Prehistorie a předchůdci

Starokatolické hnutí, které na našem území vzniklo v reakci na I. vatikánský koncil a jeho nová dogmata o papežské neomylnosti a universálním jurisdikčním primátu římského biskupa, nespadlo jen tak z čistého nebe. V prvním díle našeho nového seriálu o dějinách starokatolíků na našem území se podíváme na některé církevní myšlenkové a reformní proudy, které vznik starokatolické církve připravily a více či méně bezprostředně s ním souvisí.

Dědictví Josefa II.

V německém a francouzském jazykovém prostředí se koncem 17. a počátkem 18. století rodí takzvaný osvícenský reformní katolicismus. Ten se snažil spojit impulsy dřívějších církevně opravných hnutí a především dát víru a církevní život do souladu s tehdy moderní osvíceneckou filosofií a nároky „zdravého rozumu“. Pro naše území je nejvýznamnější ta podoba osvíceného reformního katolicismu, kterou výrazně zformovala církevně-státní praxe započatá za vlády Marie Terezie (vládla 1743–1780) a dokončená za Josefa II. (vládl 1780–1790). Toto státně-reformní hnutí je známé pod názvem josefinismus.

Josef II. chápal katolickou církev jako nástroj osvěty národa a prostředek k posílení jednoty státu a mravní výchově obyvatel. Aby církev mohla vykonávat tuto úlohu, musela být v Josefových očích její prvotní loajalita směřována k panovníkovi a nikoliv k papeži, který v té době byl zároveň i světským vládcem svého vlastního státu. Proto Josef II. důsledně prosazoval nezávislost biskupů na Římu a z katolických duchovních udělal v zásadě státní úředníky. Aby se zajistila kvalita duchovenského vzdělání podle osvícenských principů, byly zřízeny generální semináře pro vzdělávání duchovenstva, které byly vyňaty z jurisdikce jednotlivých biskupů a byly přidruženy k universitám. Takto vzniklé akademicko-teologické prostředí umožnilo vymanění se z již poněkud úpadkové scholastiky, kterou propagoval zejména jezuitský řád, a otevřelo cestu novým teologickým směrům, které se oproti vyzdvihování středověkých autorit, zejména Tomáše Akvinského, začaly čím dál tím více vracet k ideálu staré církve a patristiky, zejména k dílu sv. Augustina.

Toto tvůrčí teologické prostředí, které se krom našeho území prosazovalo i v dalších zemích, zejména na německých a francouzských universitách, našlo své dva nejvýznamnější reprezentanty v osobách Johanna Michaela Sailera a Johanna Adama Möhlera.

Döllingerovi učitelé

Johann Michael Sailer se narodil roku 1751 a zemřel roku 1832. V roce 1780 se stal profesorem dogmatiky v Ingolstadtu a v roce 1784 byl povolán jako profesor etiky a pastorální teologie do Dillingenu. Sailer odmítl zastaralou scholastickou teologickou terminologii a ze středověku pocházející metodu teologické práce, která podle jeho názoru nevyhovovala nárokům moderní doby, a svůj koncept pastorální teologie začal odvozovat přímo z Bible a z praxe rané církve. Roku 1829 byl ustanoven biskupem Regensburgu a v této funkci se zasloužil o rozšíření osvícenského reformního katolicismu v Bavorsku.

Johann Adam Möhler se narodil roku 1796 a zemřel roku 1838. Studoval v Ellwangenu a v Tübingenu, kde se také roku 1828 stal profesorem. V roce 1825 vydává své nesmírně vlivné dílo Jednota v církvi aneb princip katolicismu, v němž na svou dobu velmi originálně definuje katolicismus na základě svědectví patristiky a do popředí staví jednotu ducha církve oproti jednotě těla, tedy nadřazuje věrnost myšlence a čistému katolickému učení nad prostou a bezmyšlenkovitou věrnost organizačnímu zřízení a církevní hierarchii.

Oba dva tito teologové měli rozhodující vliv na formování osobnosti Ignáce von Döllingera (1799–1841), který se stal duchovním otcem starokatolického hnutí po I. vatikánském koncilu. Zejména Seilerova osobnost mladého Döllingera – jak sám vzpomíná – velmi formovala a oba své učitele von Döllinger ideově následoval a dále rozvíjel jejich příklon ke staré církvi a patristice, zastával pojetí katolictví širší než jen omezené na pouhou jurisdikční poslušnost hierarchii s papežem v čele a výrazně propagoval princip autonomie jednotlivých národních církví. V roce 1826 byl von Döllinger povolán na nově vzniklou mnichovskou universitu a brzy se stal jedním z nejuznávanějších katolických teologů své doby. O jeho roli v předvečer I. vatikánského koncilu a o jeho významu pro vznikající starokatolické hnutí budeme podrobněji pojednávat v některém z dalších dílů tohoto historického seriálu.

Severní čechy – centrum reforem

Z celé habsburské říše se reformní snahy josefinismu nejlépe a nejtrvaleji prosadily právě na našem území. Jedním z nejvýznamnějších center, kde se myšlenky moderního katolicismu hluboce uchytily, byly severní Čechy. Tento převážně německy mluvící region procházel v té době bouřlivým vývojem spojeným s rozvojem městského osídlení a prvních forem industrializace. Vzniká zde silná středostavovská vrstva relativně dobře materiálně zajištěného a poměrně vzdělaného městského obyvatelstva, u které reformní katolicismus nacházel velmi dobrý ohlas. A není proto divu že právě tento region a právě tyto sociální vrstvy se po roce 1870 staly jádrem rodícího se starokatolického hnutí.

Za prvního významnéhp představitele osvícenského reformního katolicismu v českých zemích bývá považován profesor filosofické fakulty pražské university Karel Heinrich Seibt, který zde začal učit jako první laik a nejezuita a dokonce místo latiny začal užívat národního jazyka (němčiny), a jeho žáci broumovsko-břevnovský benediktýnský opat Štěpán Rautenstrauch a vyšehradský probošt a pozdější litoměřický biskup Ferdinand Kindermann. Všichni tři pocházeli z německy hovořící oblasti severních Čech a zanechali zde výraznou stopu například v tom, že propagovali rozvoj kvalitního školství v regionu.

Holandská spojka

Dalším faktorem, který napomohl šíření osvícenství zejména v sudetském prostoru, byl pozdní jansenismus, který zde nalezl velmi pozitivní odezvu. Šlo o církevně reformní hnutí, které kořenilo ve Francii a později v Nizozemí a vyznačovalo se důrazem na augustinovskou teologii, důslednou aplikací osvícenecké filosofie v otázkách náboženství a důraz na autonomii národní církve. Za produkt tohoto pozdního jansenismu je možné do značné míry pokládat i holandskou starokatolickou církev, která své společenství s Římem přerušila roku 1723 a vytvořila první (od české reformace a církve podobojí Jana Rokycany odhlédnuto) samostatný církevní útvar (staro)katolického typu, který integroval myšlenky opravných hnutí, zejména ve vztahu k papežské jurisdikci a k národnímu uspořádání církevní organizace. K roztržce s Římem došlo původně již v roce 1702, kdy byl utrechtský arcibiskup Peter Codde na udání jezuitů obviněn hereze, povolán do Říma k vyšetřování a sesazen. Utrechtský arcibiskupský stolec měl být pak nadále obsazován toliko apoštolskými vikáři vysílanými a přímo řízenými z Říma. Utrechtská kapitula se s tímto stavem ovšem nemínila smířit, a když selhala všechna jednání, využila svého starého privilegia biskupské volby a zvolila roku 1723 utrechtským arcibiskupem Cornelia Steenovena, který byl následně vysvěcen misijním biskupem Dominikem Maria Varletem. Holandská církev, která nadále existovala autonomně, po I. vatikánském koncilu zprostředkovala nově vzniklým starokatolickým církvím biskupské svěcení v tradici apoštolské posloupnosti a stala se spolu s nimi zakládající členkou Utrechtské unie.

Takzvaný pozdní jansenismus, zejména v té podobě, jak se dostal k nám, neobsahuje sporné dogmatické názory v nauce o spáse, které Řím odsoudil (a které sám biskup ypreský

Cornelius Jansen, podle nějž je tento proud nazván, zřejmě ani nezastával), ale soustředí se spíše na praktické otázky církevní jurisdikce a propaguje návrat k vzoru prvotní církve. Že se v Čechách uchytil zejména v oblasti Sudet je částečně zásluhou Františka Antonína hraběte Šporka, který nechal přeložit jansenistické spisy do němčiny a právě v tomto regionu se zasazoval o uvedení v život reformních snah.

Starokatolický upírobijec

Ve Vídni se z myslitelů spojených s pozdním jansenismem vytvořil takzvaný „vídeňský kroužek“, který měl svou poněkud méně významnou obdobu i v Praze. V tomto kroužku se scházeli významní představitelé tehdejšího duchovního i politického života a diskutovali celou řadu společenských otázek od postavení státu a církve, až po lidovou osvětu a mýcení škodlivých předsudků a pověr. Významným členem tohoto kroužku byl již zmíněný profesor Karel Heinrich Seibt a celá řada vysokých církevních představitelů a budoucích biskupů. Jednou z nejvýraznějších osobností, která představuje přímou vazbu mezi nizozemskou starokatolickou církví a našimi zeměmi, byl lékař a blízký rádce Marie Terezie Gerard van Swieten. Ten pocházel z jansenistické rodiny a zažil spor holandské církve s Římem, který probíhal v letech 1705–1723 a vyústil v přerušení církevního společenství a vytvoření holandské starokatolické církve. Roku 1745 byl povolán na dvůr Marie Terezie a od roku 1749 stál v čele rakouské školské správy, a tuto pozici využil k šíření reformních myšlenek vzešlých z pozdního jansenismu a osvícenského katolicismu a k boji proti lidovým pověrám a předsudkům. Jeho pověstný boj proti víře v upíry se dočkal i literárního zpracování, když se stal předlohou pro postavu lovce upírů Van Helsinga v Strokerově románu Drákula.

Marie Terezie oroduje za starokatolíky

Kontakty vídeňských reformních katolíků s nizozemskou starokatolickou církví byli poměrně intenzivní. Swietenův spolupracovník a nástupce Anton de Haen se po svém příchodu do Vídně roku 1754 velmi zasazoval o to, aby utrechtská církev, k níž i de Haen sám náležel, dosáhla na mezinárodní politické scéně uznání. Výsledkem tohoto úsilí bylo prohlášení císařovny Marie Terezie v Římě roku 1769, v němž císařovna označuje utrechtskou církev za oběť nespravedlivého jednání ze strany Říma, za důstojnou součást Církve a žádá obnovení jejích starých práv. V tomto duchu se i dva rakouští biskupové, Joseph Phillip Spaur ze Seckau v roce 1770 a Hieronymus Colloredo-Mansfeld ze Salzburgu v roce 1772 pokoušeli přimět papeže Klementa XIV., aby utrechtskou církev rehabilitoval. Tyto snahy ztroskotaly nástupem Pia VI., který dohoru s Utrechtem odmítl.

Na tomto základním přehledu jsme si ukázali, že reformní katolicismus měl v našich zemích dlouhou tradici a jednotlivé jeho vzájemně se prolínající proudy v průběhu 18. století – zejména pozdní jansenismus a josefinismus – při pravily půdu pro pozdější rozšíření starokatolických myšlenek. Již v této době jsou zřejmá dvě centra, s kterými se v dějinách starokatolictví na našem území budeme stále potkávat – Vídeň a severní Čechy. Většina těchto reformních snah se odbývala v německy mluvících kruzích, ale ani českojazyčné duchovenstvo nezůstávalo v reformních myšlenkách pozadu. V příštím díle našeho seriálu se proto podíváme právě na tyto proudy a na to, jakou roli sehrál v přípravě starokatolictví Bernard Bolzano a litoměřický kněžský seminář.

Petr Jan Vinš