Svátost pokání (smíření)

Dušan Hejbal

Pokání chápané jako způsob života a jednání, je odklon člověka od hříchu a obrat směrem k Bohu a jeho vůli. Toto se děje svátostně i mimosvátostně. Prvky pokání jako svátostné události najdeme nejen v samotné svátosti pokání, ale též ve křtu, v pomazání nemocných a v Eucharistii.

1. Původ pokání

Starý zákon pod pojmem pokání chápe aktivní odvrat od hříchu zpět k Bohu, ale jako jeho součást také kultickou a obřadní praxi: Joel 1,13-15: Kněží, opásejte se k naříkání, kvílejte, sluhové oltáře, vejděte, nocujte v žíněných suknicích, sluhové mého Boha, neboť dům vašeho Boha je zbaven obětních darů a úliteb. Uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění, shromážděte starší, všechny obyvatele země, do domu Hospodina, svého Boha, a úpěte k Hospodinu. Běda, ten den! Blízko je den Hospodinův! Přivalí se jako zhouba od Všemohoucího. Hřích a pokání jsou zde poznávány jako skutečnost, která se dotýká celého společenství. Proti nebezpečí rituálního formalizmu zdůrazňuje kázání proroka nutnost vnitřního obrácení (Joel 2,13-18: Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha. Trubte na polnici na Sijónu, uložte půst, svolejte slavnostní shromáždění! Shromážděte lid, posvěťte sbor, sezvěte starce, shromážděte pacholátka i kojence od prsů, ať vyjde ženich ze svého pokojíku a nevěsta ze své komůrky. Ať mezi chrámovou předsíní a oltářem pláčou kněží, sluhové Hospodinovi, ať prosí: „Ušetři, Hospodine, svůj lid, nevydávej své dědictví potupě, ať nad nimi nevládnou pronárody. Proč se má mezi národy říkat: ťKde je jejich Bůh?Ť“ Horlivě se ujme Hospodin své země a se svým lidem bude mít soucit.
Izraelský národ, stižený pohromou (nebo v úsilí vyhnout se jí), volá po Božím odpuštění a to asketickými úkony a kající liturgií. K pokání patří roztržení oděvu a jeho nahrazení žíněným, lehání do popela stejně jako vzdechy a smuteční křik při bohoslužebných shromážděních a smírné oběti. Hlavně však společné vyznávání hříchů. Sd 10,9-10: Amónovci přešli Jordán, aby bojovali také proti Judovi a Benjamínovi i proti domu Efrajimovu. Na Izraele dolehlo veliké soužení. I úpěli Izraelci k Hospodinu: „Zhřešili jsme proti tobě, opustili jsme svého Boha a sloužili baalům.“ 1S 7,3-6 Samuel vyzval celý izraelský dům: „Jestliže se chcete celým srdcem obrátit k Hospodinu, odstraňte ze svého středu cizí bohy i aštarty, upněte se srdcem k Hospodinu a služte jenom jemu. On vás vysvobodí z rukou Pelištejců.“ Izraelci tedy odstranili baaly a aštarty a sloužili jenom Hospodinu. Samuel vyhlásil: „Shromážděte celý Izrael do Mispy a já se budu za vás modlit k Hospodinu.“ Shromáždili se tedy do Mispy, čerpali vodu a vylévali ji před Hospodinem; také se onoho dne postili a říkali tam: „Zhřešili jsme proti Hospodinu.“ A Samuel soudil Izraelce v Mispě. Předáci a proroci tu vystupovali v roli předsedajících přímluvců. Největším úskalím se pak stává vnějškovost těchto obřadů. Proroci bojují proti této povrchnosti a vyzývají ke skutečnému obrácení. Výzva k obrácení je také ústředním motivem vystoupení Jana Křtitele na prahu NZ. Naděje na příchod Božího království je u něho spojena s nadcházejícím soudem, který se projeví v den Hospodinův.Mt 3,5-11 Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání.Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Náš otec je Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Na znamení pokání Jan křtí vodou jako přípravu na křest ohněm a Duchem svatým, který udělí Mesiáš. Stejným jazykem mluví i Ježíš, když veřejně vystoupí. Ježíš však nikdy nemluví o kajících obřadech a dokonce se chová dost zdrženlivě k pouhým viditelným znamením pokání. Rozhodující je směna srdce. Tak se Ježíš chová po celou dobu svého veřejného působení. Jeho poselství obsahuje i poměrně překvapivé sdělení, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem než nad 99 spravedlivými (Lk 15,7.10) Po svém zmrtvýchvstání posílá Ježíš učedníky hlásat odpuštění hříchů všem národům. L 24,46-48 Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.
Pokání není vlastním výkonem člověka, nýbrž darem Boží milosti. Iz 44,22: Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“ Novozákonní pojem metanioa znamená obrat, změnu smýšlení.
Podstatným základem svátosti pokání je – stejně jako při křtu – poselství Ježíše Krista o odpuštění hříchů, které je udělováno těm, kdo věří a obrátí se. Volání Ježíše Krista k pokání, které je neseno jeho zvěstováním přicházejícího Božího království, znamená okamžité, jednorázové a úplné obrácení se k Bohu. Svátostným znamením tohoto obrácení je křest. Od tohoto primárního obrácení je však třeba rozlišovat pokání víry těch, kteří již prožili obrácení a přijali křest, ale znovu podlehli moci hříchu a potřebují odpuštění znovu. Takové pokání se uskutečňuje v osobní modlitbě ( v páté prosbě Modlitby Páně), nebo ve vzájemném vyznání hříchů členů obce (Jk 5,16: Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Ale pro ty, kteří se provinili těžkým hříchem, že se stává problematickou jejich vlastní spása ale také čistota obce, existuje ještě třetí druh pokání (tercium genus poenitentiae – Augustin) – instituce pokání v užším slova smyslu. Touto institucí je každý jednotlivý hříšník znovu volán k obrácení a to obcí nebo jejím představeným, kteří jsou vybaveni mocí svazovat či rozvazovat, odpouštět či zadržet Mt 18,15-18: Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď’. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.
V ranné církvi má kající praxe vývoj. Obrácení, zpečetěné křtem, je krokem, který je neopakovatelný. Pokřtěný však může znovu zhřešit, k čemuž také docházelo. V tom případě je třeba lítosti a nového obrácení. Petr k tomuto kroku vyzývá Šimona kouzelníka Sk 8,22 Odvrať se proto od této své ničemnosti a pros Boha; snad ti odpustí, co jsi zamýšlel. Podobné apely najdeme v Jak 5,19 (přivést zpět zbloudilé hříšníky), ve 2 Tm 2,25 (naděje v obrácení vzpírajících se Timotejově činnosti). V Apokalypse hned na počátku najdeme poselství sedmi církevním obcím, které je výzvou k návratu k původní horlivosti. Texty sice nemluví výslovně o svátosti pokání, ale je z nich jasné, že pokání a obrácení má své důležité místo v křesťanském životě a že jsou prodloužením křestního obrácení. Hlavním motivem je obrácení hříšníka (medicinálním opatřením může být i jeho vyloučení z obce) a zároveň uchování čistoty a svatosti obce. Tyto novozákonní kořeny pokání mají silně ekleziologický charakter: hřích i jeho odpuštění jsou věcí obce, jí samé se dotýkají a ona sama aktivně spolupracuje při odpovídajícím způsobu pokání.
Švýcarský starokatolický biskup Herzog v souladu s názory církevních otců vidí konstituci této svátosti v Kristových slovech. „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 18,18). Podle římskokatolické tridentské nauky je tato svátost konstituována Kristem slovy: „Přijměte Ducha svatého.Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“(J 20,22-23). Prof. Küry shrnuje, že Janův text je explicitním založením, které konkretizuje slova textu Matoušova. U Jana jde o širší misijní pověření. J 20,21 Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ Pokud se na text díváme z tohoto pohledu, pak nemohl mít loučící se Spasitel na mysli nějaké konkrétní opatření uvnitř obce, jakým je „tertius genus“, ale pouze zakládající poselství o odpuštění hříchů skrze víru a křest. V Matoušově textu však je příkaz jak se to má konat, zde Ježíš předpokládá existenci společenství a v něm hříšníků, kteří mají být apoštoly přivedeni k pokání. Pokud napomenutí nerespektují, mají být vyloučeni a později litující znovu přijati. To je rozvazování a svazování. Co činí obec a učedníci pravomocí na ně přenesenou, to učiní i Bůh.Tak má tento způsob dvě stránky: svátostnou a disciplinární. Tento způsob používá také Pavel, který svými disciplinárními opatřeními uchovává čistotu obce ale také umožňuje návrat hříšníka. Historie svátosti v církevní praxi však ukazuje, že tyto souvislosti byly často přehlíženy a že se později zcela ztratil ekleziální a sociální rozměr hříchu a pokání.

2. Svědectví tradice

Dějiny svátosti pokání vypovídají o hlubokých změnách a rozhodně nešlo o dnešní římskokatolicky vynucovanou privátní zpověď. Na Východě se svátost vyvíjela o mnoho jinak než na Západě. Tertulián koncem 2. stol. Vypovídá o kanonickém pokání církve, kde je účastná obec, ale zastupují ji nositelé úřadu v obci (biskupové). Toto církevní pokání bylo možné jen jednou v životě a týkalo se jen nejtěžších hříchů (apostaze, vražda, cizoložství). Uložené pokání bylo velmi těžké a proto se stávalo, že lidé tuto svátost přijímali teprve před smrtí. Tzv. tarifní pokání, které se na Západě rozšířilo z irsko – anglosaské oblasti, zná už opakovanou absoluci. Před příslibem odpuštění však zvítězil v duch moralistického rigorismu. Masové konverze do církve přinesly praxi „canones“ – seznamů trestů za různé přestupky. Privátní zpověď se objevila na Východě v mnišských kruzích koncem 4. století, zpovídající duchovní vůdce nemusel být knězem a podstatnou nebyla jeho absoluce. Na Západě funguje od 5. století tato forma jako pomocný prostředek pastorace. Ale až v sedmém století byla v Evropě zavedena skutečná ušní zpověď irskými a skotskými mnichy, kteří nevěděli nic o původním veřejném a jednorázovém pokání. Zde už se důraz přenesl na zpověď samotnou. Až do 9. století proti této pokleslé formě bojovaly různé synody. Pro celou církev se stala privátní zpověď závaznou alespoň jednou ročně teprve prohlášením papeže Inocence III. Na IV. Lateránském sněmu r.1215. Teprve Tomáš Akvinský a scholastika dali teologické vysvětlení této formě. Tomáš sice přijímá do svého řešení i původní názor o síle lítosti, ale prohlašuje, že penitenční úkony (lítost, zpověď a zadostiučinění) tvoří „materii svátosti“, jejíž „formou je absoluce udělená knězem. Tuto nauku pak přijal sněm v Tridentu v15 naukových větách, které měly rozhodující vliv.
Starokatoličtí teologové zastávají stanovisko, že předpis IV. Laterana nemá žádný dogmaticky závazný význam a jde o disciplinární opatření, které stará církev neznala. Z dogmatických výroků Tridentina především odmítli názor, že by soukromá zpověď před knězem byla podmínkou absoluce „podle Božího práva“ a že rozhřešení je „účinný soudcovský úkon kněze“. Zavržena byla i věta, že k platnosti rozhřešení je nutná indikativní forma (Uděluji ti�). Svátost pokání leze slavit dvojím způsobem: před obcí formou všeobecné kající liturgie nebo před knězem formou dobrovolné privátní zpovědi. Svátost uděluje biskup a jím pověření kněží.

3. Podstata pokání

a) Kristus neustanovil pro tuto svátost žádný viditelný znak. Proto je poněkud obtížné označovat jako „quasimaterii“ vnitřní, neviditelné procesy jakými jsou lítost, vyznání hříchů a zadostiučinění. Mnohem jednodušší by bylo přijmout vzkládání rukou, které bylo běžné v židovství a ranné církvi, a které se dochovalo až dodnes v církvích Východu. Na druhé straně tři jmenované části nerozlučně patří k sakramentálnímu úkonu a nejsou jen subjektivními podmínkami rozhřešení. Za nimi stojí víra jako důvěra v odpuštění hříchů skrze Krista. Víra a lítost se uskutečňují jen v dobrovolnosti s níž se kajícník ve zpytování svého svědomí, vyznání hříchů vydává Božímu rozhodnutí o zproštění viny a na druhé straně v předsevzatí k dobru a nápravě zlého, které však nemají charakter trestu ale svobodného rozhodnutí k poslušnosti. „Formou“ svátosti je absoluce (rozhřešení), které má být výrazným znamením toho, že ne kněz, ale Bůh odpouští hříchy. Není možné používat historicky zatížené formulace „Uděluji ti rozhřešení“.

b) Děj spásy, tedy neviditelná milost spojená se svátostí pokání je trojí:
Pokřtěnému křesťanovi, který věří a lituje svých hříchů Bůh odpouští hříchy a smiřuje jej se sebou.
Výzvou k obrácení a zvěstováním odpuštění ochraňuje konkrétního penitenta od pádu do ještě těžšího hříchu nebo do zoufalství a vrací ho do společenství věřících.
Obnovuje předchozí bezhříšný stav a dává jistotu smíření s Bohem v konečném čase.
Dává pokoj duše.
Toto činí Otec na základě vykupitelského díla Ježíše Krista působením Ducha svatého.

c) Současná situace slavení svátosti pokání prozrazuje její krizi, kterou způsobilo její zploštění a zformalizování. Je třeba si dobře uvědomovat souvislost pokání s teologií církve, všímat si, jak hřích škodí společenství, a že hřích i pokání je věcí celé obce. V této souvislosti je třeba hledat její nové formy a možnosti směrem k opravdovému slavení svátosti.

Dodatek:

Ve východních církvích se pokání praktikovalo vždy, ale jako svátost je chápáno teprve od středověku. Anglikáni počítají pokání (penance) mezi svátosti (čl. 25). Postoj reformátorů byl různý. Luther si velmi váží osobní zpovědi a pokání považuje za svátost s tím, že k ní není třeba žádných pravomocí. Většina reformátorů nepovažuje pokání za svátost.

Text je převzatý ze starokatolického občasníku Communio 5/2003-1/2004.

Dušan Hejbal je biskupem Starokatolické církve v ČR.