František Iška a jeho cesta k starokatolictví

Po roce 1870 vznikla na našem území německojazyčná starokatolická církev. Částečně i kvůli národnostnímu napětí se mezi českými věřícími neujala. Českojazyčné starokatolictví tak vzniká až o třicet let později a jeho zakladatelem je kněz František Iška. O něm pojednává tento díl našeho seriálu.

František Iška se narodil 3. prosince 1863 v Ločenicích u Velešína v českobudějovickém kraji v rodině stavitele Tomáše Išky a jeho ženy Kateřiny. Pro těžkou nemoc nemohl Iška v dětství téměř dva roky chodit, musel přerušit školní docházku a o jeho vzdělání se staral místní kaplan. Navzdory tomuto handicapu složil úspěšně přijímací zkoušky na české a velmi národně zaměřené gymnázium v Českých Budějovicích, kde pak osm let studoval. Tři roky z tohoto studia strávil v biskupském chlapeckém semináři a na tamní poměry vzpomínal s velmi rozporuplnými pocity. Zejména na chování představených semináře vzpomíná Iška ve svých pamětech velmi negativně. Jeden z nejdramatičtějších momentů z oběda v semináři popisuje takto: „Když jsem položil vidličku, nakázal mi prefekt semináře abych jedl dál. Řekl jsem, že už mám dost a když se mne ptal proč jsem si tedy tolik nabral, prozradil jeden z přísedících ‚kamarádů‘, že prý nechci, aby na mne ušetřili, když mi včera vzali oběd. Praefekt beze slova odešel z jídelny. Za chvíli se vrátil s revolverem v ruce a obořil se na mne: ‚Teď žer! A nesežereš-li ty nudle do jedné, na místě tě zastřelím‘ Vlasy mi hrůzou vstávaly, na čele studený pot, ruce se mi třásly, ale – jedl jsem. To je ukázka výchovy v takových ústavech.” Na přání matky se po maturitě namísto svých vysněných práv odebral studovat do kněžského semináře.

 

Cesta ke kněžství

První dva ročníky absolvoval Iška na semináři v Českých Budějovicích, který byl i díky národně cítícímu biskupu Janu Valeriánu Jirsíkovi výrazně pročesky orientovaný. Jirsík byl také odpůrcem dogmatu o papežské neomylnosti a ve své diecézi ho odmítal oficiálně vyhlásit. Národní povědomí, které v Českých Budějovicích Iška získal, se mu pak v dalších letech několikrát stalo příčinou konfliktu s vlivnými německy mluvícími církevními kruhy. Na doporučení svého gymnaziálního spolužáka požádal po čase Iška o přestup do bolzanismem ovlivněného litoměřického semináře. Zde se ovšem dostal do konfliktu s německy mluvícím představeným, o němž ve svém životopise uvádí, že byl „zuřivým Němcem“. Ten usiloval o Iškovo vyloučení ze semináře, které bylo odvráceno jen díky přímému zásahu biskupa. Dne 16.května 1886 byl pak Iška (s dispenzem pro svůj nízký věk – 22 let) vysvěcen na kněze.

 

Český štváčský kněžour?

Svou primici sloužil Iška 17. května 1886 v Praze na Hradčanech na hrobě sv. Jana Nepomuckého a po krátkém pobytu ve své rodné vsi byl ustanoven kaplanem v Novosedlické u Teplic. Zde došlo k prvním národnostním konfliktům, kdy bylo Iškovi vyčítáno, že na svatbách a pohřbech českých rodin používá navzdory německému charakteru farnosti češtinu. Podle vlastního vyjádření byl v německých teplických listech opakovaně napadán a označován za „největšího českého štváčského kněžoura“. Zajímavé je, že z tohoto období pochází první Iškova zmínka o starokatolickém faráři Nittlovi, jehož právní spor s římskokatolickým páterem Opitzem byl zřejmě v celém kraji obšírně diskutován.Iška ve svých pamětech uvádí: „Vzpomínám následujícího výstupu při obědě v jezuitském konventu: Bylo to po odsouzení Pátera Opitze, bojovného římského kohouta, ku značné pokutě pro urážku starokatolického faráře Nittla, jemuž vyčetl jakési styky s dámou, jež týž měl před 20 lety jako římsko-kat. kněz. Jeden z Jezuitů navrhl sbírku na hražení té pokuty. Když přišli vybírati ku mne, odepřel jsem příspěvek, hlasitě dokládaje: ‚Pater Opitz udělal nám celým soudem jen ostudu. Ukázalo se, že Nittl, který snad byl darebákem, pokud náležel k naší církvi, je řádným člověkem po 20 let, co vystoupil. To není pro nás příliš lichotivé.‘ Patres byli ztuhlí, ale biskup přerušil hrobové mlčení poznámkou: ‚Nedá se upřít, že v tom, co P. Iška povídá, je něco pravdy.‘ a zavedl hovor na jiné pole.“

 

Křesťanský socialista

Z důvodu konfliktů s německým tiskem žádal Iška konzistoř o přesazení na jiné, pokud možno české, místo. Přesazen byl po dvou letech do německé osady Bořislav v témže okrese. Zde trpěl poměrně značnou materiální nouzí a byl nucen vzít si od konsistoře půjčku, která pak na něm byla po vystoupení z církve vymáhána. Po krátkém čase byl opět přesazen, nicméně opět do německé osady Karbitz, stále v teplickém kraji. Zde se připojil k hnutí křesťanského socialismu, které se v českých zemích šířilo již od 40. let 19. století. V 80. a 90. letech 19. století zaznamenalo toto hnutí nový vzestup a usilovalo o transformaci společnosti v duchu ideálů katolicismu. Začal také tajně psát pro Národní listy, kde vzbudily pozornost zejména jeho úvodníky pod titulem „Čech v uzavřeném území“. Po čase se Iška konečně dočkal vytouženého přeložení do (alespoň z větší části českého) Českého Dubu, kde působil jako první městský kaplan. Zde se s podporou místního děkana Šorejse národně angažoval, přednášel v České besedě, stal se členem Sokola a zasazoval se za české školství. Pro tuto činnost byl ovšem setrvale pranýřován německými libereckými listy.

 

Výstup z římkokatolické církve

Do Iškova českodubského působení však nečekaně zasáhl dopis z biskupství, dle něhož měl být Iška okamžitě přeložen do Liběšic u Žatce, je mu přikázán okamžitý odjezd z Českého Dubu a zapovězeno jakékoli kázání na rozloučenou a vůbec národní činnost. Iška na podpory děkana Šorejse, místních politických představitelů a obyvatelstva odmítl uposlechnout, na jeho podporu byly pořádány demonstrace a zasílány protestní dopisy a žádosti na biskupství do Litoměřic. Když ani po šesti týdnech konsistoř neustoupila, podvolil se Iška a přesunul se do Liběšic u Žatce. V německých žateckých listech byla však proti Iškovi zahájena kampaň a několik německých liběšických farníků pohrozilo, že stane-li se jejich farářem český kněz, vystoupí z katolické církve. Na Iškovu podporu byla zorganizována petice, která sebrala 1500 podpisů. Biskup Schöble povolal Išku na slyšení a žádal po něm, aby se libšické fary dobrovolně vzdal. To Iška odmítl s tím, že v den, kdy na liběšickou faru dorazí jeho německý nástupce, sám vystoupí z římskokatolické církve. To se také stalo a Iška, poté co předal novému faráři administrativu, oznámil na hejtmanství své vystoupení z římskokatolické církve a odjel do Vídně.

 

Konzistoř se mstí

Brzy po svém odjezdu z Liběšic se Iška oženil podle starokatolického ritu s bohatou vdovou Emi Traegnerovou a na vídeňské universitě začal studovat právo. Do starokatolické církve vstoupil 19. 9. 1894 ve Vídni.Z římskokatolické strany musel čelit, kromě osobní exkomunikace biskupem Schöblem, několika vážným právním útokům, kdy litoměřická biskupská konsistoř žádala c. k. zemský soud ve Vídni, aby prohlásil Iškovo manželství za neplatné pro překážku svěcení a jeho i jeho ženu uvěznil. Zároveň byl Iška udán na c. k. ministerstvu války jako nezpůsobilý nadále zastávat důstojnickou hodnost vojenského kaplana II. třídy a ministerstvo bylo vyzváno, aby povolalo Išku do tříleté vojenské služby. Za cenu mnohaletých soudních sporů Iška těmto útokům odolal, jakkoli jeho manželství bylo několikrát rakouskými soudy prohlášeno za neplatné. Hrozbu vojenské služby z Išky sejmul správce starokatolického biskupství Miloš Čech, který úřadům doložil, že v případě mobilisace by Iška mohl sloužit jako starokatolický vojenský kaplan.

 

Plány pro Čechy

Již v prvních letech svého vídeňského pobytu začal Iška přemýšlet o vytvoření jazykově české starokatolické církve, která by navazovala na tradici české reformace. Postupně se důkladněji seznamoval s životem starokatolické církve, navázal živé styky s rodinami farářů Čecha a Wolfa, a když se dozvěděl o tom, že se dokonce význační ruští představitelé zabývají myšlenkou vzniku starokatolictví u slovanských národů, vypravil se do švýcarského Bernu, aby zjistil více informací. Zde byl Iška velmi pozitivně přijat a švýcarský starokatolický biskup Eduard Herzog ho vybídl, aby bezodkladně přesídlil do Bernu, dokončil své právnické studium zde a zároveň se vzdělal na bernské starokatolické teologické fakultě ve starokatolické teologii. Této výzvy Iška uposlechl a roku 1896 odjel do Bernu. Zde mu bylo přiznáno studijní stipendium a zároveň byl vládou státu Bern potvrzen na pozici pomocného farního kněze při kostele sv. Petra a Pavla v Bernu a později byl zvolen za vikáře obce Thun. Na právnické fakultě bernské university byl Iška promován doktorem práv a zároveň se dovzdělával na starokatolické teologické fakultě. V té době se již intenzivně zaobíral plánováním založení českojazyčného starokatolictví. Cesta k němu ale nebyla jednoduchá. O tom zase příště.

 

Petr Jan Vinš