W. Wysoczański: Proces kanonického osamostatnění Polsko-katolické církve v Polsku

Polsko-katolická církev v Polsku byla od svého vzniku v roce 1922 až do roku 1951 považována ze strany vrchního vedení Polské národní katolické církve v USA (PNCC) za misijní diecézi. Přesněji vzato byly první pokusy vytvořit v Polsku církevní organizaci PNCC podniknuty již v roce 1919, avšak systematicky a programově nastala odpovídající misionářská a pastorační činnost teprve, když vedení této misie bylo svěřeno biskupovi jménem Franciszek Bończak. Formálně byla tato diecéze se sídlem v Krakově založena na základě usnesení 5. všeobecné synody PNCC konané 16.6.1924 ve Scrantonu PA, a sice v souvislosti s tehdy za nezbytně považovaným rozdělením pastoračně-misionářské činnosti PNCC v USA. Tehdy byla doposud jako jedna diecéze spravovaná PNCC rozdělena do dvou diecézí: do centrální diecéze se sídlem ve Scrantonu a do východní diecéze se sídlem v Chicopee MA. Dodatečně byla vytvořena ještě jedna litevská diecéze, a sice pro litevské obce stojící od roku 1912 pod jurisdikcí PNCC, oficiálně byla tato diecéze označována za diecézi Litevské národní katolické církve ve Scrantonu.
Úmysl tehdejšího organizátora PNCC, biskupa Franciszka Hodura (1866-1953), začít s misijní prací PNCC ve své polské vlasti, byl oficiálně sdělen západoevropským starokatolickým biskupům na zasedání Mezinárodní starokatolické biskupské konference (IBK) konaném 29.4.1920 v Utrechtu. Stalo se to den po biskupském svěcení faráře jménem Franciscus Kennick (1859-1937) a jeho ustavení za arcibiskupa v Utrechtu (1920-1937). Tehdejší sekretář IBK, biskup prof. Eduard Herzog (1841-1924) informoval účastníky zasedání, že je v písemném kontaktu s farářem Bronislawem Krupskim, který je osobou jeho důvěry a který ho informuje o činnosti PNCC v USA. V protokolu tehdejšího zasedání IBK můžeme číst: „Zdá se, že Hodur chce v Polsku založit národní církev s episkopální ústavou, protože mnoho členů jeho církve se z Ameriky vrací do Polska. Tvrdí se, že biskup Kowalski a spol. nepožívají u lidí žádné důvěry, protože jsou podporováni carskou vládou. Konference neshledává žádný důvod, aby mariavitům nedůvěřovala.“
Mariavité věděli o této předpojatosti vůči nim. O tom se zmínil i biskup Jan Maria Kowalski (1871-1942) ve svém dopise biskupovi F. Hodurovi ve Scrantonu ze dne 25.3.1921; mínil však, že tato předpojatost brzy zmizne. Biskup J. Kowalski se tehdy nacházel ještě pod vlivem parlamentem právě schválené tzv. březnové ústavy. Proto v tomto dopisu také napsal: „Obdrželi jsme velmi krásnou ústavu, snad svým způsobem jedinečnou na světě, sice náboženskou, avšak ne římskou. Garantována je svoboda víry, ale naděje římského kléru, že v Polsku bude vládnout papež a římská církev, byly znemožněny. Proto byste se měl, biskupe, vydat do Haliče, a to osobně, protože v takových případech, zvláště na počátku, je třeba si pro další práci osvojit znalosti, aby mohli být všichni uspokojeni.“
Již tehdy se rýsoval problém, že v jedné zemi budou případně existovat dvě starokatolické církve. Biskup Starokatolické církve mariavitů v Polsku – tak se tato církev oficiálně od roku 1910 nazývala – vybízel biskupa F. Hodura k misijní činnosti v tehdejší Haliči, tzn. na polském území, kde byli mariavité ve své činnosti omezováni, protože v tomto tehdejším rakouském záboru neměli žádné právní uznání. O tomto problému byla výslovně řeč na zasedání IBK dne 1.5.1923 v Haagu, když bylo hovořeno o vztazích mezi mariavity a PNCC. Protokol se o tom vyjadřuje ve smyslu: „Biskup Hodur informoval o situaci církve v Americe, která je ohrožována amerikanizací, čímž je eventuálně nutný její návrat do Polska – ten je však plánován jen pro ty oblasti Polska, ve který nemohou být činní mariavité. Proto bych se chtěl setkat bratrsky s mariavity na společné konferenci, a to za respektování principu: Jesus Christus locutus est per ecclesiam. (…) Velevážený arcibiskup (F. Kennick) navrhl, že by se mělo v Polsku usilovat o jedinou jednotnou starokatolickou církev, a všichni přítomní byli s tímto návrhem srozuměni.

Misijní diecéze PNCC

Ve zde zkoumaném období 1922-1951 vedli diecézi PNCC v Polsku následující biskupové: Franciszek Bończak (1881-1967), Władysław Faron (1891-1965) a Józef Padewski (1894-1951).
Biskup F. Bończak byl na počátku v konfesním společenství s biskupem Antonim Kozłowským (1857-1907), tzn. i s od roku 1897 do Utrechtské unie náležející Polish Catholic Church in the United States se sídlem biskupa v Chicagu. Po dni 30.12.1903, kdy biskup A. Kozłowski uskutečnil kněžská svěcení, začal vyvíjet velice aktivní činnost. Jako farář nezávislé polské obce v Passaic NJ zastupoval společně s knězi T. Jakimowiczem a A. Przorskim Polish Catholic Church in the U. S. na 1. synodě PNCC ve Scrantonu (6.-8.9.1904). Krátce po této synodě se spolu se svou obcí podrobil jurisdikci PNCC. Již na 3. generální synodě PNCC v Chicagu (1.-3.12.1914) vyslovil naději, že ideje PNCC „bude přenesena do Polska, kde po skončení krvavých bojů bude zapotřebí dobrá a moudrá rada, spojené působení lidí a dobrých lidem rozumějících kněží“. Takovými byli podle jeho názoru kněží PNCC. Obrátil se také s výzvou k synodálům, aby „každého člena národní obce přiměli k tomu, aby odevzdával pevně stanovenou daň jako příspěvek pro vlast“. Jako farář misijní diecéze v Polsku vyvíjel mnoho iniciativ, byl velkolepým organizátorem a byl značně dobře seznámen s cíli starokatolictví.
Biskup W. M. Faron – bývalý římskokatolický duchovní – vedl po svém biskupském svěcení dne 30.1.1930 diecézi v Polsku velice krátkou dobu. V důsledku již dříve povstalých konfliktů a nedorozumění byl z biskupské a kněžské činnosti jako „misijní biskup v Polsku“ suspendován, a to od shromáždění duchovních a zástupců laiků konaném v Krakově 2.9.1931 za vedení biskupů se jmény Walenty Gawrychowski (1870-1934) a Jan Zenon Jasiński (1888-1951). Ztratil tím také své členství v IBK.
Nedorozumění a z nich na obou stranách pocházející rozhodnutí oslabily aktivitu a disciplínu mezi duchovními PNCC v Polsku. Snaha o novou konsolidaci duchovenstva a věřících, jakož i uzdravení ran se stalo úkolem pro J. Padewského, který v listopadu 1931 přijel do Polska a zaujal nejprve pozici správce biskupství. Byl schopným organizátorem, i když mu při této práci trvající od listopadu 1931 (s přestávkou od září 1935 do října 1936) za tehdejších podmínek, které v Polsku panovaly, nebylo co závidět. Jeho činnost byla znemožňována stálou šikanou ze strany státních úřadů, které byly podporovány římskokatolickými duchovními. Kromě toho docházelo k útokům ze strany biskupa Farona a od jisté části farářů a věřících, kteří se nacházeli pod Faronovou jurisdikcí a kteří pochopitelně nemohli proniknout do podstaty sporů. Přes všechny tyto těžkosti mohl J. Padewski díky své neúnavné zaangažovanosti, svým pastoračním vizitám a stálým kontaktům k farářům a věřícím církev v Polsku posílit, a to především organizačně.

Ke starokatolické identitě

V této souvislosti se klade zásadní otázka: Jak tomu bylo v tehdejší době se starokatolickou identitou? Vždyť je známo, že díky veliké autoritě se v PNCC těšícímu biskupovi Hodurovi vždy v církvi panující teologické názory a náhledy nesouhlasily se starokatolickým učením. I když se biskup elekt F. Hodur, zvláště nežli obdržel v Utrechtu od starokatolických biskupů dne 29.9.1907 biskupské svěcení, pod přísahou zavázal respektovat Dohodu starokatolických biskupů Utrechtské unie ze dne 24.9.1889 a Utrechtské prohlášení se stejným datem, odchylovaly se jeho teologické názory v církevní praxi částečně přece jenom od stanovených principů. Časem se také měnilo zvláště jeho chápání církve, duchovního úřadu a svátostí. Na zasedání IBK dne 11.9.1913 v Kolíně nad Rýnem bylo diskutováno biskupem Hodurem formulované vyznání víry (přijaté v létě téhož roku třemi provinciálními synodami ve Wilkes-Barre PA, Passaic NJ a Chicopee MA). Jeho autor se hájil proti obvinění, že toto vyznání nepodává katolickou nauku víry, a požadoval „osobní svobodu, aby jeho církev mohla články víry vykládat tak, jak je to pro její podmínky potřebné“.
Chtěl věřícím PNCC poklad víry podat způsobem, který odpovídal tehdejší době, a sice v jednoduché a srozumitelné řeči. Zmíněné vyznání víry – tak to zdůvodňoval biskup F. Hodur – je výsledkem zvláštní situace polského národa. Autor potom souhlasil s „prohlášením“, podle něhož se ve starokatolických církvích rozlišuje mezí církevním učením a zvláštními teologickými názory, a přislíbil dát zjistit statut zmíněného vyznání víry na generální synodě PNCC (konala se v prosinci 1914). Biskup F. Hodur byl skutečně přesvědčen, že PNCC je představitelkou a nástupkyní církve prvního tisíciletí. Domníval se, že může Polákům v cizině dát v náboženské, národní a sociální životní oblasti něco lepšího něž tehdejší Římskokatolická církev.
Biskup F. Hodur se zabýval zmíněným „vyznáním víry“, jakož i „Jedenácti velkými (náboženskými a sociálními) zásadami PNCC v rozsáhlém referátu, který přednesl na 1. celopolské synodě ve Varšavě 27.-29.6.1928. Pozoruhodné je, že všechny teze referátu byly synodály jednohlasně a bez diskuze přijaty. Synoda však formulovala vztah církve v Polsku k ostatním starokatolických církvím Utrechtské unie velmi všeobecně. Synodálové prohlásili: „S církvemi, které uznávají svátost kněžství a apoštolskou sukcesi, zůstává N(árodní) C(írkev) v nejvýše přátelském vztahu, a to se sesterskou Starokatolickou církví mariavitů, jakož i se starokatolickými církvemi v Holandsku, Švýcarsku, Německu, Československu, Jugoslávii, Rakousku a se všemi ostatními národně katolickými církvemi, včetně episkopálních církví v Anglii, Americe atd.
V tomto prohlášení chybí výslovné zjištění, že PNCC od té doby, kdy zvolený biskup F. Hodur odsouhlasil Utrechtské prohlášení a poté byl konsekrován starokatolickými biskupy, stojí v plném církevním společenství s církvemi Utrechtské unie, což je jistě více nežli „přátelský vztah“, protože základem tohoto společenství biskupů a jejich církví je společné přijetí Utrechtského prohlášení z 24.9.1889 a společná katolicita úřadu a kultu. Je třeba se ptát, zda si synodálové ve Varšavě byli jasně vědomi charakteru a významu spojení se starokatolíky, když svůj poměr ke starokatolickým církvím Utrechtské unie postavili na stejnou úroveň jako k episkopálním církvím Anglie a Ameriky, se kterými starokatolíci uzavřeli interkomunio až teprve v roce 1931, přičemž PNCC tuto dohodu ratifikovala teprve o léta později.
Zásluhy správce biskupství J. Padewského a jeho oddanost pro církev v Polsku již byly náležitě zmíněny. Byl svědomitým, biskupovi Hodurovi na vinici Páně plně oddaný spolupracovník, který plnil všechny pokyny vedení církve ve Scrantonu. Pozorná četba příspěvků, prohlášení a sdělení, které Padewski zveřejnil v časpisu „Posłanictwo“, ukazuje, že neměl žádné hluboké názory na starokatolickou doktrínu. Nebyla mu jasná podstata vztahů biskupů PNCC ke starokatolickým biskupům, kteří se spojili v Utrechtské unii. A tak zdůvodnil – v prvním výtisku jím vydávaného časopisu „Posłanictwo“ ze dne 1.2.1932 – katolicitu a apoštolskou sukcesi PNCC tím, že poukázal na starokatolické biskupy (a na jimi zastupované starokatolické církve), kteří vysvětili elekta F. Hodura na biskupa.
O rok později však bylo zveřejněno „Vysvětlení a varování“, a to spolu s informací, že „v některých končinách“ faráři Starokatolické církve (jde zde o faráře, kteří udržovali kontakty se starokatolickou obcí v Katovicích) vedou věřící PNCC k tomu, aby „přestupovali na starokatolictví“. Správce biskupství J. Padewski napsal:“�Prohlašuji, že si Starokatolické církve ceníme, tak jako ostatně i každé jiné křesťanské konfese, ale se Starokatolickou církví nás nespojuje, co se týče pracovního programu, vlastenecké i národní ideje, jakož i názorů k otázce Polska, vůbec nic; a také neprovádíme na polském území se Starokatolickou církví, jakoukoliv spolupráci, a sice v žádné formě, protože se Starokatolická církev nachází v Polsku pod jurisdikcí německých biskupů, Polská národní katolická církev má v Polsku jinou, rozdílnou misi; naše úkoly jsou větší. Ideály Polské národní katolické církve se rozvíjejí mocněji a Starokatolickou církev ve vývoji předhání.“
Opět jiný tón zaznívá v poznámce o Utrechtské unii a PNCC v časopisu „Posłanictwo“ v první polovině srpna roku 1935. Čtenáři se z ní dovídají, že od biskupského svěcení F. Hodura v Utrechtu PNCC v USA a v Polsku patří do Utrechtské unie a se starokatolickými církvemi je ve „stálém kontaktu“.
Vztah J. Padewského ke starokatolíkům v západní Evropě se citelně změnil po konsekraci německého biskupa elekta Erwina Kreuzera (1877-1953) dne 8.5.1935 v Mannheimu a po svém vlastním biskupském svěcení dne 26.8.1936. Poté přicházel jako člen IBK častěji do kontaktu s jinými starokatolickými biskupy a projevoval vůči nim více pochopení a sympatií. Kromě jiného se zúčastnil 15. Mezinárodního kongresu starokatolíků v Curychu ve dnech 25.-29.8.1938, kde navázal užší osobní kontakty také s faráři a členy obcí, jakož i dalšími zástupci starokatolictví. Na kongresu předal informace o životě PNCC v Polsku a byl účastníky kongresu přijímán velice přátelsky. V seznamu účastníků byl uveden jako „biskup Starokatolické církve z Polska.
Je třeba poznamenat, že tato polská církev v době Hitlerovy okupace Polska díky kontaktům s Utrechtskou unií a osobním vztahům biskupa J. Padewského ke starokatolickému biskupovi v Bonnu, Erwinu Kreuzerovi, zachránila svou existenci. Okupační mocnost prohlásila totiž PNCC, tak jako jiné denominace, které neměly v době druhé Polské republiky žádné právní uznání, za rozpuštěnou. To pochopitelně neznamená, že by se PNCC nacházela v nějakém privilegovaném postavení. Bylo tomu právě naopak: Okupační mocnost prováděla na polském území církevní politiku, která byla součástí politiky namířené vůči jiným národům a která nechránila žádnou církev nebo náboženské společenství.
Velmi bolestivou ranou pro PNCC bylo zatčení biskupa J. Padewského začátkem září roku 1942. Nejprve byl držen ve vězení Montelupichu u Krakova, potom byl odvlečen do města Tittmoning v Horním Bavorsku, odkud byl po osmnácti měsících vysvobozen v rámci výměny válečných zajatců organizované švýcarským Červeným křížem. V březnu roku 1944 se potom dostal do USA, kde se okamžitě zapojil do pastorační činnosti v církevní obci PNCC v Albany NY.
PNCC v Polsku utrpěla v důsledku druhé světové války a hitlerovské okupace velké lidské a materiální ztráty, celkem přišlo 28% všech farářů o život. Procentuálně měla PNCC největší oběť na kněžích, kteří byli zavražděni v době druhé světové války.

Osamostatnění církve v Polsku

V osvobozeném Polsku musel být církevní život organizován zcela od začátku. Koncem února roku 1946 převzal tento velice těžký úkol znovu biskup J. Padewski, opět s nadšením a se svou velkou mnohostranností. Vedl církev až do poloviny ledna roku 1951, tzn. než byl společně s farářem jménem Narbutt-Narbuttowicz (1912-1965) a farářem jménem Franciszek Koc (1913-1983), pozdějším biskupem ordinářem vratislavské diecéze, zatčen. Dne 9.5.1951 zemřel biskup J. Padewski ve vyšetřovací vazbě v jednom varšavském vězení.
V důsledku mezinárodního uvolnění po Stalinově smrti a po překonání politické krize v Polsku v roce 1956 se jeho jméno opět objevilo v církevním tisku. Zdůrazněny byly jeho zásluhy u příležitosti šestého výročí jeho smrti. Při uznání jeho angažovanosti v náboženské, společenské a vlastenecké práci bylo v roce 1957 konstatováno, že tento „člověk žil, pracoval a byl schopen největších odříkání pro Polsko a že na svém místě při službě pro Krista a národ zemřel.“
V souvislosti se situací nastalou 1.1.1951 převzalo vedení církve provizorní vedoucí kolegium. Toto kolegium svolalo na 15.2.1951 celopolské shromáždění duchovních. To se usneslo přerušit organizační pouta s PNCC v USA a církev v Polsku osamostatnit. „Naše svatá církev“ – můžeme číst v usnesení – je při zachování jednoty víry, dogmat a tradice Polské národní katolické církve v cizině nezávislá od jakékoliv duchovní hierarchie nebo světské moci v zahraničí a je ve svých právech rovnocenná všem jiným národním katolickým církvím.“
Na tomto shromáždění došlo také k usnesení svolat na počátek června 1951 do hlavního města Varšavy celopolskou synodu. To se však uskutečnilo až později. Tato synoda se konala 8.-11.12.1952.
Na rozšířené konferenci provizorního vedoucího kolegia dne 25.5.1951 se toto kolegium přeměnilo na církevní radu. Také byla vytvořena biskupská kurie (se stálým sídlem ve Varšavě), která převzala moc a práva provizorního vedoucího kolegia. Kurii bylo mimo jiné dáno za úkol navrhnout církevní právo. Tento návrh byl diskutován na zasedání církevní rady ve Varšavě ve dnech 13.-14.9.1951. Byl potom platný pro celou církev až do svolání synody a schválení konečného textu kanonického práva synodou.
Usnesena bylo také změna dosavadního úředního označení církve na „Polsko-katolická církev v Republice Polsko“. Poté co polský parlament (Sejm) dne 22.7.1952 odsouhlasil novou ústavu a tradiční název „Republika Polsko“ byl rozšířen na „Lidová republika Posko“ zavedla i církev toto označení do svého jména. Celopolské shromáždění duchovních ve Varšavě 24.7.1952 potvrdilo rozhodnutí církevní rady ze září 1951 týkající se kanonického práva a rozhodlo se v připojeném dodatku pro „kolegiální vedení celé církve“. Podle něj nepřipadá vedení církve „jednotlivé osobě celoživotně, nýbrž biskupské kurii, která se skládá ze tří biskupských ordinářů se stejnou – od synody k synodě trvající – jurisdikcí nad celou církví“. Toto celopolské shromáždění zvolilo také dva nové biskupy.
Na obou velkých shromážděních duchovních a na zasedáních církevní rady v letech 1951 a 1952 přijatá usnesení, zvláště ta týkající se osamostatnění církve, její organizační struktury a vnitřního pořádku, částečně i týkající se ideologie církve, byla později ratifikována 3. celopolskou synodou, která se konala 8.-11.12.1952 ve Varšavě. Tam bylo potvrzeno také přepracované kanonické právo a v něm formulované principy organizace a vnitřního pořádku (církevní ústava), jakož i ideologické a programové zásady církve. Zamítnuta byla, jako s tradicí staré církve prvního tisíciletí neslučitelná, tzv. svátost slova božího, při čemž je třeba konstatovat, že kázání tohoto slova patří „bezpochybně k nejvýznamnější činnosti v životě církve a má charakter svátostiny“.
Synoda potvrdila usnesení celopolského shromáždění duchovních ze 24.7.1952 o volbě dvou rovnoprávných biskupů ordinářů jako „vedoucích celé církve“. Konsekrace obou elektů jménem Julian Pękala (1904-1977) a Eugeniusz Kriegelewicz (1916-1990) se konala po skončení porad synody v polsko-katolické katedrále ve Varšavě dne 11.12.1952.
Přes tehdejší nevýhodné společensko-politické okolnosti a vliv sekulárních sil na stanoviska části duchovenstva je obsah v letech 1951 a 1952 uskutečněných usnesení závazný pro organizaci a ústavu církve, tak jako i jiné stanovené principy, protože pozdější synody Polsko-katolické církve tato usnesení nezrušily, nýbrž je naopak potvrdily.
Účastníci 3. celopolské synody byli přesvědčeni, že církev v Polsku, i po jejím osamostatnění, nadále zůstane v Utrechtské unii a že zvolení biskupové se stanou členy IBK. Ze zachovalých protokolů zasedání IBK vysvitá, že západoevropští starokatoličtí biskupové přistupovali s velkým pochopením k problémům církve v Polsku. Avšak na další postoj těchto biskupů vůči církvi v Polsku měl vliv zcela jinak zaměřený biskup Leon Grochowski (1886-1969), který po smrti biskupa F. Hodura dne 16.2.1953 převzal úřad primase PNCC. Nechtěl totiž uznat usnesení církve v Polsku z let 1951 a 1952 a vyslovoval se za administrativní podřízení této církve pod nejvyšší vedení PNCC v USA.
Po říjnu roku 1956 nastaly lepší podmínky pro opětné navázání užších vztahů k PNCC v USA, nyní však na jiném základě než tom, který existoval před osamostatněním církve v Polsku. V březnu roku 1957 se vydal biskup Julian Pękala (1952-1959, 1965-1975 primas Polsko-katolické církve) a farář Tadeusz Majewski (1926-2002, 1975-1994 primas Polské katolické církve) do USA, aby se osobně zúčastnili oslav 60. výročí založení PNCC a aby si mohli promluvit s primasem PNCC. V květnu roku 1959 navštívil tehdejší generální vikář prof. Dr. Maksymilian Rode (1911-1999, 1959-1965 primas Polsko-katolické církve) a kancléř farář Tadeusz R. Majewski USA. Během početných konferencí s biskupy PNCC bylo možno zjistit, že „s výjimkou malých diferencí“ obě církve mají stejnou doktrinární základnu, a jsou tedy ve skutečnosti jednou církví.
Na zasedání církevní rady z 9.6.1959 byla uskutečněna volba M. Rodeho na biskupa ordináře Polsko-katolické církve v Polsku (potvrzeno 4. celopolskou synodou ve dnech 16. a 17.6.1959). Dne 5.7.959 v Utrechtu starokatolickými biskupy provedenou konsekrací Rodeho byl proces osamostatnění Polsko-katolické církve pak ukončen. Nově vysvěcený biskup byl, poté co přijal zásady Utrechtského prohlášení z roku 1899 a Utrechtské dohody ve verzi z roku 1952, přijat do IBK. Polsko-katolická církev vystupuje od té doby v Utrechtské unii kanonicky samostatně.
4. synoda potom potvrdila jednotu Polsko-katolické církve s PNCC v USA a Kanadě „ve svaté katolické víře s oporou v Písmu svatém, tradici, jakož i závěrech a učení sedmi všeobecných koncilů, a to s poznámkou, že obě církve, které tvoří skutečně dogmatickou a liturgickou jednotu, však mají vlastní a nezávislá vedení, která jsou volna nejvyšším orgánem těchto církví, tj. vlastními synodami.“
Toto rozhodnutí bylo pozdějšími synodami církve v Polsku udržováno v platnosti. Po vnucené změně v úřadu primasa církve v říjnu roku 1965 byli dne 5.7.1966 na 5. celopolské synodě zvolení a 10.7.1966 v Bołeslawi u Krakova konsekrovaní biskupové T. R. Majewski a F. Koc, kteří pak byli přijati za členy IBK. Biskup J. Pękala se stal členem IBK teprve v květnu roku 1970, tzn. po smrti primase L. Grochowského. V současné době jsou všichni polsko-katoličtí biskupové členy IBK.

Ke starokatolické identitě

V letech 1959-1965 došlo v Polsko-katolické církvi k pokusům věnovat více pozornosti starokatolickým dějinám a nauce, avšak ty nenašly, zvláště u starší generace duchovních, částečně ale i u ostatních členů církve, patřičnou odezvu. To bylo jasné i IBK, když její sekretář, biskup prof. Urs Küry (1901-1976), po zaslání textu Utrechtského prohlášení a Utrechtské dohody coby přílohy k dopisu z 27.7.1959 biskupovi M. Rodemu navrhl, aby byl vyslán jeden student Polsko-katolické církve k prohloubení svých teologických studií na Kristokatolickou teologickou fakultu univerzity v Bernu. Odpověď zněla: „Momentálně nemůžeme bohužel vyslat žádného studenta na Kristokatolickou teologickou fakultu do Bernu.“ Později podali starokatoličtí biskupové západní Evropy stejně znějící návrhy také PNCC v USA a Kanadě. Při poradě starokatolických biskupů ve dnech 6. 7.2.1961 v Bonnu došli tito biskupové k poznání: „Měli bychom učinit pokusy navázat užší kontakty s národními Poláky Ameriky tím, že budou 1 – 2 studenti posláni do Bernu a jeden z našich docentů bude mít jako host přednášky v USA.“
O nedostatku hlubších vědomostí o starokatolictví u polských duchovních mluví také někdejší redaktor časopisu „Posłanictwo“, duchovní a pozdější docent Křesťansko teologické akademie ve Varšavě (ChAT), Edward Bałakier (1919-1994) ve svém dopisu starokatolickým biskupům v západní Evropě, ve kterém jim navrhuje, aby pro zvláštní vydání (červenec/srpen 1961) ve jmenovaném časopisu napsali několik příspěvků o starokatolické doktríně, liturgii a teologických studiích. Na tuto prosbu reagoval jenom biskup z Deventeru (NL), Petrus Josephus Jans (1909-1994), který tam poslal příspěvek s názvem „Postavení a význam kněžského úřadu ve Starokatolické církvi“.
Zmíněná přání a nabídky starokatolických biskupů západní Evropy týkající se přidělení studijního místa v Bernu byly částečně splněny až v roce 1971, a sice ze strany Polsko-katolické církve. Tehdy mohl autor tohoto příspěvku – za podpory tehdejší hlavy církve, biskupa J. Pekały, jakož i za souhlasu rektorátu Křesťanské teologické akademie a tehdejšího ministerstva pro vzdělání a vysoké školství – využít stipendia ve Švýcarsku a po dobu dvou semestrů (1971/1972) svá teologická studia prohloubit na Kristokatolické teologické fakult univerzity v Bernu. Využil tuto příležitost ke shromažďování písemností a jiných pramenů o starokatolictví, v čemž pokračoval nadále při početných dalších cestách do Bernu.
Církev a sekce pro starokatolickou teologii na ChAT jsou podporovány Sociální společností polských katolíků (založenou 1959). Ta je ve své činnosti motivována starokatolickou doktrínou, která také určuje profil vydavatelského institutu se jménem Andrzej-Frycz-Modrzewski.
Díku profilovanému přepsání identity Polsko-katolické církve rostla její reputace mezi jinými církvemi v Polsku i v zahraničí. Především je tato církev ceněnou partnerkou v Utrechtské unii. Je také členkou Polské ekumenické rady, Světové rady církví a Konference evropských církví, na jejichž pracích se aktivně podílí. Polsko-katolická církev si je vědoma svého náboženského poslání a podílí se na všech iniciativách za mír a spravedlnost ve světě.

Článek publikovaný ve švýcarském čtvrtletníku Internationale Kirchliche Zeitschrift 2003/I, přeložil Josef König. (pozn. z textu byl vypuštěn poznámkový aparát, který obsahoval ponejvíce citované prameny)

Wiktor Wysoczański je biskupem Polsko-katolické církve v Polsku.