Iškovi švýcarští husité

Je zajímavým historickým paradoxem, že první jazykově česká starokatolická bohoslužba byla slavena ve švýcarském Curychu. Dokonce tady na krátkou dobu vznikla i první jazykově česká starokatolická obec. Za tím vším stál pochopitelně nám již známý František Iška, který si přál postupně vybudovat církev, která by byla katolická, ale zohledňovala odkaz mistra Jana Husa.

V minulém díle jsme se setkali s Františkem Iškou a sledovaly jsme jeho kroky z římskokatolické církve přes vídeňskou starokatolickou obec do Švýcarska. Tady začal Iška popevé připravovat projekt založení jazykově české starokatolické církve. První konkrétní kroky začal podnikat už roku 1896, těsně před svým odjezdem do Bernu a pokračoval pak i v Bernu samotném. V bernském biskupském archivu je dochována jeho rukopisná poznámka, která obsahuje seznam možného budoucího duchovenstva plánované Českoslovanské církve. Z kontextu rukopisu je zřejmé, že Iška s osobami uvedenými na seznamu vedl různě intenzivní korespondenci. Je možné, že někteří římskokatoličtí duchovní se na Išku obraceli i z vlastní iniciativy. Ze jmen uvedených na seznamu je jeden z kněží – Josef Peřina – skutečně starokatolíkem stal.

 

Počáteční agitace

Několikrát v průběhu svého bernského pobytu Iška navštívil Čechy a pořádal zde přednášky a besedy o národní církvi, přičemž zároveň publikoval v Národních listech. V letech 1896-1898 přednášel dle své autobiografie Iška o národní církvi v Nové Pace, v Košířích, v Praze a v Olomouci. V roce 1898 u příležitosti sjezdu českých katolíků publikoval v Národních listech pět tezí žádajících znárodnění a zlidovění církve a revizi Husova procesu.

Od samotného počátku svých aktivit se Iška musel potýkat s odporem některých kruhů v jazykově německých starokatolických obcích na území rakouské monarchie, které vnímali otázku jazykově českých starokatolických obcí jako věc národnostně problematickou. K prvnímu vážnějšímu střetu došlo roku 1897 u příležitosti konání 4. mezinárodního starokatolického kongresu ve Vídni, dlouho před tím, než byla slavena vůbec první česká starokatolická bohoslužba. Zde Iška přednesl k jednání článek, který se týkal formální rehabilitace Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského. Snaha o tuto rehabilitaci měla přímou souvislost s duchovní identitou Iškou plánované Církve českoslovanské.

 

Znovuobnovení české církve

Na samotném kongresu došlo k velkému veřejnému vystoupení Františka Išky na druhém shromáždění delegátů v spolkovém zasedacím sále vídeňské staroměstské radnice dne 2. 9. 1897. Iška zde ve svém projevu shrnul svá, z hlediska možného šíření starokatolictví velmi pozitivní, zjištění z návštěvy Čech a popřel že by usiloval o politické cíle. Zdůraznil politickou neutralitu a fakt, že ve věci vytvoření (resp. znovuobnovení – tohoto termínu Iška užívá v odkazu na církev cyrilometodějskou a podobojí) národní církve „jde v této otázce pro nás Slovany o náboženství, nikoli o politiku.“

Na Iškovu stranu se bezprostředně poté ve svých projevech postavili dva jazykově němečtí duchovní, farář Tobias z Gottesbergu a farář Deprida z Desné. Oba shodně vyslovili názor, že zůstane-li celá záležitost jen na úrovni náboženské, neměl by být problém českou národní církev zorganizovat. Vídeňský poslanec prof. Josef Bendel následně pravděpodobně poprvé vyjádřil myšlenku, která bude provázet jazykově českou církev až do vypuknutí II. světové války: myšlenku existence dvou církevních celků na tomtéž území, které by byly zorganizovány s ohledem na národnostní a jazykovou příslušnost a zohledňovaly by odlišné potřeby a osobitost jednotlivých národností.

 

Hus rehabilitován

Vídeňský starokatolický kongres nakonec článek o Mistru Janu Husovi a Jeronýmu Pražském přijal, jejich upálení prohlásil za zcela nekřesťanské a konstatoval, že utvoření české národní církve na starokatolických základech bude návratem k duchu a víře Cyrila a Metoděje. Povzbuzen tímto pozitivním ohlasem na kongresu, započal Iška s organizací první české starokatolické bohoslužby. Již dříve vypracoval český překlad bohoslužebných textů, který byl konzultován se švýcarským biskupem. Vzhledem k tomu, že byl doposud činný jako pomocný duchovní při kostele sv. Petra a Pavla v Bernu ve Švýcarsku, rozhodl se tuto bohoslužbu svolat u příležitosti oslavy výročí mučednické smrti Mistra Jana Husa na den 7. 7. 1898 do starokatolického kostela v relativně dobře dostupném a od Kostnice nepříliš vzdáleném Curychu.

 

Přípravy první bohoslužby

Pro českou bohoslužbu se Iškovi podařilo získat podporu místního krajanského spolku Hus, který bohoslužbu organizačně zaštítil a krom toho konání bohoslužby podpořil i tehdejší švýcarský starokatolický biskup dr. Eduard Herzog. Bohoslužbě předcházela rozsáhlá letáková kampaň na území Čech. Leták nadepsaný „Upřímným ctitelům Mistra Jana“, distribuovaný v počtu tisíců kusů spolu s liturgickou brožurkou obsahující českou liturgii po vlasteneckých kruzích po celých Čechách a Moravě, shrnoval Iškův církevní záměr, jehož počátkem husovská bohoslužba v Curychu měla být, následujícími slovy:

„Touto bohoslužbou přiblížíme se uskutečnění a vybudování českoslovanské národní církve katolické, která bude svou věroukou čistě katolickou, stojíc pevně na stanovisku nerozdělené církve původní, bude sesterskou církví všech pravověrných církví, tedy v první řadě velké slovanské církve východní, bude úplně samostatnou bez cizí nadvlády, bez cizího ducha, bez cizí řeči, bude vskutku církví lidovou, lid sám bude spravovati si bude její záležitosti, voliti své kněze a pečovati o to, aby v ní nepanovalo přijímání osob, ale rovnost všech údů.“

 

Přijíždí delegace

V předvečer konání bohoslužby dorazila do Curychu početná delegace Čechů, převážně zástupců různých vlasteneckých spolků, kteří před tím slavnostně pokládali věnce u památního kamene na místě Husovy popravy. Na večerním shromáždění v hotelu Romer vyslechli delegáti přednášku o národní církvi a usnesli se na zaslání pozdravného telegramu švýcarskému biskupovi dr. Eduardu Herzogovi. Tento telegram byl psán francouzsky, což se vzápětí stalo terčem kritiky ze strany jazykově německých starokatolíků v rakouské monarchii.

Bohoslužbu v augustiniánském kostele sloužil bielský farář Anton Absenger, jemuž asistovali dr. František Iška a již zmíněný Josef Peřina, který se tou dobou rovněž zdržoval v Bernu. S výjimkou částí Gloria a Credo, které zpíval chrámový sbor v němčině, proběhla celá bohoslužba v českém jazyce a byla doprovázena zpěvy chorálů Kdož sú Boží bojovníci, Hospodine pomiluj ny a dalšími českými písněmi. K přijímání podle reportáže uveřejněné v listě Deustche Merkur přistoupilo na 50 Čechů, dosud římských katolíků. Po bohoslužbě následoval společný slavnostní oběd, na němž se účastníci zavazovali všemožně podporovat vytvoření české národní církve ve vlasti. Byla přijata také řada blahopřejných telegramů od představitelů různých spolků a od osobností veřejného života, např. od mladočeského poslance, nadšeného panslavisty Jana Vašatého.

 

Vzniká obec

Další české bohoslužby v Curychu se konaly 9. 10. 1898 a 26.12.1898. Na shromáždění obce dne 8. 1. 1899 pak bylo zvoleno šestičlenné představenstvo budoucí obce. Oficiálně bylo založení obce oznámeno dopisem Česko-slovanského družstva v Curychu ze dne 29. 1. 1899 a curyšský starokatolický Spolek péče o kostel na svém jednání v témže roce přiznal v rezoluci č. 37/1899 česko-slovanské obci určitou míru samostatnosti s tím, že dokud se nekonstituuje česko-slovanská církev jako taková, zůstává tato obec pod jurisdikcí švýcarského biskupa a součástí starokatolické farnosti Curych. Samotné stanovy „první obce českoslovanské církve národní“ prohlašují tuto obec zárodkem samosprávné národní církve českoslovanské a definují věroučnou základnu této církve odkazem na tradici nerozděleného křesťanství, určují její autokefalitu podrobenou pouze autoritě všeobecného (ekumenického) koncilu a za nejvyšší správní úřad církve určují synodu, která se skládá ze zástupců obcí a z duchovních, a synodou volenou synodní radu. Jak v synodě, tak v synodní radě měla být zaručena většina laikům. Zároveň stanovy určují organizační strukturu budoucích obcí a jejich národní charakter. Do konce ledna 1899 se do české starokatolické obce v Curychu přihlásilo 49 dospělých s 31 dětmi. Cesta k vytvoření jazykově české církve byla otevřena, ale nebyla jednoduchá a bez zvratů.

 

Petr Jan Vinš