Milé sestry a milí bratři,

nevím jak pro Vás, ale pro mě je první měsíc nového roku měsícem ekumeny a finančních uzávěrek. Zatímco uzávěrky jsou jen pracným a víceméně nudným ohlédnutím za uplynulým rokem, v ekumeně se snažíme hledět dopředu a na vzdáleném obzoru, ale přesto v dohledu, vidět budoucí jednotu.

Modlíme se s těmi, s nimiž nás sice nepojí úzké konfesní pouto, ale přece s nimi máme společného víc, než si většinou sami uvědomujeme. Pro někoho je to duchovní obohacení a naplňování Kristových slov, pro někoho možná jen povinné lednové divadlo, které nezbývá, než přetrpět.

Někdy přemýšlím o tom, co se honí v hlavách ostatních účastníků ekumenických bohoslužeb, za co v duchu prosí, z čeho se radují a zda vůbec. S mnohými z nich mě pojí i osobní přátelství nebo sympatie, někdy možná spíš vzájemné rozpaky. S nostalgií vzpomínám na ekumenu neoficiální, chcete-li „podzemní“, kterou jsem zažil před rokem 1989. Kromě společného Pána nás spojoval i společný nepřítel, společný vzdor a občas i společný strach, ale hlavně to byl prvně prožívaný společný stůl, u něhož jsme cítili vzájemnou blízkost. Jen tak. Byl jsem šťastný.

Pak přišly moje první nesmělé krůčky na poli Ekumenické rady. Cítil jsem se jako exot uprostřed „ostřílených církevníků“. A právě tehdy jsem se jako záchranného kruhu chytal prvních úsměvů, které začaly být lidsky přátelské, nejen ekumenicky korektní. Poznával jsem lidi, kterým bylo sympatické naše úsilí o obnovu církve, jejíž místo v české ekumeně zdaleka nebylo takové jako dnes.

Proč to vyprávím?

Někteří křesťané si rádi představují jednotu církve tak, že se ti druzí přidají k nim. Kdo je vlastně povolán k tomu, aby měl právo vládnout nad vírou a svědomím druhých? Kdo je povolán k tomu, aby druhým nastavoval laťku víry a zbožnosti podle svých vlastních představ?

Někomu mohou být druzí křesťané „málo duchovní“, jinému „příliš duchovní“, někomu úzkoprsí, jinému příliš tolerantní. To vše zažil i Ježíš.

Pro mne počet a různost křesťanských církví není jen pohoršením, ale vlastně i darem – abych si snáze vybral cestu, protože všechny vedou ke stejnému cíli. Také proto jsou hranice našich církví stále prostupnější a bylo by tragické na tyto hranice spouštět „železnou oponu“ a stavět hlídky se samopaly, i kdyby se střílela jen hloupá a nespravedlivá slova.

K tomu je však třeba, aby „železná opona“ zmizela především z našich srdcí. Aby se v nich nezahnízdilo něco, čemu se na naší současné politické scéně říká „nulová tolerance“. Bez ohledu na to, kdo a proč ten pojem používá, bojím se, aby neinfikoval i naše srdce. Tam se totiž rodí všechno, co může narůst do obludných rozměrů.

Nulová tolerance k sobě samému znamená, že sebou samým pohrdám, třeba jen proto, že jsem jiný, než toužím být, že nejsem schopen přijmout Boží milost, která není jen „laciná“, ale zadarmo daná všem, kteří jsou ji schopni přijmout.

Nulová tolerance vůči mým bratřím a sestrám ve stejném církevním společenství znamená, že se cítím ohrožen, a že má víra není dospělá, že dostatečně nedůvěřuji Pánu, který (možná jen na čas) spojil naše cesty.

Nulová tolerance v ekumeně znamená, že všechno, co předvádíme počátkem ledna je podvod. Vůči těm, kteří se na to dívají, i vůči sobě samým.

Patříme k církevnímu společenství, pro něž je od počátku charakteristická ekumenická otevřenost. Ano, vážím si toho, že starokatolictví samo sebe nikdy nevnímalo jako jedinou cestu k Bohu a vždycky se vidělo jako součást jediné Církve Kristovy vedle ostatních křesťanských církví. Věřím, že tam, kde je vzájemná úcta a respekt mezi křesťany různých církví, kde rostou sympatie a přátelství, tam vládne Duch svatý, který je tvůrcem a dárcem jednoty v různosti.

Apoštol Pavel v listě Filipským (2, 1 - 8) ukazuje jistou cestu k jednotě: zanechat vlastní ctižádosti a ješitnosti, vážit si druhých víc než sebe. Být tolerantní a chápající, přát druhým svobodu svědomí. Tak se vytváří jednomyslnost Božího lidu. To je způsob Kristův. A tak to zkusme jako On.

To Vám všem přeji a k tomu Vám vyprošuji jeho blízkost.

Váš bratr