Malou exkurzi sesterských starokatolických církvích začínáme v sousedním Německu nejen pro geografickou blízkost, ale i pro společné kořeny naší historie.
Jak to všechno začalo aneb drobný historicky exkurz
Jak ví každé starokatolické dítko, počátky starokatolických církví jsou bezprostředně spojeny s vyhlášením I. vatikánského koncilu (1870) o univerzálním právním primátu papeže a o jeho neomylnosti. Poté co ztroskotaly pokusy o revizi těchto dogmat i snaha o svolání nového koncilu mimo území Itálie, v neposlední řadě i proto, že šestice biskupů dosud protestující proti těmto usnesením (mezi nimi i pražský kardinál B. J. Schwarzenberg) se mezitím podrobila většině, ocitli se vůdcové odporu v nezáviděníhodné situaci. Vždyť ve hře byla otázka autenticity západní církve i otázka jejich svědomí. Na jednu stranu nemohli počítat s podporou církevní hierarchie, na druhou stranu však nechtěli vyvolávat otevřené schizma. Přes všechny snahy o nalezení kompromisního řešení uvnitř církve, nemohli ustoupit z principů, které obhajovali. Nejobšírněji to vyjádřil I. Döllinger ve svém čtyřnásobném „Nemohu“. Když se pak k tomuto prohlášení přihlásili i další katoličtí intelektuálové, převážně vysokoškolští profesoři, nenechala reakce Vatikánu na sebe dlouho čekat. Na jaře roku 1871 byla nad všemi „syny zkázy“ vyhlášena klatba, a tím byl otevřen prostor k vážnějším úvahám o založení církve nezávislé na strukturách římskokatolické církve. Po přípravných kongresech v 1871 (v Mnichově) a v 1872 (v Kolíně nad Rýnem) byl v následujícím roce na kongresu v Kostnici schválen starokatolický Synodní a obecní řád. Bezprostředně před tímto kongresem došlo k významné události. Byl zvolen a následné konsekrován první německý starokatolický biskup J. H. Reinkens. Mladá církev si byla dobře vědoma bolestného rozdělení, a proto se od začátku snažila vyvarovat všech kroků, které by prohlubovaly propast mezi ní a římskokatolickou církví. Rovněž byla ustanovena komise (vznikla v roce 1872 na popud kongresu v Kolíně nad Rýnem), která se měla zabývat vztahem k jiným církvím, především k anglikánské a pravoslavné, jejichž představitelé byli přítomni na kolínském kongresu, ve snaze o jejich znovusjednocení.
Základy, na nichž církev vznikla, se dají stručně vyjádřit ve čtyřech bodech:
- svoboda svědomí a víry
- věrnost víře a původní nerozdělené církvi
- důraz na obec, chápanou jako místní církev
- ekumena – úsilí o sjednocení rozdělených křesťanských církví
Důležitá data
1870 – Vyhlášení dogmat o papežské neomylnosti a univerzálním právním primátu
1871 – první „staro“katolický kongres
1873 – volba a konsekrace prvního německého biskupa J. H. Reinkense
1878 – zdobrovolnění celibátu
1889 – Utrechtská dohoda (základ Utrechtská unie)
1920 – hlasovací právo žen
1988 – svěcení první jáhenky
1996 – svěcení prvních kněžek
Osobnosti
Johann Josef Ignaz von Döllinger (1799 – 1890)
Jeden z největších katolických historiků 19. století. Ústřední postava formování starokatolictví. Roku 1827 byl jmenován profesorem na univerzitě v Mnichově, kde přednášel církevní dějiny, církevní právo, exegezi Nového zákona a filozofii náboženství. Neobyčejně pilný, obratný slovem i psaným projevem, nadán fenomenální pamětí, ovládal pět světových jazyků. Od roku 1848 bojoval za vytvoření národní církve v Německu, řízené primasem a synodou. Prosazoval vědecky vyučovanou teologii na rozdíl od neoscholastiky a usiloval o vysokoškolské vzdělání budoucích kněží. (V té době bylo zvykem, že se teologie přednášela pouze v seminářích.) Ačkoli celou vahou své osobnosti katolíka-historika od počátku bojoval proti absurdnosti dogmat prvního Vatikánu a posléze byl za svoje postoje exkomunikován, přesto se celý život cítil být římským katolíkem. Zastával tradiční stanoviska, takže některé starokatolické reformy, např. zdobrovolnění celibátu, se mu zdály příliš radikální. Odtud pochází rozporuplné hodnocení jeho osoby, zda jej považovat za starokatolíka či nikoli. Vzhledem k jeho významnému podílu na vzniku a formování starokatolické církve se lze domnívat, že spor o jeho příslušnost k té či oné odnoži katolické církve je docela absurdní, zvláště vezmeme-li v potaz jeho úsilí o sjednocení církví, ze kterého čerpá starokatolická ekumena dodnes. Umírá uprostřed práce v unijním hnutí roku 1890.
Johann Friedrich von Schulte (1827 – 1914)
Jestliže I. Döllinger hraje ve starokatolickém hnutí nezastupitelnou roli z hlediska církevní historie, pak se Schultem dá toto říct v oblasti církevně právní, neboť on položil základy Synodálně episkopálního zřízení církve. Doktorát práv získal v roce 1853 a rok poté byl jmenován mimořádným profesorem církevního práva v Praze. Poté, v letech 1855 - 1873 se stává profesorem církevního práva a dějin německého státu a práva. V roce 1869 byl mu udělen dědičný šlechtický titul. V době, kdy se ukázal zřejmým záměr koncilu vyhlásit dogma o papežské neomylnosti, postavil se s plným nasazením na stranu opozice a až do konce života byl vřelým zastáncem starokatolicismu. S výjimkou jediné synody, předsedal všem kongresům v období od roku 1871 do 1890. Položil základ Synodnímu a obecnímu řádu. V roce 1906 se ze zdravotních důvodů uchýlil do italského Merána, kde zemřel v roce 1914.
Josef Hubert Reinkens (1821 - 1896)
První německý starokatolický biskup se narodil v Burtschei nedaleko Cách, kde navštěvoval gymnázium. V letech 1844 - 1847 studoval teologii a filozofii v Bonnu. V roce 1848 byl vysvěcen na kněze. V roce 1849 získal doktorát teologie v Mnichově a v roce 1850 habilitoval na univerzitě ve Vratislavi. V roce 1853 tam byl jmenován mimořádným profesorem a v letech 1857 - 1874 byl na téže univerzitě profesorem církevních dějin.
V letech 1853 - 1858 byl katedrálním kazatelem. V roce 1866 byl jmenován rektorem a v roce 1871 získal doktorát filozofie honoris causa na univerzitě v Lipsku. Za opozici vůči usnesením vatikánského koncilu byl suspendován a po svém biskupském svěcení i exkomunikován. Aktivně se podílel na budování a výchově duchovenstva. Zemřel v Bonnu v roce 1896.
Starokatolíci a ekumena
Jak už bylo výše řečeno, ekumenické snažení by mělo být jedním z motorů starokatolického hnutí. Podívejme tedy, co se urodilo na tomto poli u našich německých bratří. Kromě Bonnské dohody uzavřené v roce 1931 mezi starokatolíky a anglikánskými církvemi, která mimo jiné řeší vzájemnou suverenitu a plné communio (čili, že i v Anglii může vycházet náš občasník) z roku 1931 a Dohody z Porvó (1993), která podobným způsobem upravuje vztahy mezi Luterány a starokatolíky, existují specifické dohody v rámci Německa a to dohoda s Radou Evangelické církve v Německu a Arnoldshainerovou konferencí spojených Evangelicko-luterských církví Německa, podepsaná v roce 1985 v Hannoveru o vzájemném pozvání k účasti na slavení eucharistie a dohoda s Německou biskupskou konferencí, uzavřená v roce 1999 o přechodu duchovních ze služby jedné církve do služeb církve druhé.
Trocha statistiky
V současné době má SKC v Německu ve 50 farních a 150 filiálních obcích přibližně 25 000 věřících. Sídlem biskupa, kterým byl zvolen v roce 1994 Joachim Vobbe, je Bonn.
Synodní a obecní řád
Dnešní podoba vychází z upraveného SOŘ z roku 1873. Na rozdíl od českého SŘ je mnohem detailnější (na můj vkus až příliš precizní). Mezi zajímavosti patří např. definování biskupského sídla, rozdělení duchovních do 12 kategorií, písemný souhlas biskupa se svatbou duchovního, automatické ukončení pracovního poměru s duchovním, který se rozvedl, pokud biskup předem neudělí výjimku (omlouvám se za svůj klerikalismus, ale tohle mě fakt dostalo – pozn. aut.).
Liturgie
Poslední revize misálu pochází z roku 1995. I v něm se projevuje, podobně jako v SOŘ německá důkladnost. V úvodu se dozvídáme nejen o důležitosti eucharistické slavnosti pro život křesťana, ale i o původu našeho občanského roku, o degradaci neděle slovem weekend i o tom, že „uplatňovat prvky velkých liturgií v malých společenstvích působí značně trapně.“ (citát z úvodu k misálu).
Spolky a řeholní společenství
Větší vliv než farní kuchařky mají na život církve v Německu spolky. Za všechny možné lze zmínit Spolek starokatolických žen (baf), který má „na svědomí“ mimo jiné i to, že v roce 1994 byla na biskupské synodě odhlasována možnost plného otevření třístupňového orda (svěcení) i pro ženské kandidátky a že v roce 1996 došlo k prvnímu svěcení žen na kněžky, dále Spolek starokatolické mládeže (BaJ) a Spolek Willibrord, ekumenické společenství, které má za cíl prohlubovat společenství a spolupráci mezi StkC v Německu a mezi Anglikánskou církví.
Co se týče zasvěceného života existuje v Německu Řád menších bratří (františkáni) a ekumenická kongregace sester cisterciaček.
Přežijí rok 3000?
Těžká otázka, ale v každém případě můžeme s potěšením konstatovat, že v posledních deseti letech počet starokatolíků v Německu mírně stoupá.