Absolvoval jsem ještě několik seminářů a možná nejvíce na mne zapůsobil seminář rodinné rekonstrukce. Rodinná rekonstrukce si dle mého názoru zasluhuje více pozornosti.Tuto činnosti dělá v naší republice jen málo lidí, je prospěšná a má výsledky. Terapie patří k našemu životu. Nemusíme si nijak nalhávat, že terapeuticky působíme jeden na druhého v přátelských rozhovorech, že kněz působí terapeuticky při rozhovorech s věřícími a že i naše přátelská pomoc druhému v nouzi je jistým způsobem terapeutická. Terapie, které pořádá pražské sociálně pastorační středisko Communio jsou však opravdové terapie podle Virginie Satirové. Mimo „klasickou“ nabídku jsou i něčím, co ani ostatní sociální střediska (a to i v jiných církvích) nepořádají.
Proto jsem si popovídal s Mgr. Ivou Rainerovou, která stojí za tímto programem a přináším náš rozhovor na stránky našeho časopisu.
V čem spatřuješ největší přínos Communia?
Největší přínos vidím v tom, že Communio je otevřenou náručí pro každého člověka s problémy včetně jeho spirituální krize.
Co spatřuješ pod pojmem spirituální krize?
Myslím tím duševní i duchovní krizi dohromady. Ztráta, znejistění a otřesení vnitřních hodnot a pravidel, hledání nových, včetně svého místa, vztahu k Bohu i sobě samému. Důležitá je však vždy svoboda, to je možnost volby, kterou člověk má a zodpovědnosti sám za sebe.
Sám podle sebe vím, že sebeúcta je něco jiného než sebevědomí, je to něco, co si stále musíme uvědomovat, udržovat a vytvářet. Co tedy sebeúcta vlastně je?
Jde nejen o poznání sebe sama, ale i o poznání své hodnoty. Je nesmírně důležité dbát na to, aby si člověk vždy uvědomoval možnost volby, uvědomoval si svoji svobodu, respektoval sebe, stejně i ostatní.Vše je sebezkušenostní proces, práce se svým tělem, vlastními zážitky a s vlastním rozhodnutím.
Mým největším zážitkovým seminářem byly rodinné rekonstrukce. Jsem přesvědčen o tom, že tato terapie v sobě skrývá obrovský potenciál k tomu, aby člověk šel do hloubky a vyřešil v sobě problémy nebo traumata, která ho svazují, aniž si to uvědomuje. Jsem dokonce přesvědčen o tom, že by rekonstrukce pomohly velkému počtu rodin. Mají také velký dopad i na uvědomění si svého postavení a hodnoty, kterou člověk může změnit vlastním rozhodnutím. Jaké jsou hlavní důrazy a pravidla rodinných rekonstrukcí?
Především pokládám za důležité hned na začátku objasnit, že se nejedná o rodinné konstalace, ale opravdu o rodinné rekonstrukce. (někdy si to lidé zaměňují).
Jedno z nejdůležitějších je mít zdravé rodinné vztahy. Je dokázáno, že se naše primární vztahy formují už ve věku miminka. Primární vztahy utvářejí v raném dětství náš obrázek světa, ve kterém žijeme. Pokud máme pocit, že naše vztahy nejsou zdravé, je potřeba udělat změnu v našem základním obrazu. Přesně řečeno přeměnu nebo změnu dopadu událostí, kontextu, jednání lidí kolem nás. Neznamená to však, že někdo dělal věci záměrně špatně. Většinou jde o jiný pohled na přijímání a dávání lásky a změnu celkového obrazu původní rodiny.
O co jde, pracujeme s modelem rodiny. Základem jsou rodinné mapy, které mohou být sestaveny v rámci skupinového semináře nebo individuálně po dohodě s klientem. Pracujeme s genotypem rodiny, kde hledáme zdroje a objevujeme rodinná pravidla, pracujeme s rodinnými mýty a přeskládáváme rodinnou skládačku v nový inspirativní obraz. To vše až do třetí generace. Je velmi důležité mít na paměti: nesoudit, ale pochopit a přijmout. Uvědomit si, že rodiče dělali všechno tak, jak nejlépe mohli a možností, které měli. Důležitým aspektem je snaha o pochopení, přebudování obrazu z dětství a změna dopadu, odpuštění svým rodičům i sobě, nesouzení. Vždy máme na paměti, že člověk nesmí odejít neošetřen. Pracujeme v triádách, kde účastník rozebírá proces a dostává neustálou oporu a podporu od psychologů a terapeutů. Terapeut i účastník jsou spoluodpovědní.
Vím, že Communio pořádá i celou řadu seminářů na různá témata. Můžeš o nich něco povědět?
Ano, je jich hned několik. Jednou s oblastí je práce s domácím násilím v jakékoliv podobě. Na těchto seminářích opět neřešíme konkrétní problém, ale dopad násilí na rodinu nebo postiženou osobu. Pracuje se tedy s formou dopadu. Za domácí násilí považujeme nejen přímý fyzický útok partnera, ale také zesměšňování a ponižování.
Mezi další oblast naší práce patří i práce se závislostm; na práci, na drogách, na alkoholu a dalších. Seminář pracuje na změně dopadu na nositele závislosti i na celou rodinu.
U práce se ztrátou a zármutkem vnímáme, že nejsou malé a velké ztráty. Pro někoho může být vnímána ztráta hračky jako pro jiného ztráta důležité osoby. Neošetřená ztráta může být mnohdy příčinou nám nesrozumitelného jednání a nesrozumitelných emocí.
Seminář o zdravých rodinných vztazích pomáhá účastníkům upevňovat v současné rodině zdravé vztahy či pracovat na jejich uzdravování, vychází z prvních kontaktů v nejrannějším dětství.
Jaké formy terapie provádíte a jakou úlohu při terapiích má terapeut?
Děláme skupinové i individuální terapie po dohodě s klienty. S klientem společně tvoříme plán jeho změny. Terapeut není rádcem, ale jeho průvodcem.
Pražské communio je otevřené pro všechny. Budete-li mít o program zájem, jste vítáni. V případě zájmu alespoň deseti osob jsou pracovníci Communia ochotni přijet i za Vámi. Konkrétní a potřebné informace lze získat na www.comunio.cz.Telefon: 222221976
Před uzávěrkou tohoto čísla bylo zveřejněno, že Hlavní město Praha, které podle nových předpisů už rok přiděluje dotace nestátním subjektům činným v sociální oblasti, pro letošní rok snížilo dotaci středisku COMMUNIO PRAHA na pouhých 37% loňské skutečnosti. Pražské COMMUNIO, které jako první ze sociálních aktivit naší církve existuje už 14 let a finančně pomáhalo při vzniku ostatních středisek, stojí před vážnými existenčními problémy, které znamenají omezení služeb klientům a propouštění zaměstnanců. Prosíme Vás o modlitby a pomoc. Nabídka terapií a výcviků:
- psychoterapie individuální, rodinná a skupinová - cílem je změna původních představ a obrazů o sobě i svých blízkých, podpora rodinných zdrojů, hledání pozitivních úmyslů a změna pohledu na zážitky z minulosti. Vytváří se a podporuje sebeúcta klienta.
- křesansko-psychologické poradenství - probíhá na přání klienta za spolupráce psychologa a duchovního
- „doprovázení“ - jde o to pomoci klientovi unést těžké situace, které jsou nezměnitelné. Klient potřebuje někoho, s kým by mohl sdílet své trápení a laskavé doprovázení pro něj může být velkou úlevou i vzhledem k tomu, že trápení sdělená blízkým osobám mohou narušovat jejich vzájemné vztahy.
Několik slov o Virginii Satirové
Virginia Satirová (1916 - 1988) patří mezi významné představitele americké humanistické psychologie a rodinné psychoterapie. Vytvořila nové modely mezilidských vztahů a metody vzdělávání, ve kterých hrají klíčovou roli koncepty komunikace a sebeúcty. V jejím pojetí je spojena praktičnost s duchovním smyslem života a směřuje k duševnímu a tělesnému zdraví, vitalitě, tvořivosti a produktivitě. Teoretickým východiskem pro ni bylo systémové myšlení, kybernetický model a jeho aplikace do klinické praxe.
Do povědomí širší veřejnosti vstoupila v roce 1964 knihou „Společná terapie celé rodiny“ (Conjoint family therapy), ve které vysvětlila, že pacient je projevem nemoci celé rodiny, a proto je potřeba léčit rodinu jako celek. Satirová vycházela z předpokladu, že jedince je možné pochopit a léčit pouze v sociálním kontextu, především pak v kontextu rodiny. Rodinu považuje za systém tvořený nejen jednotlivými prvky, ale především vztahy mezi těmito prvky. Terapii pak zaměřuje právě na vztahy mezi členy rodiny - na jejich způsob komunikace. Aby došlo ke změně u jedince, je třeba působit na celý vztahový systém a kontext a měnit ho. Byla přesvědčena, že klient je rovnocenný partner a terapeut používá své osobnosti a odbornosti k tomu, aby v něm probudil jeho vlastní zdroje a mechanismy vedoucí k uzdravení.,
S Donem Jacksonem, Paulem Watzlawickem a Julesem Riskinem založila Ústav mentálního výzkumu (MRI) v Palo Alto v Kalifornii. Předpokládali, že komunikace je klíčem k pochopení lidského jednání. Jednání je komunikací a „nemůžeme nekomunikovat“. Pracovníci MRI analyzovali komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny a konstruovali intervence ke změně komunikačních vzorců. Satiriánský přístup je označován jako komunikačně - interakční.
Satirová vycházela také z ego-psychologie, a proto se více než její systemičtí kolegové zabývala intrapsychickým modelem osobnosti a vytvořila originální model sebeúcty. Propojila tak systém interakční (v němž se terapeut zaměřuje na komunikaci mezi členy rodiny) se systémem intrapsychickým, v rámci kterého se terapie soustředí na dopad událostí na jedince - tzn. jaký význam jedinec události připisuje, emoční doprovod tohoto významu, rodinná pravidla a prožívání pocitů. Vznik psychopatologických příznaků připisovala nekongruentní (nesouladné) komunikaci, která má za následek nízkou sebeúctu a nízká sebeúcta dále vede k nekongruentní komunikaci. Satirová věřila, že změna je vždy možná - někdy není možná změna vnější, ale vnitřní změna možná je.
Pracovala s Gregory Batesonem, řídila výcvik v Esalenském institutu v Big Sur a již jako známá terapeutka předsedala Asociaci humanistické psychologie a byla poradkyní Amerického kongresu v otázkách zdraví.
V roce 1979 ji MUDr. Petr Boš přivezl do Čech a Satirová zde dva týdny (bez povolení úřadů) ukazovala, jak se rodí sebeúcta, pomocí lan a živých sousoší modelovala rodinné vztahy a s humorem a lehkostí ukazovala cestu k tomu jak vidět svět a sebe. V roce 1987 byla čestnou prezidentkou Prvního mezinárodního kongresu rodinné terapie v Praze. Krátce před smrtí v roce 1988 působila také v Sovětském svazu.