Rozhovor s... Pavlem Benediktem Stránským

Rozhovor s naším zlínským farářem a kandidátem na nového biskupa Starokatolické
církve v ČR.

Na úvod našeho rozhovoru bych Tě rád požádal,
jestli by ses mohl krátce vlastními slovy představit.
Pocházím z moravského Slovácka, narodil jsem se
v Uherském Hradišti a vyrůstal ve vesnici jménem Březolupy, odkud pochází moje maminka Marie. Později mi přibyl o pět
let mladší bratr Radim. Tatínek Pavel, který již zemřel, byl z Prahy, a tak jsme s celou rodinou často pendlovali mezi
Moravou a Prahou. Zřejmě z části ze zděděných genů a zčásti z prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, mne ovlivnil vztah
k přírodě na jedné straně a zároveň náklonnost k městu. Skrze přírodu a četbu E. T. Setona a J. Foglara jsem si oblíbil
woodcraft a skautské atributy a ideály vůbec. K mému dětství neodmyslitelně patří letní tábory, kterých jsem se
zúčastňoval i jako vedoucí. Před vojnou jsem krátce pracoval v jedné křesťanské organizaci jako vychovatel v zařízení
pro lidi s mentálním handicapem a zároveň jsem studoval na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci. Vojnu jsem
absolvoval u průzkumného praporu v Kroměříži a ze zelené uniformy pak přestoupil do modré k Policii ČR. Záhy po nástupu
na teologickou fakultu jsem vstoupil do starokatolické církve. Během studií jsem po třetím ročníku přijal od biskupa
Dušana jáhenské svěcení a po ukončení fakulty pak kněžské svěcení. Nyní jsem farářem ve Zlíně a zároveň jsem ve
služebním poměru u Policie ČR. Pracuji jako vrchní komisař pro kriminální policii a mám na starosti organizační články
kriminální policie na územním odboru ve Zlíně. Jako duchovní jsem činný v rámci policie v posttraumatickém intervenčním
týmu a dlouhodobě se zasazuji o etablování duchovní služby u Policie ČR. Později jsem vystudoval speciální pedagogiku a český jazyk a literaturu na pedagogické fakultě. Letos mi bude osmatřicet let. A ať nepovídám dlouho o sobě, kdo se
chce dozvědět víc, může si přečíst starší rozhovor na církevních stránkách (přímý link: www.goo.gl/EF7YRK).

Působíš jako farář ve Zlíně.
Jaká byla Tvá cesta ke kněžské službě a jak se stalo, že jsi našel svůj duchovní domov právě ve starokatolické
církvi?
Tak prvně budu muset ozřejmit cestu ke křtu. Narodil jsem se totiž v rodině, kde se do kostela
nechodilo. Registroval jsem existenci kostela jako budovy naproti škole, ale vůbec jsem netušil, k čemu by tak mohl být
dobrý. Část dětství jsem prožil v době budování reálného socialismu, a když jsem se na sklonku komunismu seznámil
s církví, bylo doma dost rušno, protože v tom otec viděl značné nebezpečí pro můj budoucí život. Nebyl jsem pokřtěný a přípravu ke křtu jsem tedy musel začít tajně. Posléze to prasklo, přišel listopad 1989 a i ledy doma poněkud
povolily.
Do kostela mne přivedla touha přijít na kloub tomu, proč tam lidé chodí. Nerozuměl jsem tomu, a tak jsem
se tam jednou v doprovodu kamaráda vypravil. A už jsem tam zůstal. Přijal jsem víru v Krista, požádal o křest,
připravoval se ke křtu. Posléze jsem byl pokřtěn a poprvé přijímal eucharistii. No a jak to u konvertitů bývá,
samozřejmě mě moc zajímaly věci církevní. Byla 90. léta, církev se oklepala a začaly fungovat řeholní řády.
V té
době jsem hltal náboženskou literaturu a seznámil se se spiritualitou sv. Františka z Assisi prostřednictvím četby a řádu františkánů, kteří působili v Uherském Hradišti, kam jsem za nimi jezdíval, a nějakou dobu jsem byl františkánským
terciářem. Z této doby znám Bendyho Růžičku, který je duchovním u Máří Magdalény v Praze. Později mne oslovila
spiritualita sv. Benedikta z Nursie, kniha Řehole Benediktova, a během pobytu v klášteře, kde jsem byl jako zájemce o řeholní život, jsem se seznámil s benediktiny a jejich životem.
Do kláštera jsem však nakonec nevstoupil a za
nějakou dobu jsem se oženil. Tím jsem za nějakými úvahami o kněžství udělal tlustou čáru, protože jsem jako dobrý
katolík měl zafixovánu rovnici kněžství = celibát. Ale protože jsem měl zálibu v těch knížkách, tak jsem se alespoň
přihlásil na teologickou fakultu a připravoval se na život aktivního laika.
Přestěhoval jsem se z vesnice do Zlína a potřeboval najít nové společenství, kam budu moci chodit do kostela. Zároveň se ve mně vyostřily některé otázky
věroučného rázu a pocítil jsem svobodu se nyní moci rozhodnout, jak jako křesťan dál. Ve Zlíně se mi nepodařilo takové
společenství najít v římskokatolické farnosti, a tak jsem prošel jako pozorovatel snad všechny ostatní církevní sbory
ve Zlíně. Domov však nenašel. A přitom jsem stále cítil, že chci být katolíkem, a cosi mi říkalo, že musí existovat
církev, která bude katolická a zároveň jiná.
A pak jsem v knížce od profesora Kubalíka Křesťanské církve v naší
vlasti našel kapitolu o starokatolické církvi. Sice tam nebyla vykreslena v těch nejlepších barvách, ale na vzbuzení
zájmu o tuto katolickou alternativu to stačilo. Vydal jsem se tedy se spolužákem do Prahy, a tam našel v rotundě
Nalezení Sv. Kříže společenství, které mne zaujalo. Druhý den nás přijal bratr biskup Dušan a věnoval nám několik hodin
svého času. Zážitek z liturgie v rotundě, setkání s přátelským přijetím od biskupa a posléze hromady oxeroxovaných
papírů, kterými nás na zpáteční cestu na Moravu vybavil, rozhodly. Během cesty vlakem zpět jsem všechno přečetl a napsal do Prahy dopis, že chci být starokatolíkem.
Problém však nastal záhy. Jezdit každou neděli ze Zlína do Prahy
300 km tam a zpátky opravdu nejde. Další nejbližší farnost je 100 km vzdálené Brno, které v té době nemělo stálého
faráře, a pak Šumperk, který je od Zlína taky nějakých 130 km. Tak nezbývalo, než farnost založit. Touto cestou jsem se
dostal do církve a byl na počátku dnešní zlínské starokatolické farnosti. Na začátku nás bylo pár, ale pak přicházeli
další a další. Nové společenství získalo dva kněze, kteří vstoupili do církve krátce po mně. Jeden z nich se během let
církvi vytratil a druhý přešel do Prahy k Máří Magdaléně (Marek Bendy Růžička – pozn. red.). Biskup Dušan mne pak
vysvětil na jáhna a později na kněze a nějak přirozeně jsem se pak stal ve Zlíně farářem.

Součástí života duchovního je i jeho rodina. Jaké je Tvé rodinné zázemí?
Dobré, jsem
spokojený, žiju klidný život a děkuji za to Bohu. Ve Zlíně žije moje maminka. Otec před čtyřmi lety zemřel. V rodné vsi
bydlí můj mladší bratr Radim a další část rodiny. V Praze pak žije moje teta se svojí rodinou.
Jsem znovu ženatý.
Poprvé jsem se ženil velmi mladý a manželství se rozpadlo. Ani druhý pokus nevyšel. To byla taková těžká období v mém
životě. Těžko koho vinit, beru to tak, jak život šel. Mnoho jsem se tím naučil, v mnohém vystřízlivěl a prožil otřesy,
které mi však nezkazily radost ze života. Přemýšlel jsem, zda zůstat sám, případně jak bude okolí vnímat, pokud bych se
znovu oženil. Radil jsem se s lidmi v církvi a nakonec se rozhodl pro sňatek. Zjistil jsem, že co člověka nezabije, to
ho opravdu posílí, a i když je to skvrna na mém profilu, jsem šťastný, že jsem tím ve zdraví prošel, našel Věrku a nezůstal se synem Matoušem sám. Moje manželka se jmenuje Věra, vystudovala sociální pedagogiku a pracovala jako
sociální pracovnice v několika sociálních službách. V současné době dělí svůj čas mezi zkrácené úvazky v diagnostickém
ústavu pro mládež – středisku výchovné péče a na jedné zlínské základní škole. Na obou místech se věnuje dětem se
zdravotním handicapem. Vedle toho pracuje pro vzdělávací agenturu jako lektor a jako dobrovolník je aktivní v programu
zaměřeném na pomoc a podporu znevýhodněných dětí. Pomáhá mi také ve farnosti, do které patří a těší se oblibě. Věrka je
velmi vstřícná a pohotová a dobře se doplňujeme. O kandidatuře na službu biskupa jsme dlouho mluvili a Věrka mne
povzbuzovala a stále mne v tom podporuje. Z prvního manželství mám syna Daniela, který po prázdninách nastupuje na
školu do Prahy. S oběma kluky mám hezký vztah, máme se rádi a skvěle spolu vycházíme.

Pojďme nyní ke Tvé kandidatuře do čela církve. S jakou vizí přicházíš, jakým biskupem bys chtěl
být?
U nás v církvi je to tak, že na biskupa musí člověk sám sebe kandidovat. Když jsme psali Řád volby
biskupa, chtěli jsme najít způsob konsenzuálního výběru kandidátů, ale pak to neprošlo. Sebekandidatura, to ale není
můj případ, mě to vlastně nikdy jako prvního nenapadlo. Když jsem s  duchovními i laiky diskutoval rozličné otázky
církve, oni sami mne upozornili na to, že si mne dovedou jako biskupa představit. No, a když se jich přidalo pak víc,
tak jsem nad tím musel začít přemýšlet. Říkal jsem si, proč bych měl chtít. Žiju si přeci spokojený život prostého
venkovského kněze, mám dobře honorovanou práci u policie, tak proč si to dělat těžším, že? Jenže ty úvahy se zrodily
v přátelských debatách o církvi, a pokud někteří shledali, že mám jejich důvěru a z toho vyplývající autoritu a moje
myšlenky vidí jako zajímavé, tak jsem se rozhodl to církvi nabídnout. A ta zakrátko rozhodne, jestli jí to také přijde
zajímavé.
Předně bych chtěl být užitečným biskupem. S tím se pojí moje vize naší malé české starokatolické církve
jako společenství těch, kteří uvěřili v Krista a spolu jdou životem a navzájem se podporují, povzbuzují a podpírají.
Vedle toho a zároveň s tím jsou těmi, kteří druhé přivádějí ke Kristu. Proto bych chtěl přispívat k dobré atmosféře
v církvi a podporovat duchovní a laiky a jejich rodiny. Jsem otevřený člověk a chci být dostupný kdykoli pro kohokoli
v církvi. Nejen pro úzký okruh spolupracovníků, ale pro všechny beze zbytku. K přiblížení k lidem a ke sblížení s nimi
bych chtěl využít příležitost návštěv ve farnostech a uchopit vizitace jako pastorační nástroj, jako setkání, které se
neomezí jen na bohoslužbu, nýbrž které má dobrý vliv na duchovní život obce a jednotlivých farníků a jejich
rodin.
Abychom byli v církvi rádi a abychom byli věrohodnými svědky také pro ty, kteří dosud Krista nepřijali, je
nezbytné, aby na nás bylo vidět, že se máme rádi. Vzhledem k velikosti a struktuře našich farností si myslím, že na
tomto můžeme spolu dobře pracovat.
Jako neméně důležitou oblast vidím vlastní duchovní život církve, chcete-li její
vlastní spiritualitu. Jsem nadšen z toho, že si starokatolická církev uchovala svůj katolický charakter, včetně
liturgie, svátostí a služeb v apoštolské posloupnosti, byť v průběhu dějin propukaly snahy ji převést tu na pravoslaví,
tu na národní církev s výrazným nacionálním akcentem, ať germánským či slovanským anebo ji protestantizovat. Myslím, že
jsme z těchto zápasů vyšli posíleni a že je třeba potvrzovat naši katolickou identitu v rámci západní církevní tradice,
ke které patří katolické chápání svátostí, které však není exkluzivistické, nýbrž pohostinné i pro křesťany patřící
k jiným církvím. Důležitým prvkem naší církve, a církví vůbec, chtějí-li dostát Kristovu zadání, je „nízkoprahovost“,
tedy láskyplná a otevřená církev bez zbytečných bariér a pěstování dojmu společnosti dokonalých a čistých.
O tom by
se dalo dlouho povídat. Ovšem je také třeba přiznat, že sám biskup mnohé nezmůže. I on se musí opřít, pokud chce
podpírat druhé. Prvně o Krista, pak o svoji rodinu, a konečně o své nejbližší spolupracovníky, kněze i laiky. Bez této
vzájemné podpory nelze uskutečnit takřka nic.

Na co bys ve vedení církve chtěl navázat, a co bys naopak
chtěl změnit?
Shledá-li církev moji nabídku jako zajímavou a zvolí si mne za biskupa, pak chci předně
navázat na všechno dobré, co církev má v tradici i současnosti. Spíše než o změnách chci uvažovat o navázání na práci
lidí v čele církve. Konečně po druhé volební období jsem členem synodní rady, a tak mám velmi dobrý přehled o současné
situaci naší církve. Rozhodně se chci přihlásit k pokračování české starokatolické církve, obnovené po roce 1989
biskupem Augustinem Podolákem a zejména biskupem Dušanem Hejbalem. Na toto úsilí chci navázat a z něj neslevit: budovat
církev, „v jejíchž branách mohou lidé volně dýchat.“
Chci dál pracovat na vizi otevřené a transparentní církve. O to
jsem se v minulosti snažil v synodní radě a v tomto budu dál pokračovat. A aby bylo fungování biskupa, synodní rady a farností srozumitelné a předvídatelné, chci slyšet také kritické hlasy. Kritika je totiž mimořádně důležitá pro to,
abychom nepropadli svému vlastnímu kouzlu a nemysleli si, že už máme v majetku hotovou pravdu. To platí i pro vedení
církve. Sv. Jan Zlatoústý řekl, že nejhorším rádcem je člověk sám sobě. Proto bych chtěl kolem sebe shromáždit sbor
poradců, kteří mi budou sdělovat i méně populární postřehy a udržovat mne v reálném životě. Jsem týmový hráč, ne
solitér. Rád věci konzultuju a vítám možnost konsenzu. Nikoli kompromisů, ale církevního synodálního konsenzu.
Pro
nového biskupa bude nutné dobře působit mezi kněžími a jáhny a jejich rodinami. Chtěl bych se věnovat pastorační péči o kněžské rodiny, chtěl bych, abychom se lépe poznali, abychom spolu prožívali blízké společenství, včetně našich
manželek a manželů. Jako jednu z důležitých věcí vidím spolu strávit například alespoň jeden prodloužený víkend ročně.
Podobně jako se presbyterium setkává s biskupem, tak bych si přál, abychom se setkávali alespoň jednou ročně všichni i s našimi blízkými, kteří těžkosti naší služby nesou s námi a potřebují také slyšet, jak to chodí jinde, a mít možnost
se setkat s dalšími pracovníky církve a jejich partnery.
V oblasti akademického vzdělávání a přípravy duchovních
bych chtěl navázat na dlouholetou spolupráci s Husitskou teologickou fakultou UK v Praze a k zatraktivnění našeho oboru
starokatolická teologie se pokusit prosadit možnost dvouoborového studia a také studia v kombinované formě. Také bych
chtěl, aby naši teologové našli uplatnění na tamější akademické půdě a naše studenty mohli vzdělávat a vychovávat.
Už dnes je ale jasné, že jen omezené množství lidí má možnost studovat teologii na teologické fakultě.
Zároveň jsou v církvi lidé, kteří mají touhu se o teologii a církvi dozvědět něco více, chtějí pro církev více pracovat
a potřebují k tomu patřičné vzdělání. Myslím, že bychom se měli pokusit vybudovat vnitrocírkevní studium, dálkový kurz
pro lidi z našich farností. Toto studium nejen že bude sloužit ke vzdělávání laiků a adeptů na služby v církvi typu
vedoucí dětí, katecheta, možná i jáhen, ale zároveň bude místem setkávání aktivních lidí napříč církví a místem
aktivizace dalších spolupracovníků na díle evangelia. Přitom také bude dílnou starokatolické literatury, ať už
prakticky teologického nebo duchovního rázu. Máme dost vzdělaných lidí jak mezi duchovními, tak mezi laiky, kteří na
tomto církevním studiu mají co nabídnout a předat dalším.
K tomu připojuji vizi církevního nakladatelství. Dle svých
možností umíme dělat knížky, každý v církvi asi zná náš misál, který se docela povedl. Chci, abychom v našem
nakladatelství vydávali studijní literaturu a navázali tak na zemřelého Josefa Königa. Do budoucna snad katechismus,
v šuplíku mám k vydání připravený lekcionář, rozpracovanou modlitební knihu a zpěvník. Tady je hodně co
dělat.
V sociální oblasti bych se chtěl zasadit, aby byla moderována z ústředí církve a aby církev měla svůj vlastní
charitativní projekt, který nám na celocírkevní úrovni chybí. Na úrovni farnosti bych pak chtěl povzbudit, aby zde byli
lidé, kteří mají starost o sociální pomoc v místě – jacísi novodobí jáhni, byť zatím bez štóly. Jsme malá církev,
nevybudujeme ani katolickou Charitu, ani evangelickou Diakonii, ale můžeme svým bratřím a sestrám pomoct v místě, kde
žijeme, podporovat tamější komunitu, a tím svítit světlem i těm, kteří ještě nevěří. Toto se mi zdá nám trošku chybí, i když některé farnosti to umí, církev jako celek má co dohánět.
Další díl práce nás čeká na internetu a sociálních
sítích. Ať jsme z toho nadšení nebo ne, i toto je oblast, kde se dnes šíří evangelium. Proto je třeba mít dobrou pozici
i v této oblasti a sociální média nezanedbávat.
Byl jsem nějakou dobu tiskovým mluvčím, s médii mám velmi blízkou
zkušenost a vybudovány dobré vztahy. Spolupracoval jsem s Českou televizí na několika projektech, které se povedly a měly dobrý divácký ohlas. Předpokládám, že moje případná volba zvedne i mediální zájem, který bychom se pokusili
využít, abychom na naši církev upozornili. I tady lze navázat na dobrou práci, která byla v minulosti odvedena. Naše
církev má ve sdělovacích prostředcích velmi dobré jméno, až neúměrné své velikosti, a já bych ho chtěl nadále
budovat.

Mezi povinnosti biskupa patří i péče o materiální statky. Jaká
je Tvá vize ekonomického zajištění církve do budoucna?
Biskup Dušan, s částečným přispěním synodní rady,
odpracoval otázku církevních restitucí. Bezpochyby se před námi nyní otvírá příležitost a zároveň povinnost s těmi
penězi dobře naložit. Naším největším výdajem jsou platy. Provoz si drtivá většina farností zaplatí ze svého, v nutných
případech poskytne subvenci synodní rada. Platy přirozeně zaplatit musíme a navíc musíme přemýšlet, jak dobře užít
peněz, které dostaneme. Toto jsou ale debaty dost odborné, jak kde a kolik vydělat. U policie mám sice nyní mimo jiné
také roli správce rozpočtu, ale jako biskup bych nechtěl být hlavním správcem kasy. Kolegové ze synodní rady vědí, že
mne probírání peněz dost nebaví. Přeci jen jsem kněz a ne účetní. Myslím, že je na místě zaměstnat profesionála –
ekonoma na správu našich peněz a zajistit kontrolu finančních operací ze strany synodní rady, kněží i laiků. Synodě a synodní radě pak náleží ideové zaměření financí, ale nikoli jejich každodenní správa. To si myslím, že je třeba
změnit.
Ve farnosti máme transparentní účet. To na celocírkevní rovině asi nyní reálné není, už jen proto, že při
investování nemůžeme vyložit všechno na stůl. Chtěl bych však, abychom, podobně jako jiné instituce, vydávali výroční
zprávu, ve které uvedeme výsledek hospodaření za předchozí rok, porovnáme jej s rozpočtem, zhodnotíme, co se nám
povedlo a nepovedlo. To je důležité jak pro důvěru uvnitř církve, tak i navenek.
Církev v současné době má nějaké
peníze již investovány, máme koupenu nemovitost, která má vydělávat z nájmu. Určitě do budoucna budeme muset nadále
diverzifikovat naše investice, a tak snižovat riziko ztráty a naopak zvyšovat investiční úspěch.
Jako křesťana mne
zajímá prostor sociálního podnikání a investic do něj. Do této oblasti budou v blízké době také proudit evropské dotace
a pro církev to je něco, co je jí blízké. Navíc to má etický rozměr, na který bychom během našeho investování neměli
zapomínat.
No a konečně: myslím, že nějaké peníze musíme investovat do vlastních lidí a do rozvoje farností. Musíme
tak nastartovat základní buňky církve, protože do budoucna se bude muset spoluúčast farností postupně zvyšovat. To je
jasné.
Provokativní otázka na závěr: Co myslíš, máme zkusit stavět kostely už teď, anebo až na ně vyděláme? – Na
tuto otázku musíme najít konsenzuální odpověď, to není jen věc biskupa. Jen z Moravy mám jednu zkušenost: pokud by tady
stavěli kostely, až na ně budou peníze, nestál by ani jeden. Myslím, že podobnou zkušenost má dneska naše pelhřimovská
farnost, které se podařilo s velkým osobním i finančním nasazením postavit farní dům. Byl jsem se tam podívat a moc se
mi líbí. Takové projekty bychom, dle mého, měli podporovat a případně uvažovat i o ekumenických projektech společných
prostor, kde na to nebudeme stačit sami.

Jakým způsobem případné zvolení
změní Tvůj život?
Trochu asi ano. Určitě vzrostou nároky na můj čas a čas mé rodiny. Také se budu muset
věnovat osvěžení jazykové vybavenosti, kterou jsem v uplynulých letech při pronásledování gangsterů trošku upozadil.
S rodinou budeme zřejmě muset hledat nový domov v Praze a všechno s tím související. Tak asi nějaké změny to přinese.
Na druhou stranu se tím nechci nechat převálcovat. Přeci jen je ta služba ne na rok, ne na dva, ale na řadu let. Určitě
nezvládnu všechno během pár měsíců. Co bych pak dělal?

Jednou z prvních
otázek, se kterou by ses jako nový biskup musel vypořádat, je Tvůj nástupce ve funkci faráře. Máš již představu, jak
bys ji chtěl vyřešit?
Biblické by bylo provést to losem, ale nevím, kolik farářů by vhodilo do osudí los se
svým jménem při výběru nového zlínského duchovního správce. Navíc to je věc biskupa jen z části. Právo volby má
farnost, u nás biskup nepřepíchává praporky na mapě republiky podle svého rozmaru, ale suverény při výběru faráře jsou
farnosti. Prozradím ti, že jisté řešení mám promyšleno, ale asi nechceš, abych ti tady řekl konkrétní jméno. Každopádně
mohu zlínské uklidnit, že pokud mne synoda zvolí, situaci určitě vyřeším k jejich spokojenosti.

Máš v plánu vedle biskupského úřadu vykonávat i civilní zaměstnání nebo další
významné necírkevní aktivity?
Významné necírkevní aktivity mám. Snažím se vykřesat duchovní službu u policie, jsem místopředsedou Křesťanské policejní asociace, z. s., a i po případné volbě biskupem bych na tuto oblast
nechtěl zapomenout a pokusil se dotáhnout do konce započaté dílo. Navíc, z pozice biskupa by přece jenom šla jednání
poněkud lépe.
Nový biskup nebude, na rozdíl od biskupa Dušana, zároveň i pražským farářem, což mu jistě uvolní ruce
pro to, aby uspořádal své případné aktivity. Nakonec to bude o konsenzu biskupa a synodní rady a zejména půjde o to,
jaká bude vlastní realita všedních i svátečních dní. On si vlastně nikdo v uplynulých letech nevyzkoušel být biskupem a nebýt zároveň farářem. To bude jistě zajímavá zkušenost.

Závěrem bych se
Tě zeptal, zda chceš sám něco říci nebo doplnit, co dosud nezaznělo?
Taky mne docela bavil i fotbal, ale
ten se hrál v neděli dopoledne, což mi začalo vadit ve chvíli, kdy jsem objevil Krista, protože v tu samou dobu byla
mše svatá. Fotbal jsem rozpoznal jako konkurenční náboženství, a tak s ním i naložil. 
No a opravdu na závěr bych
chtěl říct, že volba biskupa je pro nás všechny nová věc. Skoro nikdo, kdo je nyní v církvi, nezažil volbu biskupa
Dušana. A teď jsme možná zaskočeni tím, že dojde ke změně. Myslím si, že úkolem nového biskupa bude sjednocovat a smiřovat a vedle viditelné jednoty církve budeme potřebovat i velkou názorovou shodu na dalším směřování církve. Proto
chci naše lidi vyzvat, aby o vizích kandidátů diskutovali ve farnostech, aby si udělali svůj názor a aby kandidáta,
kterého vyberou, jasně podpořili ve volbě. To proto, abychom nezvolili biskupa většinou jednoho hlasu a půlka církve by
ze synody odjížděla zklamaná. Bude ukázkou schopnosti synodálního konsenzu církve, když dokáže zvolit přesvědčivě a jasně. A pro budoucího biskupa to bude jistě důležité, aby věděl, že má většinovou důvěru církve.