Konflikt s biskupem

Dobré myšlenky někdy zajdou na zbytečných osobních sporech. To byl i případ Iškovy české obce v Curychu. Iška byl částečně nevinně zatažen do nepěkného osobního sporu se švýcarským biskupem, což vyústilo jeho sesazením z církevních funkcí a vynutilo si návrat do Čech. Na druhé straně nebýt tohoto konfliktu, možná by českojazyčná církev vůbec nevznikla.

V minulém čísle našeho seriálu jsme sledovali vznik českojazyčné farnosti ve švýcarském Curychu, která byla inspirována českými poutěmi do Kostnice. Tento projekt byl paralelně doprovázen Iškovou intenzivní agitací na domácím území, tedy přímo v Čechách a na Moravě, od které si sliboval získání silné podpory věřícího lidu, nebo alespoň intelektuálních elit pro myšlenku národní katolické jazykově české církve. Tato očekávání se Iškovi ovšem plnila jen velmi málo.

 

Koexistence nemožná

Na českém území se na základě Iškových pravidelných cest do vlasti, článků v Národních listech a přednášek začalo podobně jako v Curychu utvářet jádro příznivců založení národní církve. Zejména v Praze a v Nové Pace, kde byla Iškovi dokonce pro novou církev přislíbena městská kaple.Tato agitátorská činnost nezůstala bez odezvy mezi jazykově německými starokatolíky v Čechách, kteří s rostoucí intenzitou opakovaly obavy, které již dříve na starokatolickém kongresu vyjádřil prof. Josef Bendel, tedy že koexistence Čechů a Němců v rámci jedné církve není prakticky uskutečnitelná. Hlasatelem těchto obav se stala výrazná osobnost jazykově německého starokatolictví u nás – farář Anton Nittel. V listu Abwehr v článku z 29.10.1898, který následně promptně přetiskl Alt-katholisches Volksblatt se Nittel dovolává Iškovy pověsti coby zuřivého českého agitátora proti Němcům a vyslovuje pochybnost o možnosti koexistence Čechů a Němců v jedné starokatolické církvi, případně ve dvou církevních strukturách, kterým by ale předsedal týž správce biskupství. Jasně zde zaznívá požadavek nezávislé a od jazykově německé církve oddělené církevní struktury pro Čechy.

 

Druhý český kněz v Bernu

Do poměrně slibného rozvoje české starokatolické obce ve Švýcarsku zasáhl nemilý konflikt mezi Františkem Iškou a švýcarským kristokatolickým biskupem Dr. Eduardem Herzogem, který měl za následek Iškovu suspenzi z místa vikáře v Bernu a jeho definitivní odchod do Prahy. Předmětem sporu se stala situace jiného českého kněze, Josefa Peřiny, který se pod dojmem závěrů vídeňského starokatolického kongresu a po komunikaci s Iškou (Peřina byl jedním ze jmen na Iškově seznamu potenciálních duchovních česko-slovanské církve) rozhodl připojit ke starokatolické církvi a když mu bylo přislíbeno roční stipendium ve výši 1000 franků, přijel v lednu roku 1898 do Bernu a začal studovat na teologické fakultě. V lednu 1899, kdy se možnost brzkého získání pracovního místa v Čechách ukázala nereálnou, vznesl Peřina skrze biskupa Herzoga žádost o přijetí do kléru starokatolické církve ve Švýcarsku, ale tato byla zamítnuta s poukazem na Peřinovu špatnou znalost německého jazyka.

 

Mediální skandál

V březnu roku 1899 bylo Peřinovi bez varování na popud biskupa Herzoga zastaveno vyplácení stipendia s odůvodněním, že toto stipendium je určené pro kandidáty duchovní služby v kristokatolické církvi, a Peřina, nyní již ženatý a s šestiměsíční dcerkou, se ocitl zcela bez prostředků. V této krizové situaci se Peřina místo pokusů o komunikaci s biskupem a hledání smírného řešení obrátil na bernského sociálně demokratického politika Karla Moora a s jeho pomocí publikoval v listu sociálně demokratické strany kantonu Bern Berner Tagwacht dne 25. 3. 1899 značně polemicky psaný článek s titulem „Nejdůstojnější pane biskupe, tak tohle je křesťanské jednání?“, který nastiňuje Peřinovu tíživou situaci a obviňuje biskupa Herzoga z nečestného jednání a nedostatku křesťanského milosrdenství. Tento článek spustil velmi ostrou polemiku, která naplňovala stránky různých periodik celý následující měsíc. Případu se chopily prořímskokatolické listy Ostschweiz a Vaterland, které v tom viděly cennou příležitost skandalizovat kristokatolickou církev jako celek, listy Basler Nachrichten a Bund stály pro změnu na straně biskupa Herzoga, Peřinu pak hájil sociálně demokratický list Berner Tagwacht.

 

Iška upadá v nemilost

František Iška se cítil být za Peřinu v této situaci zodpovědný, pokoušel se neúspěšně zprostředkovat dohodu mezi ním a biskupem a poskytl mu dar ve výši 250 franků, který mu měl umožnit cestu zpět do vlasti. Peřina za to Iškovi na stránkách Berner Tagwacht dne 29. 3. 1899 veřejně poděkoval a nazval ho svým přítelem a advokátem. Tím ho ovšem v atmosféře vyhrocené, emocionální a osobními útoky naplněné polemiky Išku doslova zapsal na černou listinu. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě téhož dne večer byl Iška předvolán před mimořádné zasedání rady církevní obce v Bernu, kde byl obviněn z nepřijatelných postojů vůči biskupovi a bez možnosti přednést dokumenty na svou obranu byl s okamžitou platností suspendován. Tato skutečnost byla novináři rovněž okamžitě použita a lze říci, že v dubnu již byly kdysi kolegiální až přátelské vztahy Išky a biskupa Herzoga již otevřeně nepřátelské.

 

Návrat do vlasti

Tato neradostná situace a zároveň velmi pozitivní ohlasy v Čechách přiměly Išku k definitivnímu návratu do vlasti. V dubnu roku 1899 definitivně přesidluje do Prahy a najímá si byt na Komenského náměstí č. 3. Od tohoto okamžiku se začíná psát vlastní historie pražské starokatolické obce a tím i jazykově české starokatolické církve. České obce v Curychu se ujal pražský rodák Anton Absenger, ale bez Iškovy vůdčí osobnosti obec brzy přestala fungovat. Ovšem ani v Čechách nebylo všechno tak ideální, jak to vypadalo na dálku ze švýcarska. Mnoho zájemců o národní církev, kteří ji podporovali v době, kdy byla dostatečně vzdálená, se k ní najednou nechtěli znát, když se začala realizovat přímo v Čechách. A římskokatolický tisk silně agitoval a snažil se starokatolictví vykreslit jako čistě německý fenomén, který s sebou ponese tlak na germanizaci. Přesto se Iška nezalekl a ve svém bytě začal slavit první bohoslužby. A s vervou se pustil do boje se státními úřady, které vzniku českojazyčné starokatolické církve velmy nepřály. O těchto bojích ale zase příště.

 

Z ustavujícího dokumentu curyšské české obce

Stanovy Iškovy české církve v Curychu obsahovaly základní myšlenky, které se později stanou základem zřízení jazykově české starokatolické církve. Z těchto stanov uvádíme některé zajímavé pasáže.

„Obmýšlená národní církev českoslovanská musí přesně se držeti nezměněné a nezměnitelné věrouky původní nerozdělené všeobecné církve křesťanské, aby tak s ostatními sesterskými, na témž základě spočívajícími církvemi tvořila pravou, obecnou katolickou církev Kristovu.“

„Považujíc jedině Krista Pána za nejvyšší hlavu obecné (katolické) církve, podrobuje se národní církev českoslovanská ve věcech víry, jakož i ve všem, čeho nepopíratelně blaho celé církve obecné vyžaduje, usnešení sněmů církevních v pravdě všeobecných (oekumenických), v každém jiném ohledu jest ale úplně samosprávnou.“

„Nejvyšším správním úřadem národní církve českoslovanské jest národní synoda, sbor to delegátů jednotlivých obcí a jejich kněží; ústředním orgánem výkonným jest synodou zvolená synodní rada. Již řádem volebním musí členům-nekněžím (laikům) jak na synodě, tak v synodální radě, zajištěna býti většina.“

„Celá bohoslužba a všechny církevní funkce mají být konány v češtině, případně staroslověnsky“

 

Petr Jan Vinš