Mnichovské prohlášení k svatodušním svátkům 1871

Věrni nezlomné a též papežem a biskupy nepopírané povinnosti každého katolického křesťana, aby zůstával ve staré víře a odmítal každou novotu, byť by byla zvěstována i andělem Páně, vytrváváme v zavrhování vatikánských dogmat. Doposud nebylo učením církve a nebylo katolickou vírou, že každý křesťan má v papeži neomezeného nejvyššího pána a poručníka, kterému je přímo a bez-prostředně podřízen a kterému musí pod trestem časného a věčného zavržení ve všem, co se týká jeho náboženské víry jakož i mravního způsobu života bezpodmínečně poslouchat – jemu nebo jeho poslům nebo pověřencům. Něco takového doposud naprosto nebylo učením církve, že by se jednomu člověku, aktuálnímu papeži, a to v jeho vůči církvi vznášených nárocích na víru, na povinnosti a práva lidí, propůjčil dar neomylnosti. Tyto věty jsou naopak doposud prázdné, i když z Říma velmi podporované a všemi mocenskými prostředky ochraňované školní mínění, proti kterým ti nejvýznamnější teologové, aniž by bylo možno je kárat, bojovali a které zavrhli. Je známo, že takovéto nauky vděčí za svůj původ falzifikátu a jeho rozšiřování díky nátlaku. Těmito učeními, jak je papež zvěstoval ve svých vatikánských dekretech, se olupuje celistvost věřících o svá podstatná práva, svědectví této celistvosti se zbavuje ceny, váha církevní tradice se ztenčuje a ničí se nejvyšší zásada katolické víry, že křesťan je povinen přijímat jenom to, co vždy, všude a všemi bylo učeno a věřeno.

Žijeme v naději, že započatý zápas bude prostředkem, aby se začaly a provedly již dávno vytoužené a neodmítatelné reformy stavu církve, a to jak v právním řádu, tak i v životě církve. Pohled do budoucnosti nás pozdvihuje a utěšuje uprostřed tíživé situace současného pomýlení. Když se všude v církvi v této době setkáváme s přebujelými zlozvyky, které vítězstvím vatikánských dogmat jsou ještě posilovány a dělány nedotknutelnými, ba dokonce by mohly být vystupňovány až ke zničení všeho křesťanského života, když musíme brát na vědomí snahy o ducha zarážející centralizaci a mechanickou uniformitu, když pozorujeme vzrůstající neschopnost hierarchie, která doprovází velkolepou duševní práci nové doby pouze zvonečky zaužívaných průpovídek a bezmocným proklínáním, nebo jí chce dokonce zamezit, přece jenom nás povzbuzuje vzpomínka na lepší časy a důvěra v Boha, který řídí církev. V takovém pohledu do minulosti a budoucnosti se nám ukazuje obraz pravé církevní regenerace, stav, v němž kulturní národy katolického vyznání, bez omezení jejich podílu na těle všeobecné církve avšak volny z břemena neoprávněné touhy po panování, formují a vytvářejí každý svůj církevní systém, odpovídající jeho vlastnostem, a to v souladu s jeho ostatní kulturní misií v souzvučné práci kléru a laiků, a celý katolický svět se těší vedení primátu a episkopátu, který vědou a aktivní účastí na společném životě si získal moudrost a schopnost, aby mohl církvi znovu zařídit a trvale jí zachovat jedině hodné postavení na vrcholu světové kultury. Touto cestou, a ne vatikánskými dekrety, se budeme opět přibližovat nejvyššímu cíli křesťanského vývoje, sjednocení nyní rozdělených křesťanských společenství víry, jaké Zakladatel církve chtěl a předpověděl, po jakém se stále rostoucí silou touží a jaké přivolávají nespočetní zbožní křesťané.

Dej nám to Bůh!