J. Wange: Řím promluvil, jak dál?

Slavení eucharistie mělo již pro první starokatolíky 19. století mimořádný význam. Lze dokonce říci, že Starokatolická církev kvůli slavení eucharistie vznikla. Po exkomunikaci. všech těch, kteří se nazývali „starokatolíci“ ze strany papež Pia IX vyvstala jednoduše potřeba vytvořit církevní a pastorační struktury, aby bylo možno slavit společné centrum církevního života – eucharistii. Poslední večeře Ježíše jako centrální slavnost celé církve je skutečně svým způsobem „starokatolické téma“ – a toto konstatování se mi jeví o to více důvodem, abych se zabýval posledními vyhlášeními Římskokatolické církve k eucharistii.

Kdo si bez předsudků přečte instrukci „Redemptionis sacramentum – Svátost vykoupení“ zjistí tam okamžitě jednu zásadní tendenci. Ve 186 úsecích a na 43 stránkách zavazuje tato instrukce všechny římské katolíky ke striktnímu dodržování stanovených liturgických norem. V mnoha detailech zabývajícími se např. používání dovolených misálů nebo i oděvu kněze a materiálů, ze kterých mají být kalichy nebo roucha, jsou řešeny všechny otázky týkající se eucharistické slavnosti způsobem „co je třeba dodržovat a čemu se vyhýbat“. Text není ničím jiným než do nejpodrobnějších detailů jsoucími pokyny pro kněze, co je zakázané, nedovolené, nesprávné, nevhodné, zavržení hodné nebo nutné odstranit (mimo jiné i vzájemné sdílení stolu Páně). Můj osobní dojem je: Celá instrukce se čte jako dokument strachu a nedůvěry. Není tu nic cítiti z odváženého a radostného vstupu do nového tisíciletí. Nedýchá tu nic z ducha svobody, ke které nás Kristus osvobodil; spíše cosi z jha otroctví (srv. Ga 5,1). Nic nedává poznat, že Řím chápe znamení času a je připraven z nich vyvodit s odvahou a optimistickou důvěrou důsledky. Opět je – ze starokatolického hlediska – promarněna šance činit církev schopnou pro budoucnost. Při pohledu na eucharistickou slavnost nemůže jít výlučně o platnost a dovolenost, v první řadě je třeba hledat ducha, který dnešnímu člověku umožňuje, aby našel v liturgii církve svůj duchovní domov.

Právě před několika týdny zde v Offenbachu proběhla pódiová diskuze na téma „eucharistická pohostinnost“. Vzpomínám si dobře na závěrečná slova, ve kterých diskutující (včetně mne) nechali zaznít tóny naděje a zdůrazňovali, že nás spojuje mnohem více nežli nás dělí – a to si máme všichni uvědomovat. Nevím zda je to tak zcela realistické. Ve zmíněné římské instrukci se nepraví v zásadě nic nového, nýbrž je tu přehledně shrnuto všechno to, co bylo již dlouho o požadovaném zacházení s eucharistickou slavností známo. Tato instrukce nám při tom však staví před oči zcela jasně pro nás velice bolestnou část ekumenické reality. V otázkách pro náš křesťanský život tak důležité eucharistické slavnosti nás dělí přece jen mnohem více, než někteří chtějí brát na vědomí. To neplatí pro substanci toho, co křesťané a křesťanky věří o odkazu Ježíše, ale platí to pro otázky zacházení s tímto odkazem, tedy pro otázky církevní disciplíny. Toto rozdělení se podle mého názoru dá popsat takto: Na římskokatolické straně stojí církevní systém, který se pokouší velké a božské tajemství zabudovat komplexně do církevně právních předpisů – na straně jiných církví (např. anglikánských nebo starokatolických) stojí přesvědčení, že musí sice existovat jistá formální pravidla (aby eucharistická slavnost zůstala společnou slavností celé církve), že však mnohem více platí: Bůh je větší než naše srdce (i naše teologické chápání) a Kristus je jediným pánem své církve. Z tohoto zásadního přesvědčení je třeba vycházet při každém církevním rozhodnutí a potom platí: Jako křes’tané různých konfesí můžeme společně slavit Ježíšovu hostinu, i když každá otázka chápání církve není doposud s konečnou platností osvětlena, i když doposud neexistuje mezi církvemi definitivní konsenz v otázkách ordinace a svěcení, i když chápání večeře Páně a eucharistie se doposud stoprocentně nepřekrývají. Můžeme to, protože k eucharistii nás nezve nějaký či nějaká duchovní, nýbrž sám Kristus, který řekl: „Aby všichni byli jedno“ (J 17,21). Touto cestou teologické chladnokrevnosti musíme jako starokatolické obce jít bez váhání, plni naděje a konsekventně i nadále.

Text je převzatý z německého časopisu Impulse III/2004 (přeložil J. König).

Jürgen Wange je starokatolickým farářem v Offenbachu.

Text instrukce REDEMPTIONIS SACRAMENTUM naleznete zde