M. Tannerová: Komentář k textu dokumentu „Dar autority“

(i) Co je pozadím této zprávy?

Pro anglikány a římské katolíky je nějaká dohoda ve věcech víry – dohoda dostatečná přivést nás k sobě a udržet nás spolu – velice základní pro plnou viditelnou jednotu. Arcibiskup Michael Ramsey a papež Pavel VI. dali iniciativu k teologickému dialogu v roce 1968, ve kterém pak bylo pokračováno více než 30 let. V roce 1981 byl dosažen mezník publikováním zprávy Final Report of the Anglican Roman Catholic International Commission. Shrnul dohodnutá prohlášení k eucharistii, duchovní službě a autoritě. Tato zpráva byla intenzivně studována. Duchovenstvo i laictvo v obou církvích v mnoha částech světa byly opravdu vzrušeny skutečností, že v oblastech, ve kterých byly naše církve kdysi trpce rozděleny, můžeme nyní vyhlásit s důvěrou podstatnou shodu.

Lambethská konference v roce 1988 schválila, co bylo dohodnuto o eucharistii a duchovní službě jako „v podstatě v souladu s vírou anglikánů“. Avšak zatímco obě komise uznaly ve dvou textech o autoritě mnoho s čím mohly souhlasit, zjistily též místa, kde je další shodu ještě třeba dosáhnout: vztah mezi Písmem a tradicí a vykonávání, učitelské autority; kolegialita; konciliarita a role laictva při rozhodování, jakož i petrovská služba univerzálního primátu. Obě církve důvěřovaly, že dílo, které již bylo vykonáno, dává dostatečnou základnu k víře, že další dohody jsou možné. Nyní, o jedenáct let později, komise poskytuje další dílo o autoritě v prohlášení The Gift of Authority (Authority III).

(ii) Proč je tato zpráva důležitá?

Obě církve se shodují, že se dělíme o hluboký stupeň společenství založeného na našem společném křtu. Obě církve se zavázaly činit dar jednoty, který Bůh církvi slíbil, plně viditelným. Plné viditelné společenství znamená přijetí společné autority. To naopak vyžaduje sdílené chápání autority. A tak tato práce o autoritě s její hlubší dohodou je vitálně důležitá, když mají anglikáni a římští katolíci žít spolu ve viditelné jednotě.

I KONTROLUJÍCÍ TÉMA: BOŽÍ „ANO“ A NÁŠ „AMEN“

Zprávu není lehké shrnout. Každá věta má váhu při budování celku. Vyplatí se pomalé a pečlivé studium. Existuje tu jedno kontrolující téma, obrazné a svůdné, které je třeba vstřebat za účelem ocenění posunů v chápání autority, dosáhnutých v této zprávě. Kontrolujícím tématem je „Boží „Ano“nám a náš „Amen“ Bohu“. Boží vůlí je přivést všechny lidi do společenství s ním samotným uvnitř transformovaného stvoření. V Ježíši Kristu Bůh nejenom potvrzuje, že účel i prameny výsledku demonstrují boží nikdy nekončící „ano“ nám. V důvěřivé poslušnosti Ježíše vůči Otci mohou křesťané poznat dokonalou odpověď lidstva, dokonalé „Amen“ Bohu a božímu záměru s námi. V Kristu, s Kristem a skrze Krista a mocí Ducha svatého říkáme své „Ano“ Bohu a božímu záměru s námi. Život křesťana a život společenství církve je prožíván v orbitu božího neustálého „Amen“ nám a naší snahy říkat skrze milost Ducha svatého „Amen“ Bohu. Služba autority v církvi má pomáhat církvi a světu slyšet boží „Ano“ a umožnit na to odpověď. V rámci tohoto kontrolujícího tématu se rozvíjí výklad; nejprve povaha autority a potom způsob jakým je autorita vykonávána v církvi, včetně služby primátu.

II AUTORITA V CÍRKVI (§§ 7-31)

Popis jak autorita v církvi funguje postupuje krok po kroku:

  • Autorita v církvi je dar, boží dar svému lidu, který umožňuje církvi žít v připomínání božího „Ano“ učiněného v Kristu a vést církev k učinění důvěřivé odpovědi.
  • „Ano“ individuálního křesťana k božímu záměru je říkáno ve víře křesťanské komunity – lokální komunity věřících a komunity věřících všech dob a všech míst. Tato komunita víry skrze čas a prostor předává odhalenou víru skrze bohatý život Slova a svátostí a společný život.
  • Tradice je dar obdržený z minulosti a současně poklad, která má být předán za měnících se okolností a postupně se měnících časů. Co obdrželi a hlásali apoštolové se nyní nalézá v tradici církve, kde je hlásáno slovo boží a jsou slaveny svátosti Krista. Písmo zaujímá „jedinečné a normativní“ místo jakým církev měří svá učení a činy, když je konfrontována s novými fakty a výzvami. „Tradice“ jak říká zpráva je „spojovacím kanálem (pojítkem) lásky“, který činí evangelium otevřené všem lidem.
  • Předávání tradice je odpovědností a prací celého božího lidu. Zpráva popisuje tuto dynamiku obdržování a předávání tradice jako „symfonii“, ve které jsou hrány různé úlohy. Ti, kteří jsou pověřeni dohledem, mají svou speciální roli v udržování v paměti co Bůh učinil v Kristu a v naději Bůh přinese k završení.
  • Ti s dohledem mají věnovat pozornost mysli všech věřících (sensus fidelium). V životě církve jsou mysl věřících a služba památce uvnitř většího společenství věřících vždy vzájemným vztahem.

Anglikáni a římští katolíci se mohou shodnout na těchto věcech o autoritě v církvi, avšak protože obě společenství žila separované životy, musí se nyní jedno od druhého učit znalosti druhého. Musí využít příležitosti k sdílení mínění a služby připomínky uvnitř většího společenství věřících. Tímto způsobem by se anglikáni a římští katolíci dělili o příjímání boží „Ano“ společně a učili by se též odpovídat společně jednoduše „Amen.

III VYKONÁVÁNÍ AUTORITY V CÍRKVI

Zpráva nabízí klíčový koncept k porozumění fungování autority v církvi. Všichni věřící jsou voláni cestovat spolu a kráčet spolu touto cestou. Řecké slovo syn-hodos leží za výrazem synodalita. Synodalita referuje o životě všech těch, kteří kráčí společně uvnitř tradice, těch v místní církvi a těch v přátelském svazku všech místních církví přes prostor a čas.

(i) Synodalita: společné kráčení cestou (§§ 34-40)

  • Vykonávání autority má misijní orientaci v uchovávání církve věrnou úmyslu Boha a ve zvaní všech lidí k odpovědi Bohu slovem „Amen“.
  • Biskup má dohled nad místní církví a vede církev k autentickému „Amen“ Bohu. Věřící mají povinnost přijímat vedení a rozhodnutí těch s funkcí dohledu jakoby uznávali Boha při práci ve výkonu biskupské autority. Biskupská autorita není svévolná. Funguje v rámci „vědomí víry“ společenství.
  • Žádná místní církev s jejími biskupy není sama o sobě dostatečná. Lokální církev žije v tradici jako částí celé církve a tím s celou církví. Místní biskup skrze členství v kolegiu biskupů hraje roli v umožňování celé církvi kráčet společně po cestě s celou církví. Společně biskupové hledají objevovat a artikulovat názory věřících.
  • Ještě jednou, anglikáni a římští katolíci se mohou shodnout na těchto věcech o vykonávání autority v rámci kráčení spolu na cestě s celou církví, i když struktury obou společenství, jak je dnes prožívají, nejsou identické. V anglikánském společenství biskupové, duchovenstvo a laictvo spolu konzultují a vydávají zákony na synodách, kde mají biskupové odlišnou službu ve vztahu k věcem doktríny, bohoslužby a morálního života. Formy synodality existují na místních, provinčních a světových úrovních. Shromáždění primasů, Anglikánská konzultační rada, Lambethská konference a arcibiskup z Cantenbury jsou nástroji synodality na světové úrovni. V Římskokatolické církvi synodalita existuje na shromážděních biskupů v Biskupských konferencích, v regionálních skupinách biskupů, když navštěvují společně Řím. Existují náznaky o pobízení laických osob k aktivnější participaci v životě a misi lokálních církví. A zde se zpráva dostává k velice důležité sekci.

(ii) Vytrvávání v pravdě: poznávat společně na cestě (§§41-44)

Obě církve jsou konfrontovány s otázkou jak je poznávána pravda v situacích výzvy. Účast celého orgánu, společně s těmi, kteří jsou pověřeni službou připomínání, obojí jsou neodmyslitelní.

  • V poznávání, že církev může mít důvěru v Kristův příslib, že povede všechny k pravdě. Ve zvláštních okolnostech ti s pověřením dohledu přicházejí k úsudkům věrným Písmu a jsoucích ve shodě s tradicí, čímž jsou ochráněny před omylem. „To je, co je míněno, když se potvrzuje, že církev může učit neomylně.“ (§42)
  • Celý organismus věřících se účastní poznávání, nejenom ti pověření službou připomínaní. Recepce nauky je integrální částí tohoto procesu. A zde přichází klíčová věta: „Doktrinální definice jsou přijímány jako autoritativní a jsou proklamovány ve cti božské pravdy jakož i kvůli specifickému úřadu osob, které je proklamují v rámci sensus fidei celého božího lidu. Když lid boží odpovídá ve víře a říká „Amen“ na autoritativní učení, pak je to protože uznává, že toto učení vyjadřuje apoštolskou víru a funguje uvnitř autority a pravdy Krista�“ (§43)
  • Jsou však doby, kdy sensus fidelium není zřejmý a církvi nastává potřeba promluvit o věcech víry, což volá k promluvení ty se službou dohledu. Kolegium biskupů má „moc vykonávat tuto službu, protože je posloupností svázáno s apoštoly, kteří byli orgánem autorizovaným a poslaným Kristem kázat evangelium všem národům“. (§44) Provádění učitelské autority vyžaduje, aby to, co je učeno bylo věrné Písmu a v souladu s apoštolskou tradicí.

V této sekci byl učiněn krok jdoucí za dohody dosažené v Authority I a II. Delikátní balancování je zachováváno v pojednání o neomylnosti autoritativního učení náležejícího církvi a koná se pod vedením Ducha uvnitř celé komunity za jistých okolností a je důležité pro obě církve. Zpráva spojuje dvě věci: zvláštní služby funkce dohledu a roli všech věřících ve službě církve učit neomylně. To má důležité důsledky pro obě církve, když dnes uvažují o reformě svého vlastního života a když zvažují možnosti spojeného vykonávání autority v budoucnosti. Nyní zpráva dosáhla tématu, na který mnozí čekali.

(iii) Primát (§45-49)

Skutečností je, že jisté formy primátu existují v obou církvích. Anglikánské provincie mají své primasy, setkání primasů slouží celému anglikánskému společenství a arcibiskup z Cantenbury vykonává primátní roli v anglikánském společenství. Zpráva reflektuje, že:

  • Primátní a konciliární aspekty služby dohledu patří být spolu a každé úrovni církevního života.
  • Z dob Nového zákona posilovala role Petra mezi apoštoly ostatní. Římský biskup vykonával službu primátu někdy k dobru celé církve a někdy k dobru místní církve, např. Řehoř Veliký podporoval Augustinovu misii.
  • Uvnitř širší služby nabízí římský biskup zvláštní službu poznávání, která je často chápána falešně. „Každá slavnostní defince“ je vyhlašována uvnitř kolegia těch, kteří vykonávají episcope a ne mimo toto kolegium. (§47) Protože římský biskup vyhlašuje uvnitř kolegia biskupů, nevyhlašuje svou vlastní individuální víru, ale víru všech lokálních církví.
  • Aby mohl učit, musí římský biskup nacházet pravdu pod vedením Ducha svatého a ve věrnosti Písmu a tradici. Zpráva to shrnuje takto: „Je� vírou všech pokřtěných ve společenství, a to pouze, že každý biskup je naprosto s grémiem biskupů na koncilu. Tato víra znamená, že biskup v Římě má za jistých okolností povinnost rozlišovat a upřesňovat. (§47)

Zpráva činí jasným, že přijmutí primátu římského biskupa znamená uznání této zvláštní služby univerzálního primátu. Podobně je jasné, a to je důležité pro anglikány, že autorita je vykonávána křehkými křesťany pro dobro křehkých křesťanů. To není méně pravdivé ani pro Petrova nástupce. Skutečně papež Jan Pavel II. v papežské encyklice Ut unum sint připouští svou lidskou křehkost. Zpráva šla dlouhou cestou zkoumajíce tyto záležitosti, o což byla žádána oběma společenstvími. S důvěrou vyhlašuje, že takové chápání autority a jejího vykonávání, může být sdíleno anglikány a římskými katolíky. Bylo nám pomoženo spatřit, že konec konců cíl vykonávání autority a její přijetí umožňuje církvi říci „Amen“ na boží „Ano“.

IV KROKY K VIDITELNÉ JEDNOTĚ: CO JE VÝZVOU ZPRÁVY? (§§ 51-62)

Zpráva neposkytuje pouze teologické výroky. Uznává, že obě církve jsou církvemi ve změnách, co se týče vykonávání autority. Anglikánské společenství se pohybuje k univerzálním strukturám, které propagují koinonia. Římskokatolická církev se snaží posilovat lokální struktury, jakož i struktury sprostředkovávající. Tyto změny se navzájem doplňují. Teologická shoda navržená Zprávou obsahuje výzvu pro obě společenství:

(i) Výzva pro anglikány (§56)

Je anglikánské společenství otevřené k přijetí nástrojů dohledu, jejichž rozhodnutí by byla za jistých okolností závazná?

Bude vytvoření nových struktur asistovat anglikánům při účasti na sensum fidelium, mínění církve, s ostatními křesťany?

Do jaké míry zeslabují jednostranné akce provincií, dokonce i po konzultaci, společenství?

Anglikánská vůle tolerovat anomalie (např. v různých praktikách týkajících se ordinace žen) vedla k rozkolu společenství v sdílení eucharistie a vykonávání episcope – jaké důsledky z toho vyplývají?

Jak odpoví anglikáni na otázku po univerzálním primátu, jak se objevuje jak v jejich vnitřním životě tak i v ekumenickém dialogu?

Velmi podobné záležitosti jsou pojednávány ve Virginia Report, který biskupové Lambethské konference doporučili ke studiu provinciím za účelem posilnění jednoty a společenství anglikánského společenství.

(ii) Výzva pro římské katolíky (§57)

Jak dalece duchovenstvo a laictvo skutečně aktivně participují a tvořících se synodálních orgánech církve?

Bylo učení II. vatikánského koncilu o kolegialitě biskupů realizováno dostatečně?

Bylo učiněno dosti opatření k zajištění toho, aby se konaly konzultace mezi římským biskupem a místní církví před tím, než jsou učiněna závažná rozhodnutí?

Jak je brána v úvahu škála rozdílných teologických názorů, když se tvoří rozhodnutí?

Respektují struktury Římskokatolické církve adekvátně vykonávání episcope na všech úrovních církevního života?

Jak chce Římskokatolická církev prezentovat otázku univerzálního primátu, když se vynoří v dialogu iniciovaném papežem v Ut unum sint?

Jsou to ostré otázky pro každou církev. Hodně závisí na způsobu, jakým je každá církev zodpoví, nejenom slovy, nýbrž i re-formováním svého vlastního života. Tyto otázky volají po systematickém a radikálním sebezkoumání vedoucím k obnově vykonávání autority a k zasvěcení se k vykonávání autority spolu s viditelně sjednocenou církví.

(iii) Výzva pro obě církve (§58)

Obě naše církve jsou vyzývány nejenom konat společně cokoliv mohou, ale též být spolu jakkoliv jenom mohou. Biskupům je dodávána odvaha pracovat spolu na regionálních a lokálních úrovních, účastnit se mezinárodních setkání, aby anglikánští biskupové doprovázeli římskokatolické biskupy na jejich cestách do Říma, učit a vykonávat společně a sdílet dohled na místními ekumenickými aktivitami. Je nešťastné, že důraz je tu kladen pouze na sdílení biskupů, a to zvláště ve Zprávě, která jinak zdůrazňuje neoddělitelný vztah mezi službou dohledu a míněním celého božího lidu. Jak důležité je, aby biskupové obou společenství získávali z naslouchání laictvu obou společenství, které dne již sdílí tak mnoho věcí v životě a svědectví.

(iv) Výzva pro univerzální primát: dar, o který se je třeba dělit (§§60-63)

Závěrečná sekce Zprávy nabízí atraktivní portrét služby univerzálního primátu vykonávaného v kolegialitě a konciliaritě, služby služebníka služebníků božích, který integruje legitimní diverzitu a podporuje jednotu, služby vykonávající vedení ve světě a v životě obou společenství a které je shromažďuje ke konzultacím a diskusím. Tento portrét jistě potěší srdce mnohých anglikánů a římských katolíků, kteří touží po viditelné jednotě a po společenství spolu s biskupem v Římě. Ti najdou atraktivními návrhy komise:

  • aby byli anglikáni otevřeni k přijetí a měli tužbu po objevení a znovupřijetí vykonávání univerzálního primátu římského biskupa za jistých okolností;
  • aby byli římští katolíci otevřeni a přáli si znovu přijetí univerzálního primátu římského biskupa oběma církvemi. Není to záležitostí anglikánského znovupřijetí od Římskokatolické církve, ale aby obě církve společně znovuobjevily a obnovily službu univerzálního primátu.

V CO MÁME S TOUTO ZPRÁVOU DĚLAT MY?

Tato zpráva si zasluhuje, aby byla hluboce a kriticky studována, přednostně ve skupinách obsahujících jak anglikány tak i římské katolíky, kteří mohou interpretovat jeden druhému své různé zkušenosti autority a své naděje ve společné vykonávání autority v budoucnosti. Členové oficiálního anglikánsko-římskokatolického dialogu potřebují slyšet reakce na jejich práci z celého světa. Ti, kteří vykonávají autoritu, musí iniciovat proces rozpoznávání a reflexe podle této Zprávy a naléhat, aby dohody vyjádřené v „konkrétních krocích“ pokračovaly v tom, co doufáme v roce 1981. Neboť beze změn učiněných v naších životech a vztazích bude malá důvěra v efektivnost hledání shod ve víře jako úkolu na cestě k viditelné jednotě. The Gift of Authority je sám darem a nástrojem k vedení anglikánů a římských katolíků ke společné odpovědi na boží „Ano“ jednoduchým „Amen“.

Komentář v originálním znění naleznete zde. (přeložil Josef König).

Mary Tannerová je anglikánka, docentka na Angelicu v Římě a významná ekumenička.

Text dokumentu THE GIFT OF AUTHORITY naleznete zde.