Pokání, alespoň tak tomu zpravidla rozumíme, je naší uvědomělou reakcí na náš hřích, na provinění proti Boží vůli. Reakcí, která se snaží zvrátit nepříznivý stav ve vztahu s naším Bohem. Znát Boží vůli a konat podle ní je zcela jistě jedním z nejvyšších cílů našeho duchovního snažení. A pak je tu ještě láska, sama láska Bůh. Bylo by však zjednodušující říci, že naším nevyšším zákonem, byť je to samozřejmě pravdou, je láska a hotovo. Vždyť právě na cestě za touto láskou nám bývá hlavní překážkou náš hřích, naše vina. Ať už lásku budou lidé chtít chápat zcela nenábožensky, přece na cestě k její, byť domnělé plnosti, jsou různá úskalí a srázy. A nedokážeme-li tyto zlomové body či okamžiky přijmout, projít jimi a pokořit je, bude nám meta lásky sice možná stále v dálce svítit, ale spíš jako koncová světla vlaku tomu, kdo zlehka zaspal jeho odjezd. Aby mohl proběhnout kon pokání, je třeba, a to bez výhrad, identifikovat svůj vlastní hřích. Nelze to lacině obejít tím, že Pán Bůh si to nějak přebere, že to všechno vlastně nakonec dobře dopadne. Nějak to dopadne.
Mohu-li rozumět svému hříchu jako komunikační překážce mezi mnou a mým Bohem, pak je třeba, má-li být komunikace zachována či obnovena, tuto překážku zdolat či odstranit a komunikační kanál uvést do provozuschopného stavu.
Bláhový a lehce namrzlý by byl kazatel, který by dnes chtěl hrozit peklem, tresty a podobnými jevy z onoho světa, na které už dnes takřka nikdo nevěří. Protože ono to přece nějak dopadne. Samozřejmě, že dobře. Pro mě dobře! Jenže to zní tak, jako bych se zajímal jen sám o sebe. Jako by v komunikaci mezi mnou a Bohem šlo jen a pouze o mne. Jak já z toho vyjdu. Víc mne nezajímá. Jenže v tom a u toho všeho je právě On. On, který se ke mně sklání a volá mne k pokání. K odstranění překážek mezi mnou a jím. On, který o oněch překážkách ví dávno přede mnou.
Jak se tedy efektivně kát, jak smysluplně pracovat na svém pokání? Zřejmě nezbude, než poznat svůj hřích. Laciná řešení zde nevedou nikam. K ničemu je konstatování, že je člověk hříšník, byť by si to napsal na čelo, ale uvnitř svůj hřích necítil a nezakoušel jeho hořkou pachuť. Takový postoj bude jen prázdnou pózou pro nevelké množství přihlížejících.
Postní doba je k tomu tak nějak určená, abychom se během ní konfrontovali se svou vlastní hříšností. Dokážeme-li sebe sama postavit před Boha a pravdivě se na sebe zadívat, uvidíme, budeme-li pro to mít oči a srdce otevřená, ony překážky v komunikaci s Bohem – své hříchy. Postní doba není dobou volání do depresí nad svou hříšností, není to doba, kdy je třeba nadužívat postní popel k sypání na hlavu. Je to doba, kdy je dobré popel použít a nenechat pouze ulpět ve vlasech a na čele, ale také ho nechat poprášit svoji duši. Popel, jak známo, byl a je po mnohá staletí před námi používán jako zemědělské hnojivo. Kéž se tedy náš letošní postní popel stane hnojivem pro půdu našich duší, ať svojí zásaditou silou neutralizuje kyselost hříchu a kéž nás to viditelné znamení středopopeleční liturgie zasáhne, nejen označí.
Poznat svůj hřích není tragédie. Naopak je to šance začít činit pokání. Skutečné pokání, které nebude obecným konstatováním toho, že jsem hříšný. Asi hříšný. Pasivní „asihříšník“ na svůj hřích nemá náhled, nezná ho a zřejmě mu ani nevadí. Je to však postoj naprosto strnulý, bez potence, bez výhledu na další cestu k Bohu. A postoj pasivní rezistence vůči Boží výzvě k pokání je pro křesťana stejně smysluplný jako postávání pošetilých panen s prázdnými olejovými lampami, které spoléhaly na to, že to nějak dopadne.