ducha svatého. Přesto, že v žádném z citovaných míst není formální ustanovení této svátosti, je třeba vidět vzkládání rukou jako apoštoly autorizovanou formu předávání Ducha, která je zcela v souladu s Kristovým příslibem. Je zcela oprávněné, když církev vlastní svátost rozvíjí tím, že člověk řekne Ano ke svému křtu a přijme povolání do služby Božímu království.

2. Svědectví tradice

Tradice církve dosvědčuje vkládání rukou jako sakramentální akt odlišný od křtu teprve ve 2. století. Podle Hipolyta (+235) tento akt konají biskupové jakožto nositelé úřadu jednoty církve (srv. Sk 8), zatímco synoda v Elvíře (306-312) předpisuje, že biřmování přijmou ti, kdo přijali křest v nouzi, nebo křest od kacíře. Teprve od 5. století jsou biřmováni všichni pokřtění a to na Západě biskupem. Ve východních církvích je dodnes biřmování (myropomazání) udělováno ve spojení se křtem, i když jde o odlišnou svátost. Reformace biřmování jako svátost odmítá a konfirmace je zkouška a „zasvěcení“ současně s prvním přijetím Večeře Páně. Nové bohoslužebné řády však v reformačních církvích znovu zavádějí mazání požehnaným olejem.

3. Podstata biřmování (viditelné znamení, neviditelná milost)

Vnějším znamením (signum) biřmování je vzkládání rukou spolu s pomazáním křižmem. Jako forma jsou vhodnější slova používaná na Východě „(Přijmi) pečeť daru Ducha svatého“ místo tradiční západní proklamace odvozené ze slov při křtu „Já tě biřmuji“. Řádným udělovatelem je biskup, je však zásadně možné, aby biřmoval kněz pověřený biskupem, případně při uprázdnění biskupského stoce kněz zvolený jako správce církve (diecéze).

Děj spásy (res) spočívá v posílení nitra člověka darem Ducha svatého. K základnímu udělení Ducha svatého dochází již při křtu, proto není biřmování jakýmsi opakováním křtu (Luther) ani pouhou katechezí (Kalvín) ani završení svátosti křtu (Tomáš Akvinský). Účinky biřmování jsou rozvinutí a plnost milosti spojené se křtem, růst nadpřirozeného života, posila ve víře, síla ke svědectví pro Krista a rozvinutí charakteru všeobecného kněžství.

4. Řád biřmování

Základním faktorem je všeobecně přijatý křest dětí, kterému přirozeně chybí předcházející výuka, samostatné vyznání víry v Krista a s tím spojené připuštění k Večeři Páně. Nizozemští starokatolíci i anglikáni považují biřmování za podmínku k prvnímu přijímání Eucharistie. Zásadně platí, že svátost biřmování může přijmout jen pokřtěný a to ve věku rozlišování (zpravidla po 12 roce života). Biřmování není nutné ke spáse, ale jeho naléhavost vyplývá z víry církve. Je nutné pro přijetí svátosti kněžství, ale jeho přijetí nemá být ani obecně opomíjeno.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 2/03, kde vyšel v rámci seriálu „To, co všichni a všude věřili“.

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.