Jsi členem strakonické starokatolické obce od počátku, byl jsi vlastně první, kdo v ní byl pokřtěn. Co tě přivedlo ke křtu a proč ses rozhodl přijmout ho právě ve starokatolické církvi?

Ke křtu mne přivedla poměrně dlouhá cesta, která začala někdy ve 14 letech, vedla přes vojnu až ke křtu v Katovicích. Byla to pro mne taková škola víry, kdy jsem si ujasnil, proč věřím a komu věřím. O křtu jsem samozřejmě uvažoval několik let. O starokatolické církvi jsem tehdy mnoho nevěděl, jen z několika článků v časopisech. Na mém křtu měl „zřejmý podíl“ asi sv. Vojtěch, neboť nebýt přednášky, která se konala k jeho výročí, neseznámil bych se s biskupem Dušanem a nepřišel bych ani na první starokatolickou bohoslužbu v Katovicích. Dá se říci, že jsem si starokatolickou církev nevybral, ale byl jsem do ní přiveden.

Na jaké období v historii obce nejraději vzpomínáš?

Tahle otázka zní tak trochu, jako kdybych měl vzpomínat na něco, co už není. Mám za to, že život obce má analogii s životem člověka. V životě člověka jsou také různá období úspěchů či krizí. Zažil jsem ve svém duchovním životě velkou Boží blízkost i velkou Boží temnotu. Ta Boží temnota byla pro mne vždy výzvou, abych něco přehodnotil. Každé období v historii naší farnosti prožívám vnitřně poměrně intenzivně a nedá se říci, které období bylo lepší nebo horší. Vždy bylo něco nového, ať dobrého, nebo toho horšího. Důležité je, abychom ta horší období vždy s vírou přežili a poučili se z nich.

Co považuješ za nejdůležitější pro naši úspěšnou misii ve Strakonicích?

Za nejdůležitější pro naši misii ve Strakonicích považuji osobní duchovní připravenost každého člena farnosti. Myslím, že naše farnost dostatečně nezužitkovala zkušenosti, které nasbírala v Miláně. Dále považuji za důležité, mít někde zázemí, mít své prostory, které bychom mohli volně využívat. Je poněkud obtížnější dělat misii a být někde „trpěn“ (myslím v tom dobrém smyslu). Za handicap povazuji také to, že duchovní nežije v místě farní obce.

A tvé osobní zkušenosti s evangelizací? (Jsou „strakoničáci“ opravdu tak zatvrzelí?)

Mé zkušenosti z evangelizací? Tato otázka souvisí s předchozí otázkou. Kdo chce evangelizovat nebo dělat misii, musí začít nejprve u sebe a ptát se, zda je toho schopen. Nejhorší evangelizace je ta, která oslovené lidi „znásilňuje“. Byl jsem svědkem několika evangelizačních akcích před tím, než jsem přijal křest. Můžu říci, že kdybych v té době ještě nebyl věřící, asi bych se věřícím nestal. Ze své vlastní zkušenosti vím, že evangelizace se nejlépe daří, když spolu o věcech víry hovoří dva konkrétní lidé, mezi kterými je vztah vzájemné důvěry. Nevěřím, že „strakoničáci“ jsou tak zatvrzelí. Myslím, že evangelium podávané lidem tradičními prostředky, jak se to dělá při různých evangelizačních akcích, je pro současné lidi nestravitelné. V evangelizaci je třeba zvolit nový přístup, který nesmí být šablonovitý. Věřím, že ke každému jednotlivci má Bůh svou vlastní cestičku a tu nám může sdělit, když se budeme evangelizací zabývat ve svých modlitbách.

Co přeješ do budoucna své farní obci?

Přeji jí uzdravení, a to takové, které uděluje Pán - uzdravení skrze vanutí sv. Ducha.