Svátost kněžství

(Sacramentum ordinis – svátost svěcení)

Dušan Hejbal

1. Svědectví Písma

a) historické kořeny kněžství ve Starém Zákoně

V oblasti Palestiny konal kněžskou službu sám král, jako např. v Egyptě a Mezopotámii. Pomáhal mu při tom hierarchický klerus, obvykle dědičný a kastovní. U izraelských patriarchů je tomu jinak: neexistuje chrám ani vymezená skupina kněží. Z Geneze se dovídáme, že patriarchové sami stavěli oltáře v Kenaánu (Gn 12,7: I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Gn 12,8 Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Gn 13,18: Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. Gn 26,25 Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni.
Patriarchové také přinášeli oběti (Gn 22 – obětování Izáka, Gn 31,54 Pak Jákob připravil na té hoře obětní hod. Povolal své bratry, aby pojedli chléb. Jedli tedy chléb a přenocovali na té hoře. Gn 46,1 Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti ).
Mojžíšem začíná specializace kmene Lévi na bohoslužbu. V období králů vykonává kněžské funkce – stejně jako u okolních národů – panovník, ale existuje kněžská kasta, která se pak stává organizovanou institucí, jmenovitě při jeruzalémském chrámu jakožto ústředním místě bohoslužby. Joziášova reforma upevňuje monopol levitů a nadřazenost jeruzalémské kněžské kasty. Prestiž kněžstva sílí po zániku království i chrámu v roce 587 a tehdy lze mluvit o pevné struktuře kněžské hierarchie, v jejímž čele stojí velekněz, který je od 4. století př. Kr. pomazáván jako kdysi král.
Ve starověku jsou kněží služebníky oltáře, strážci posvátných tradic a mluvčími božstev. Ve starozákonním Izraeli můžeme mluvit o dvou základních funkcích: bohoslužebné a službě Slova. Starozákonní kněžstvo celkem věrně plní své poslání a stará se o náboženský život národa. Existuje ovšem kritika kněžstva ze strany proroků, což není jen rivalita těchto dvou funkcí, protože Jeremiáš a Ezechiel jsou kněžími a také pozdější kumránská sekta je kněžská. Cílem kritiky je kněžský ideál. Ovšem stále zřetelněji vystupuje fakt, že člověk sám je takové dokonalosti neschopen. Všechno, co přináší SZ, pak nabývá plného významu v Ježíšovi, který je naplněním a překonáním kněžského úřadu.

b) Ježíš Kristus, pravý Velekněz

Ježíš sám je de facto laik. Nikdy si nedává titul kněze nebo velekněze. Ačkoli pro charakteristiku svého poslání používá výrazů slovníku chrámového kněžstva (výrazy mnohoznačné a obrazné), dává přednost titulu Syn člověka. Centrem jeho kněžství je jeho smrt. Zatímco jeho protivníci v ní vidí trest za rouhání, učedníci krach jeho mise, On sám mluví o oběti a používá starozákonních pojmů (beránek, smírná oběť). Ježíš je skutečným knězem ve vrcholném smyslu tohoto pojmu, knězem, který přináší oběť vlastního života. Stejně tak se staví k druhému úkolu: vykládání Tóry. Ježíš přichází Zákon naplnit a odhalit jeho doposud zastřený smysl. Sám se necítí být vázán jeho literou, ale jeho duchem. Ježíš v tomto smyslu dovršuje Zjevení. Tak ho vidí nejen synoptici, ale též Pavel a Jan. Zatímco Pavel nemluví přímo o Ježíšovi jako o knězi, Jan popisuje Ježíše jako velekněze oděného do pontifikálního roucha: J 19,23 Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Zj 1,13 uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. a popis jeho umučení zahajuje velekněžskou modlitbou (J 17). Autor Listu Židům nám poskytuje rozvinutou myšlenkou Ježíšova kněžství v kontextu Starého Zákona. Ježíš je dokonalý prostředník a přitom dokonalý člověk i pravý Boží Syn, důstojnější než andělé. Ježíš je prostředníkem nové smlouvy. Jeho kněžstvím končí kněžský úřad.

c) kněžský lid

Celý lid nové smlouvy má kněžský charakter službou Slovu a obětí sebe sama. Protože ježíš dává všem podíl na svém synovství a království, činí z nich skutečné kněze svého vlastního formátu.
Apoštolové tuto myšlenku rozvíjejí dál a mluví o celém životě křesťanů jako o liturgii a účasti na kněžství Ježíšově. Pavel mluví o službě věřících jako o oběti ve službě víře: F 2,17-18 Ale i kdybych měl skropit krví oběť a službu, kterou Bohu přináším, totiž vaši víru, raduji a spoluraduji se s vámi se všemi; stejně tak se i vy radujte a spoluradujte se mnou. A vyzývá věřící, aby přinášeli samy sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou. To je totiž skutečná duchovní bohoslužba. (Ř 12,1, Flp 3,3, Ž 9,14. 12,28). Jakub vypočítává v čem spočívá pravá bohoslužba a mluví o sociálním chování (1,26nn). 1. list Petrův a Apokalypsa prohlašují křesťany za královské kněžstvo: 1P 2,5 I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. 1P 2,9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Zj l,5-6 ..Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce – jemu sláva i moc navěky. Amen.; Zj 5,10 a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“  Zj 20,6 To je první vzkříšení. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení! Nad těmi druhá smrt nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let.
V Novém zákoně je nositelem tohoto poslání křesťanské společenství. Žádný text NZ neoznačuje titulem kněz ty, kdo nesou odpovědnost za církevní obec. To je třeba vidět v souvislosti s Ježíšovou zdrženlivostí v tomto směru i s historickým zatížením pojmu kněz. Nicméně Ježíš svěřil starost o svou církev dvanácti apoštolům, které formoval a pověřil službou slova a moc s tím související : Mt 10,8 Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte; Mt 10,40 Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal; Mt 18,18 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Při poslední večeři jim uložil slavení eucharistie L 22,19 Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“ Obojím se učedníci podílejí na jeho kněžství.
Apoštolové chápali právě takto také svoje poslání. Do čela církve staví muže, z nichž někteří mají titul „starších“ „presbyteros“ (Sk 14,23 V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili. Sk 20,17 Z Milétu poslal Pavel vzkaz do Efezu a zavolal si starší církve. Tt 1,5 Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil. Pavlovy úvahy nad apoštolátem a dary Ducha už směřují jasně ke kněžské službě v církvi. Ty, které ustanovil, nazývá „správci Božích tajemství“ (1K 4,1 Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.) a služebníky Nové smlouvy: (2K 3,6 který nás učinil způsobilými sloužit nové smlouvě, jež není založena na liteře, nýbrž na Duchu.). Když mluví o apoštolském kázání, používá liturgických, kultických výrazů ( Ř 1,9 Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu Ř 15,15-16) V tomto dopise jsem se místy odvážil připomenout vám leccos ve jménu milosti, která mi byla dána od Boha, abych byl služebníkem Krista Ježíše mezi pohanskými národy. Konám tuto posvátnou službu kázáním Božího evangelia, abych pohany přinesl jako obětní dar milý Bohu, posvěcený Duchem svatým. Tady koření pozdější vývoj k institucionálnímu kněžství, které ovšem v NZ není žádnou kastou ani nepopírá kněžství Kristovo a všeobecné kněžství všech věřících, ale oběma slouží.

2. Původ svátosti kněžství

a) I když nemůžeme mluvit o formálním ustanovení svátosti svěcení historickým Ježíšem, přece se úřad (služba) v církvi zprostředko-vaný svěcením odvozuje od něho: On vyvolil k zvláštní formě následování jen některé a dal jim (a svým 12 zvlášť) účast na svém vlastním poslání. Mk 3,13-15 Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. Mk 6,7 Zavolal svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.
Konstitutivní základ svěcení kněží se nachází v obsáhlém úkolu poslání, který vzkříšený Pána přenesl na své učedníky (a skrze ně na obec), a k jehož vykonávání je obdařil ve formě vdechnutí Ducha svatého „milostí úřadu“ (J 20,21 „Ježíš jim znovu řekl: ťPokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.Ť“)
Pověření misijním úkolem a seslání Ducha od Vzkříšeného se uskutečnilo pro celou církev jednou a provždy „shora dolů“. Je to tedy vertikální akt, který má v apoštolech pro církev a pro nositele jejích úřadů trvalou platnost, tak jako je církvi trvale dáván Duch svatý k plnění jejího poslání ve světě.
Co je podstatné, po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání apoštolové vědí, že jsou zplnomocněni hlásat jeho Evangelium. K apoštolům se přidružil Pavel, který má rovněž vědomí pověření k apoštolátu (Ř 1,1 Pavel, služebník Krista Ježíše, povolaný za apoštola, vyvolený ke zvěstování Božího evangelia)
V NZ nenajdeme substantivum hierús (kněz) jako označení křesťanské služby (úřadu). Křesťanské kněžství totiž nemá co dělat s obřadním kněžstvím židovským či pohanským.

b) Další vývoj novozákonního služebního úřadu se v době apoštolské i poapoštolské dál různě (grémium sedmi jáhnů – Sk 6,3 Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou presbyter Sk 11,30 Učinili to a poslali sbírku po Barnabášovi a Saulovi jeruzalémským starším.., mnohost služeb a charismat v pavlovských obcích, které se cítily pod vedením apoštolů).
Jáhenství je jednoznačně úřadem nižšího stupně, jehož obsah v NZ není snadné upřesnit. Jiný je u Foibé, jáhenky v Kenchrejích (Ř 16,1) než u ostatních, zejména když uvážíme, co Pavel říká o úloze žen v církvi a v liturgických shromážděních. 1K 11,3-6 Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla ostříhaná. Jestliže si žena nezahaluje hlavu, ať se už také ostříhá. Je-li však pro ženu potupné dát se ostříhat nebo oholit, ať se zahaluje. 1K 14,33-35 Bůh není Bohem zmatku, nýbrž Bohem pokoje. Jako ve všech obcích Božího lidu, ženy nechť ve shromáždění mlčí. Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.) Zvláštní skupinu např. tvoří vdovy, ale o jejich úloze nic bližšího nevíme: 1Tm 5,9-10 Mezi zapsané vdovy smí být přijata žena ne mladší než šedesát let, jen jednou vdaná, známá dobrými skutky: jestliže vychovala děti, prokazovala věřícím pohostinnost a umývala jim nohy, pomáhala nešťastným a osvědčila se v každém dobrém díle.
V pastorálních listech jsou vedle sebe jmenováni biskupové, jáhni a starší (kněží?) – 1.Tim. Presbyter není totéž co dnešní kněz. Presbyter je v židovské oblasti totéž co episkopos v řecké. Tak sebe sama označují i apoštolové (1.Pe 5,1, 2.Jan 1.)
Nás však v otázce svátosti svěcení zajímá, jak se tato služba (úřad) přenášela. Nevíme, zda v první fázi to byl zvláštní obřad. Ale od počátku se ve Sk Ap setkáváme se vzkládáním rukou, které je spojeno s modlitbou. Apoštolové přenesli toto své Duchem svatým udělené poslání a zplnomocnění na další křesťany, např. na sedm jáhnů nebo Pavel na své zástupce Timoteje a Tita. To se dělo vzkládáním rukou. Vzkládání rukou se neobjevilo jako nový akt na prahu NZ, existuje pro ně starozákonní pozadí (Nu 8,10 Přivedeš lévijce před Hospodina a Izraelci na ně budou vkládat ruce. Nu 27,18-20 I řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vezmi k sobě Jozua, syna Núnova, muže, v němž je duch, a vlož na něho ruku. Postavíš ho před kněze Eleazara i před celou pospolitost a dáš mu před jejich zraky pověření. Předáš mu díl své velebnosti, aby ho celá pospolitost synů izraelských poslouchala. Dt 34,9 Jozue, syn Núnův, byl naplněn duchem moudrosti. Mojžíš totiž na něho vložil své ruce. Izraelci ho poslouchali a činili, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi.)
Vlastní pověření ke službě je vždy spojeno se vzkládáním rukou, z čehož vidíme, že vyžadovalo zvláštního daru Ducha svatého a rozhodně nebylo pouhým administrativním krokem. Tím ještě neříkáme, že vzkládání rukou bylo bezpodmínečně považováno za svátostné znamení podle dnešního teologického chápání. Jemu blíž už jsou pastorální epištoly, v nichž najdeme slova: 1Tm 4,14 Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce.- podobně 2 Tim 1,6; 1.Tim 5,22). Jisté je, že vzkládání rukou znamená propůjčení daru milosti k předávané službě.
Tímto vzkládáním rukou mělo být uskutečněno předání dalšího provádění úkolu poslání, které se sice již jednou uskutečnilo ve vertikále shora dolů, avšak nyní k předání dochází horizontálnímu „z ruky do ruky“. Toto předání pravomoci vzkládáním rukou dostalo již v prvotní církvi význam nejenom znamení nebo požehnání, nýbrž funkci významného symbolu. Mělo sakramentální charakter (Harnack). Byl jím totiž přijímajícímu, ať již skrze apoštoly samotné (Sk 6,6 „Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce.“ 2 Tm 1,6 „Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do přádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil.“) nebo skrze zástupce apoštolů (Tt 1,5″Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce.“) nebo skrze presbytera předáván „dar Boží milosti“ (2 Tm 1,6) k plnění přejímané služby.
Je však třeba správně chápat, že apoštolové nepředávali samotný apoštolát, který je jedinečný, nýbrž předávali pověření a poslání dané církvi v apoštolech, a proto se také nazývá apoštolské pověření. To ovšem v zásadě bylo pověření k hlásání evangelia a křesťanského učení, k udělování svátostí a k vykonávání pastýřského úřadu. Podle pozdějšího způsobu řeči církve tu šlo o názorné představování trojitého úřadu Kristova, tj. jeho prorockého, velekněžského a královského úřadu, jinak řečeno, jeho moci učitelské, světící a pastýřské, aniž by již tato trojí moc byla podrobně vyhraněna ve způsobu kompetence.

3. Dějinný vývoj

Didaché se zmiňuje o to, jací muži mají být vybíráni jako biskupové a jáhni. Kliment Římský (95) v listě do Korintu mluví o kněžském řádu a to z vůle Krista a apoštolů podle hierarchie SZ. Zvýrazňuje liturgickou funkci kněží a poprvé odlišuje laiky. Ignác z Antiochie (poč. 2.stol.) píše do Smyrny: Poslouchejte všichni biskupa, jako Ježíš poslouchal Otce, a presbytery jako apoštoly. Mějte úctu k diakonům. Je to Boží příkaz. V listu do Filadelfie píše: Držte se biskupa, kněží a jáhnů. Bez biskupa nic nečiňte. Zde se jasně rozlišují tři stupně: jáhni, kněží a jediný biskup.
Když se církev koncem 2. století začíná dovolávat apoštolské tradice, děje se tak poukazem na posloupnost biskupů. Tak Irenej roku 180 (Proti bludařům) vyjmenovává biskupy ze Smyrny a z Říma od apoštolů až do své doby. Podobně Tertullián a Hegesippos. Pro Cypriána z Kartaginy je biskup „náměstek Kristův“. Hipolyt Římský (+235) v Apoštolské tradici píše o biskupském, kněžském a jáhenském svěcení už ve formě, kterou uchováváme my. Na svěcence byly vzkládány ruce, což bylo provázeno modlitbou o Ducha svatého. A zde již byly obsaženy základní elementy vlastního sakramentálního svěcení. Biskupa světí vzkládáním rukou ostatní biskupové, kněze světí biskup a ostatní kněží spoluvzkládají ruce, jáhna světí biskup.
Později v Římě vznikl obřad svěcení, v němž k vzkládání rukou přibylo také pomazání rukou a později i předávání nástrojů svěcení. Toto předávání nástrojů pak bylo na čas považováno za podstatu světícího ritu a vlastně až po Tridentském sněmu se do popředí opět vrátilo vzkládání rukou. Od konce 2. století vpodstatě až do 17. stol. kolísá i počet stupňů svěcení a jejich svátostnost (ostiariát, lektorát, exorcistát, akolytát, subdiakonát, presbyterát, episkopát). Naproti tomu svátostnost samotného biskupského svěcení byla dlouho popírána, jako souhrn svátosti kněžství platilo kněžské svěcení. V době Otců se biskup stává světskou hierarchickou veličinou, přichází ke slovu teritoriální farní zřízení, přibývá distinkcí: arcidiecéze, diecéze, děkanáty, arcijáhenství. Církevní organizace se feudalizuje. Ve středověku má biskup moc nad tajemným tělem Kristovým – církví, kněz nad eucharistickým tělem Kristovým. Svátostný rozdíl mezi knězem a biskupem je popřen, Tomáš Akvinský pokládá biskupskou konsekraci za quasisacramentum. Hlavní rozdíl je tedy v jurisdikci. Florentský sněm (1438-45) stanovuje jako materii svátosti předávání instrumentů stupně svěcení a jako formu formuli předávání úřední moci. V novověku zdůrazňuje autoritu episkopátu (proti papežství) galikanismus a febronianismus. Tridentský sněm je ve stínu polemiky s protestantismem, který popírá svátostnost svěcení. Už nejde o službu hlásání evangelia. Převládá kulticko-sacerdotální pohled na církevní úřad a kněžství je moc proměňovat, obětovat, odpouštět či zadržovat. V římskokatolické oblasti až Pius XII (1947) rozhoduje, že podstatou svěcení je vzkládání rukou. II. Vatikánský sněm vyzdvihuje význam společného kněžství věřících, z něhož vyrůstá kněžství služebné. Episkopát je viděn jako plnost svátosti kněžství a je obnoven trvalý diakonát.
K historii svěcení kněžstva zmiňme ještě, že tomuto svěcení předcházely (pouze na Západě a to do II. Vatikánského sněmu) jako předstupeň tzv. čtyři nižší svěcení (akolyta, exorcista, lektor a ostiář), jakož i svěcení na podjáhna (pomocníka jáhna). Všechna tato nižší svěcení neměla svátostný charakter.

4. Eklesiologický základ kněžství – apoštolská posloupnost

Svátost kněžství, podobně jako křest a eucharistie má kořeny ve svátostnosti církve a také eklesiologie je pramenem sakramentlogie.
Církev není lidským výtvorem, nýbrž dílem Božím. Její hlavou je Ježíš Kristus a ona je jeho tělem. Duch svatý jí dává sílu, v při Letnicích se zrodila. Proto je její původ christologický a pneumatologický. Církev je jedna, svatá, obecná a apoštolská. Její katolicita spočívá v tom, v čem ji nachází už Ignác z Antiochie: „Tam, kde vidíme biskupa, tam je shromážděná obec, tak jako tam, kde je Ježíš Kristus, je církev katolická“ Jde především o katolicitu nauky, čili pravověrnost, katolicitu služby, čili episkopalitu a katolicitu kultu. Její apostolicita spočívá na základě apoštolské víry. (Ef 2,20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.) Jde interně o věrnost apoštolskému učení, o pokračování v něm. To je asi nejstarší označení apoštolské posloupnosti. Externě jde o pověření přijaté od Krista a apoštolů hlásat evangelium, slavit svátosti a udržovat úřad služby shodně s tím, co ustanovil Kristus a apoštolové. K apostolicitě církve patří velmi závažný a také často diskutovaný problém apoštolské posloupnosti úřadu. Podle starokatolické teologie apoštolská posloupnost záleží především na stálém zachovávání apoštolské víry a učení. Církevní společenství, které žije v této apoštolské posloupnosti víry a učení, musí mít záruku, že také úřady (služby) v ní – biskupové, kněží a jáhni – zůstávají v této duchovní posloupnosti. Na druhé straně pro samotné úřady (služby) v církvi je důležité, že slouží společenství, které apoštolskou víru respektuje. Biskupové po svém zvolení skládají přísahu na synodě, která reprezentuje společenství místní církve, a při svěcení vyznávají víru před ostatními biskupy, kteří reprezentují univerzální církev. Starokatoličtí teologové rozumějí apoštolské sukcesi ne jako zlatému kanálu nepřetržité řady vzkládaných rukou, protože to je pojetí mechanické, nýbrž jako závazek těch, kteří vykonávají úřad, k věrnosti apoštolskému učení. Apoštolskou posloupností rozumíme jak další předávání milosti duchovního úřadu (služby) skrze pravomocné vzkládání rukou, tak i trvalé a nezměněné předávání učení víry předané skrze apoštoly. V tom je nepřetržené nástupnictví biskupů od apoštolských dob. (Rinkel: Apoštolská sukcese není posloupnost vysvěcení do úřadu, ale posloupnost samotného úřadu.)

5. Podstata svátosti kněžství

Jako materie svátostného jednání tu vystupuje vkládání rukou. Předávání náčiní – tak jako jiné liturgické zvyklosti – je pouze obrazná ceremonie doprovázející vkládání rukou, bez jakéhokoli sakramentálního charakteru. V církvích Východu se nevyskytuje vůbec, tam se provádí pouze vkládání rukou. Za formu platí (s prvním vzkládáním rukou spojená) modlitba o Ducha svatého a o plnost jeho darů. Udělovatelem biskupského svěcení je biskup spolu s kolegiem biskupů. Udělovatelem kněžského svěcení je biskup ve spojení s presbyteriem (kněžstvem). V rané církvi bylo svěcení presbyterů příležitostně prováděno též samotným presbyterem, zde je však otázka, kdo byl vlastně presbyter. Příjemcem může být pouze pokřtěný a biřmovaný křesťan.
Prof. Küry dodává: pouze pokřtěný a biřmovaný křesťan mužského pohlaví. Ženy jsou vyloučeny – důvod neleží v ženské přirozenosti, nýbrž v pozitivním nařízení apoštolů. Další praxe starokatolických církví zejména koncem 80. let a v 90. letech minulého století směřovala postupně k diakonátu žen a posléze k jejich presbyterátu. První starokatolické kněžky byly vysvěceny v roce 1996 v Německu. Mezinárodní biskupská konference poté v r. přiznala v otázce svátostného svěcení žen svobodu místním církvím. Starokatolická církev v ČR ke svěcení žen nepřistoupila, nepovažuje však tuto otázku za věroučnou, nýbrž pouze disciplinární.
Děj spásy, který se s tímto sakramentálním úkonem pojí, je v propůjčení kněžské úřední plné moci. Tuto moc je třeba na základě J 20,21(„Ježíš jim znovu řekl: ťPokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“) chápat jako mandatum et munus, jako pověření a zplnomocnění milosti, které se za udělení Ducha svatého děje skrze Pána samotného, a které obsahuje učitelskou a pastýřskou moc k vykonávání poslání uděleného církví. Toto pověření a tento dar jsou jednorázové a nezrušitelné. Udělují příjemci tzv. character indelebilis, který nepomíjí ani morální nehodností nebo herezí. Působení svěcení kněží je trojí: Kandidát je jím představován obci, ve které má plnit svůj úkol a svou plnou moc, a je před tuto obec postaven jako její služebník. Není obci nijak nadřazen, spíše však předřazen, postaven do čela. Svěcením je dále v kněžích představován a zpřítomňován trojí úřad, který apoštolům předal Kristus, totiž úřad prorocký, kněžský a královský, tj. moc učitelská, moc světící a moc pastýřská. A konečně jsou kněží obdarováváni milostí, aby svůj úřad v obci vykonávali v plné působnosti.

6. Řád svěcení kněží

Jako svátost platí svěcení jáhna, kněze a biskupa, což se děje vkládáním rukou za vzývaní Ducha svatého. Žádné z těchto svěcení není svátostí samo o sobě, nýbrž všechna tři tvoří „per modum unionis“ jedinou svátost. Je velmi důležité zastávat tuto pozici, aby se zamezilo každému právně-hierarchickému nadřazování jednoho úřadu nad druhým, a aby byl zachováván charakter služby všech úřadů, které dohromady tvoří jeden úřad. Odstupňování jednotlivých svátostných služeb je nejlépe vidět na vztahu ke slavení eucharistie od počátku křesťanství. Předsedající slavnosti je zásadně biskup, který je (jakožto farář každé obce) oprávněn přenášet určité provádějící pravomoci na kněze. Biskup ve své diecézi předsedá slavení všech svátostí, světí kněze a jáhny, spolusvětí jiné biskupy, biřmuje, konsekruje kostely a oltáře, žehná oleje, je pastýřem své diecéze. Kněz slaví eucharistii, a ve své obci předsedá slavení všech svátostí kromě svěcení kněží, jáhnů a biskupů, biřmuje jen se zmocněním biskupa, káže. Jáhen s pověřením biskupa káže, předsedá slavení křtu, manželství a pomazání nemocných a je pomocníkem biskupa.

Dodatek:

V církvích Východu se považuje ordinace též za svátost, která má, tak jako na Západě, tři stupně úřadu: diakonát, presbyterát a episkopát. Rovněž anglikánské církve se pevně drží trojího úřadu a počítají ordinaci za svátost v širším slova smyslu. Augšpurské Vyznání (1530) označuje ordinaci za svátost do té míry, do jaké je misericordia Dei mandatum (božím milosrdenstvím nařízené). Reformní Confessio Helvetica II (1566) uznává platnost ordinace pouze jako institutum utile Dei (užitečné zřízení od Boha).

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 5-6/2004 – 1-2/2005.

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.