F.-R. Müller: Jak nás berou vskutku římští katolíci?

Profesor Urs von Arx líčí ve svém dopise renomé, které máme, z pohledu teologických hovorů. Sdílím víceméně jeho názor a mám pochopení i pro to, že několik mých interviews v kontaktu s římskokatolickými teology nebylo o našich vztazích zrovna plno nadšení, což nyní staví věc poněkud do jiného světla. Jsem mu za jeho článek velmi vděčný a považuji jeho postoj za příspěvek k znovuoživení vzájemného dialogu. V posledních letech nastal mezi oběma katolickými církvemi naší země v otázkách zabývání se oddělujícími rozdíly spíše klid.

Z mnoha římskokatolických reakcí z celého Švýcarska na má interviews vyvozuji potvrzení a uznání mých formulací, a to i těch „zřetelných“. Kromě toho jsem z římskokatolické strany dostal pocítit odmítnutí i rozhořčení. S tím jsem počítal již od počátku. Dělá na mě dojem, když zjišťuji v jak velké míře je – buď souhlasně nebo záporně – brán nový biskup na vědomí. A tak jsem byl například pozván k rozhovoru římskokatolickým biskupem Kurtem Kochem. Zda by tomu všemu bylo tak, kdybych se vyjadřoval jenom diplomaticky?

To, že jsem se rozhodl označit některé problematické body jejich jménem, zdůvodňuji svým dlouholetým ekumenickým dialogem a zkušenostmi učiněnými ve styku s jistými exponenty a grémii Římskokatolické církve ve městě Basileji. Mohl bych jmenovat různé příklady, jak je jimi s námi – a též kruhy reformované církve – někdy zacházeno. Musím říci: Tyto úkazy mne jako kristokatolíka též vzrušují a bolí. Proto na rozdíl od profesora von Arxe konstatuji, že všední den v obci a ekumeně očividně probíhá jinak než v odborných kruzích teologů. Na „základně“ existují dvě možnosti. Lidé si jsou navzájem k sobě „jednoduše milí a zdůrazňují všechno společné“. Pak probíhá všechno bez problémů. Jinou možností je „zdůrazňovat odlišnosti a jít tím již předem ke konfrontaci“. Já volím tu možnost druhou, protože mi leží na srdci, aby byla naše církev brata vážně, i když je malá. Mlčet kvůli malému počtu členů není pro naši církev podle mého mínění žádnou rozumnou cestou. Právem zastáváme jiný církevní „systém“, a sice katolictví založené na starokatolické tradici a nikoliv na papežství, jak se projevuje od dogmat z roku 1870 v církvi Říma. Ale mnoho římských katolíků tu nechápavě potřásá hlavou a vůbec neví, co tím míníme. Neznají nic jiného než své pozice a ani o pravoslavných nebo anglikánech nemají žádné tušení.

Myslím si, že pro naši církev – a tím míním všechny její údy – bude i v budoucnosti zvláště důležité jít ve svém myšlení, chápání a skutcích zpět ke kořenům našich církevních cílů, rozvíjet dále své sebechápání i svou sebedůvěru a tím posilovat naši církev jak uvnitř tak i v ekumenickém dialogu.

Text je převzatý ze švýcarského starokatolického časopisu Christkatholisches Kirchenblatt 2/2002 (přeložil J. König).

Fritz-René Müller je biskupem Kristokatolické církve ve Švýcarsku.