EN | DE | LAT

Zřízení

Episkopálně-synodální zřízení stejně jako autokefalita (samosprávnost) Starokatolické církve v ČR odpovídá jejímu původnímu katolickému charakteru i domácí církevní tradici. Episkopalita spočívá v zachovávání a respektování biskupského úřadu, který tvoří jednu ze záruk svátostného života církve. Biskupům, platně svěceným od jiných biskupů a tak v souvislé řadě až k apoštolům a ke Kristu (princip „historické“ apoštolské posloupnosti - succesio apostolica), náleží plná moc kněžská: jen oni mohou konsekrovat další biskupy a platně světit kněze a jáhny. Biskup je pastýřem své církve (diecéze), jako nástupce apoštolů a nositel apoštolské služby řídí církev mocí zákonodárnou, správní a soudní. Pečuje o hlásání víry a čistotu mravů. Vizituje obce a zastupuje církev na veřejnosti. Biskup je volen synodou.

Nejvyšším správním orgánem církve je synoda v čele s biskupem. Je to sbor kněží a volených zástupců obcí (farností). Synodě přísluší konečné slovo ve věcech správních a bohoslužebných, organizačních, ekonomických, osobních a kázeňských.

V období mezi synodami stojí biskupovi po boku synodní rada jako sbor usnášející se. Tvoří ji 4 duchovní a 5 laiků volených synodou. Předsedá jí biskup, místopředsedou je člen laický. Synodní rada se podílí na správě církve a jejího majetku. Pokud není obsazen biskupský stolec (sede vacante), stojí v čele církve jeden z kněží jako administrátor (správce) církve.

Farní obci stojí v čele farář volený shromážděním obce a ustanovený biskupem. V duchovní správě mu případně pomáhají kooperátoři a pastorační asistentky a asistenti. Farní rady pomáhají farářům ve správě a řízení praktických záležitostí obce.

Episkopálně-synodální princip zdůrazňuje všeobecné kněžství všech věřících, a tak má každý člen církve odpovídající místo ve spolupráci na vinici Páně, kolem eucharistického stolu a v živé svátostné účasti.

Základy obecného církevního práva nacházíme v předpisech prvotní, nerozdělené Církve a v pozdějších ustanoveních kanonických, pokud těmto zásadám neodporují. Pramenem organizace a zřízení byl dříve Synodní a obecný řád přijatý r. 1877 (autorem je prof. J. F. von Schulte). Tento synodní řad byl novelizován 40. a 41. synodou. Právní komise, která byla ustavena 43. synodou v květnu 2003, vypracovala návrh nové Ústavy Starokatolické církve ČR, která byla přijata 46. synodou starokatolické církve, jež se konala ve dnech 1.-2. října. 2010 a nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2011.

Ústava Starokatolické církve v České republice