Od časů antiky byla architektura považována za lidskou činnost a to nejen v oblasti čistě užitkové, ale zejména umělecké. Uměleckou formou se architektura liší od běžného stavitelství. Ne tedy každá stavba, nýbrž taková je skutečnou architekturou, která je výsledkem harmonie účelu a formy. Podobně formuluje základní podmínky architektury římský teoretik a stavitel Marcus Pollio Vitruvius v díle Deset knih o architektuře. Těmito podmínkami jsou pro Vitruvia statická pevnost (firmitas), užitečnost (utilitas) a půvab (venustas), což je právě ona umělecká složka.

Architektura je tedy stavitelské umění, které tvoří onu specifickou součást každé civilizace a kultury. Proto mluvíme o architektuře starověké, středověké, moderní, o architektuře evropské, americké, řecké či římské a konečně o architektuře antické, křesťanské nebo islámské. Můžeme však také rozlišovat architekturu podle účelu na sakrální, obytnou, fortifikační nebo komunikační. Nejčastěji však rozlišujeme architekturu podle uměleckých (životních) stylů. V našem prostředí dělíme nejčastěji architekturu na románskou, gotickou, renesanční, barokní atd. Každé takové rozdělování je pouhou pomůckou, kterou nelze aplikovat mechanicky, nýbrž musíme citlivě vnímat přesahy a prolínání jednoho stylu do druhého (např. přechodné období mezi románským a gotickým slohem je tzv. sloh přechodní). Podobně i chronologii jednotlivých slohů nelze stanovit závaznou normou, ale jen jako relativní časové vymezení s ohledem na centrum vzniku určitého slohu a jeho šíření do periferie. Jestliže např. gotika vzniká ve Francii kolem poloviny 12. století, pak se s ní u nás setkáváme přibližně o jedno století později.

Architektura je především intelektuálním dílem architekta a pak teprve dílem provádějícího stavitele. Architekt je podle Vitruvia ten, kdo navrhuje stavbu. Architektura v proměnách jednotlivých stylů a jejich vnitřním vývoji zanechala v kulturním dědictví každé civilizace a každého národa nejzřetelnější a nejvýraznější stopy. Význam architektury je umocněn i tím, že s architekturou úzce souvisí další formy umění.

Architektura antická

Než se vypravíme staletími naší architektury, musíme si povědět několik základních informací o antické architektuře. S výjimkou gotiky a moderny, počínaje funkcionalismem, jsou do jisté míry všechny slohy spojeny s antikou, nebo jsou od ní odvozeny. K nejstarším projevům řecké monumentální architektury patří chrámy odvozené od mykénského megaronu (jednoduchá síňová stavba obdélníkového půdorysu s ohništěm uprostřed a čtyřmi sloupy na průčelí). Tento typ obydlí byl později Řeky použit jako vzor pro chrám (obydlí bohů). Nejstarší chrámy byly dřevěné s plastickou výzdobou a pestrou barevností. Odstranili také z interiéru ohniště a přemístili je před chrám. Základní myšlenkou řecké architektury bylo u jednotlivých částí budovy: část aktivní – podpory (sloupy a zdi), část pasivní – nesené (kladí a střecha). Tvůrcům záleželo na tom, aby tvarem a výzdobou vyjádřili zmíněnou funkci. Dosud hovoříme o stavbách převážně ze dřeva. Od konce 7. století před Kristem se již setkáváme s architekturou kamennou, která přebírá projevy staveb dřevěných. Kamenné stavby přejímají prvky dekorace i její barevnost (často smyta povětrnostními vlivy). V této době se setkáváme se dvěma nejstaršími stavebními typy, slohy nebo také sloupovými řády. Je to sloh dórský, který patrně vznikl na Peloponésu a sloh jemnější iónský z východní oblasti. Sloup dórského řádu je tvořen jen dříkem a hlavicí, patku zpravidla postrádá. Dórské sloupy, od podlahy k hlavici se mírně zužující, připomínají přírodní kulatinu získanou přímo z kmenu stromu. Dórský řád získal svoji pevnou podobu kolem roku 600 před Kristem.

Iónský řád je ve srovnání s dórským méně geometrický a dekorativnější. Sloup má již klasickou stavbu: patka, dřík a hlavice. Hlavice iónského sloupu je odvozena z tvaru sedla dřevěné konstrukce. Třetím řádem je sloh korintský, který vytvořil dle tradice kolem roku 400 před Kristem sochař Kalimachos z Korintu. Jako vzor pro korintskou hlavici posloužila nejspíše kalichovitá hlavice egyptského slohu. Korintská hlavice má kalichovité tělo a je pokryta plastickým listovím.

Řecké architektonické řády se s helenismem dostaly do Říma, kde byly převzaty, upraveny nebo dokomponovány. Antický Řím tak užíval řád římsko-dórský, římsko-iónský, římsko-korintský a vytvořil ještě vlastní kompozitní a toskánský (převzatý od Etrusků). Zásadním přínosem Římanů do architektury byl oblouk a valená klenba, přejatá od Etrusků. Vyspělá antická architektura římského císařství se stala východiskem pro raněkřesťanskou architekturu, pro architekturu románskou, ale hlavně zdrojem inspirace pro renesanci, baroko a klasicismus.