Vatikánský koncil

V předchozích dvou dílech našeho seriálu jsme se věnovali různým zahraničním i domácím hnutím, která se snažila reformovat katolickou církev a čelit narůstajícímu papežskému centralismu. Nyní přichází historický moment, který dal přímý podnět ke vzniku většiny starokatolických církví – vatikánský koncil a dogmata o papežské neomylnosti a primátu.

Každá akce vyvolává zákonitě reakci a proto i sílící myšlenkové proudy v katolické církvi, které zejména v průběhu 19. století prosazovaly větší autonomii národních jurisdikcí a místních církví (galikanismus, febronianismus, josefinismus), povzbudili i opozici z opačné strany a daly vzniknout kruhům, které se naopak úzce soustřeďovaly na postavu papeže a rozpracovávaly téměř mystické učení papežské autority jako základního a úhelného kamene celého církevního zřízení. V určité míře byla tato tendence v církvi vždy přítomna a od dob protireformace se začala úzce spojovat zejména s jezuitským řádem. Jedním z velkých teoretiků papežského primátu byl kupříkladu jezuitský kardinál Robert Bellarmino (1542-1621), nechvalně proslulý svým výrokem, že „tvrdit, že Země obíhá kolem Slunce je stejně chybné, jako tvrdit, že Ježíš se nenarodil z Panny“, na kterého se s obnovenou vervou papalisté 19. a 1. poloviny 20. století odkazovali (Pius XI. ho v roce 1930 svatořečil a v roce 1931 prohlásil dokonce za učitele církve).

 

Pius IX., „zakladatel“ starokatolictví

Významným impulsem pro sílící římský centralismus byl nástup Pia IX. na papežský trůn (1846). Tento během svého dlouhého pontifikátu (až do roku 1878, nejdelší v historii) musel čelit radikální ztrátě politického vlivu papežského státu a jeho definitivnímu zániku. Úpadek světské autority se tedy snažil on a jemu blízké kruhy nahradit alespoň vzestupem papežské autority duchovní a církevně-disciplinární. Je ale třeba říci, že to nebyla jen čistě papežská iniciativa, protože věřící z řady tradičně katolických zemí po posílení papežovy duchovní autority volali. To platí zejména pro Francii, která byla hodně znejistěna událostmi francouzské revoluce a radikálními změnami ve společenském zřízení. Částečně proto platí známý de Tocquevillův výrok: „Papeže k tomu, aby se stal absolutním pánem církve, přiměli spíše věřící, než že by je on vedl k tomu, aby se podrobili jeho vládě. Postoj Říma byl spíše výsledkem než příčinou.“ V německých zemích byly ovšem tyto tendence přijímány spíše s nevraživostí a s poukazem na starou relativně autonomní biskupskou tradici. Není proto divu, že německojazyčné země se následně staly i baštou starokatolictví.

 

Věčný pastýř

První vatikánský koncil a na něm přijatá dogmatická konstituce Pastor aeternus představovala vyvrcholení a definitivní dogmatizaci této již dříve existující tendence po centralizaci a posílení papežské autority. Kritické hlasy se ovšem ozvaly obratem. Již během koncilu publikoval pod pseudonymy Janus a Quirinus německý církevní historik Ignaz von Döllinger články v  Augsburger allgemeine Zeitung ostře polemizující s ideou papežské neomylnosti, a souhrnně pak svůj názor na tuto problematiku vyjádřil v knize Papežství, kde se nachází známé tvrzení, že uznání papežského primátu vyžaduje doslova zfalšování celých dějin církve.

 

Protestní prohlášení

V červnu 1870 se Döllinger spolu s dalšími 55 profesory teologie, filosofie, práva a dalších oborů obrátil na biskupy, kteří byli proti dogmatizaci s podpůrným prohlášením, které ale zůstalo neveřejné. Téhož měsíce vzniklo nesouhlasné vyjádření s osobní papežskou neomylností 43 katolických laických profesorů na universitě v Mnichově, které bylo zasláno mnichovskému arcibiskupovi. Brzy po publikaci dogmatické konstituce Pastor aeternus Döllinger veřejně prohlásil spolu s dalšími profesory a laiky na stránkách několika periodik, že tuto konstituci neuznává. Toto prohlášení ze srpna 1870, které postupně do prosince podepsalo 1359 osob, bývá někdy spolu s tzv. Norimberským vysvětlením, které podepsalo 30 profesorů z Bonnu, Braunbergu, Breslau, Giessen, Mnichova a Prahy, bývá někdy (chybně) uváděno jako datum vzniku starokatolické církve.

 

Odpůrci se organizují

Přechod odpůrců koncilu k podrobení se nebo k vytvoření organizovaných struktur nezávislých na Římu byl ve skutečnosti poměrně pozvolný. Biskupové koncilní minority se dříve či později všichni podrobili, uznali závěry koncilu a vyhlásili je ve svých diecézích. Z celého římskokatolického episkopátu odmítal nejdéle koncilní závěry podepsat biskup Strossmayer z Djakova v tehdy rakouském Chorvatsku, ke kterému se upíraly naděje organizujících se starokatolíků, ale i ten se 26. prosince roku 1872 podrobil. Z českého episkopátu byl nejodbojnější českobudějovický biskup Jan Valerián Jirsík, ale i pražský arcibiskup kardinál Schwarzenberg měl rozsáhlé výhrady. Dokumenty koncilu nechali oba otisknout v diecézním zpravodaji, ale bez komentáře a bez vyhlášení jejich závaznosti.

 

Německý vývoj

V Německu mezitím nabraly události rychlý spád. V listopadu 1870 se celá farnost v Mering v augsburgské diecézi v čele s farářem Josefem Renftlem a  prohlásila za na Římu nezávislou a držící se staré katolické víry. Tato farnost také jako první navázala styky s holandskou starokatolickou církví, která jí vypomohla s udělováním biřmování.

Kromě této farnosti se začaly v německých centrech odporu proti novým dogmatům organizovat tzv. centrální výbory, které koordinovaly činnost ve větších regionech. Nejvýznamnějšími z těchto výborů byly mnichovský založený 20. 4. 1871, který sdružoval odpůrce dogmat v Bavorsku, kolínský založený v září 1870 pro Prusko a heidelberský založený v květnu 1871. V rakouské monarchii a ve Švýcarsku zůstala v období do jara 1871 činnost omezena na působení několika vlivných jednotlivců, kteří začali organizovat starokatolické obce. Ve Švýcarsku to byl zejména budoucí biskup Eduard Herzog, toho času profesor exegeze na universitě v Luzernu, a Augustin Keller, významný kantonální a federální politik spojený s tzv. „kulturním bojem“pro politickému vlivu katolické církve.

 

První kongres

Výrazným bodem ve vývoji směrem k starokatolickým církvím v německy mluvících zemích bylo tzv. Mnichovské letniční prohlášení z roku 1871, které zavrhuje vatikánské dekrety a trvá na zachování katolicity, kterou definuje skrze zásadu Vincence Lerinského. že katolické je to, co „bylo všude, vždy a od všech věřeno.“ Krom tohoto prohlášení bylo rozhodnuto svolat na konec září velký kongres odpůrců nových dogmat do Mnichova.

Tento první starokatolický kongres se konal v Mnichově ve dnech 22.-24. září 1871 za účasti asi 300 delegátů z Německa, Rakouska a Švýcarska, zástupců utrechtské církve a hostů z ruské ortodoxní církve, z anglikánské církve a z evangelických církví. Kongres se skládal ze tří uzavřených jednání delegátů a dvou veřejných jednání, kterých se účastnilo na 8000 lidí. Nejvýznamnějším závěrem kongresu byl pak tzv. Mnichovský program, který definoval pozici katolíků, kteří odmítají nová dogmata.

 

Držíme se katolické víry

Bylo jednoznačně prohlášeno, že se cítí být nadále součástí katolické církve a drží se katolické tradice a ritu, že odmítají všechny tendence sledující odejmutí bezprostřední biskupské autority nad místní církví a z toho důvodu odmítají i dekrety I. Vatikánského koncilu jako neodpovídající původní víře církve, přičemž se ovšem stále hlásí k autoritě římského biskupa, ale ve smyslu jeho primátu ve staré církvi. Z hlediska vytvoření nových církevních struktur je pak nejvýznamnější druhé rozhodnutí kongresu, které stanoví, že v místech, kde vznikne potřeba, mají být odbývány bohoslužby pro odpůrce nových dogmat a pro výkon biskupských funkcí mají být osloveni zahraniční biskupové (tj. především biskupové utrechtské církve, i když diskuze o možné spolupráci se vedla i s dalšími biskupy, dokonce až z Arménie). Chceme-li tedy hledat nějaké datum, které lze oprávněně pokládat za moment vzniku samostatných církevních organizací odpůrců dogmat I. Vatikánského koncilu, pak je to právě mnichovský kongres.

 

Rozvíjí se struktury

Druhý kongres odpůrců nových dogmat se sešel 20.-22. září 1872 v Kolíně nad Rýnem a tentokráte již poprvé nesl název „starokatolický“ k odlišení od „novokatolíků“, tj. zastánců nových papežských dogmat. Na kongresu bylo přítomno na 350 delegátů z Německa, Francie a Švýcarska, účastnil se ho jako host osobně utrechtský arcibiskup Henricus Loos a jako předzvěst budoucích intenzivních ekumenických vztahu i tři anglikánští biskupové, dva z Anglie a jeden ze Spojených států amerických. Rovněž ruská pravoslavná církev byla zastoupena osobami dvou petrohradských teologů, protopresbytera Janyševa a plukovníka (později generála) Kirejeva, kteří měli později značný vliv na Františka Išku, zakladatele jazykově české starokatolické církve. Kongres se plně přihlásil k závěrům mnichovského kongresu a k Mnichovskému letničnímu prohlášení. Mimo to podpořil tvorbu starokatolických obcí, řešil otázku vztahu těchto obcí ke státu a fakticky umožnil volbu prvního starokatolického biskupa.

 

První biskup

K volbě prvního starokatolického biskupa došlo 4. června 1873 v Kolíně nad Rýnem poté, co byla povolena pruským ministerským předsedou a říšským kancléřem Bismarckem. Shromáždění 21 kněží a 56 laiků zvolilo za prvního německého starokatolického biskupa breslauského profesora teologie Josefa Huberta Reinkense, který byl následně 11. srpna v Rotterdamu vysvěcen deventerským biskupem utrechtské církve Hermanem Heykampem. Státního uznání dosáhla starokatolická církev bezprostředně na to v Prusku, Bádensku a Hessensku. Ve Švýcarsku došlo k biskupské volbě na 2. synodě švýcarské starokatolické církve 7. června 1876 v Olten a biskupem byl zvolen Eduard Herzog, který byl následně vysvěcen 18. září v Rheinfelden biskupem Reinkensem. Rovněž ve Švýcarsku dosáhla starokatolická (zde nazývaná křesťansko-katolická) církev státního uznání a stala se vedle římskokatolické a reformované církve jednou ze tří zemských církví. V Rakousku (a tedy i v českých zemích) byl vývoj z politických důvodů poněkud pomalejší a tomu se budeme věnovat v příštím díle.

 

Petr Jan Vinš