Zárodek starokatolického společenství se začal utvářet v obci Katovice na jaře roku 1997. U vzniku farnosti stála tehdy rodina Karasova z Katovic, Jaroslav Kuberna z nedalekých Pracejovic a rodina Divišova z Prostředního Krušce nedaleko Sušice; bratr Mgr. Václav Diviš tehdy nabídl zvolenému biskupu Dušanovi svou kněžskou službu pro toto společenství. Poprvé se Starokatolická církev představuje v Katovicích v polovině května 1997, kdy se v rámci oslav svatovojtěšského milénia pořádá pro občany Katovic přednáška bratra biskupa Dušana Hejbala. Dne 20.7.1997 slavíme v zasedací síni Obecního úřadu v Katovicích první bohoslužbu naší farnosti, které předsedá bratr biskup Dušan - žehná nově vzniklému společenství a představuje mu kněze Václava Diviše, který zde bude sloužit. Obec se od té doby začíná pravidelně scházet ke slavení eucharistie. V září 1997 přijímá Jaroslav Kuberna - budoucí pilíř této obce - svátost křtu. Koncem listopadu slavíme další křest a do konce roku přibyde do společenství dalších pět lidí. Rok zakončujeme 24. prosince netradiční půlnoční bohoslužbou - kolem stolu v obýváku u Karasových, bez liturgických rouch, místo varhan klavír a kytara, radost a dojetí zároveň; všechno je to ještě tak nějak v plenkách jako právě narozené betlémské Dítě.

Rok 1998 – rosteme

Důležitou událostí pro naši farnost v novém roce 1998 byla bohoslužba 1. února, po níž došlo k vůbec první volbě farní rady - do té doby bylo totiž společenství stále příliš malé, než aby bylo možné farní radu ustanovit. Na bohoslužby do Katovic přijíždí stále více věřících ze Strakonic a okolí, a tak obec cítí potřebu přesídlit do okresního města. Pokus o pronájem obřadní síně v nádvoří strakonického hradu troskotá na výši nájemného, avšak díky ekumenické otevřenosti a pohostinnosti strakonického sboru ČCE nacházíme „střechu nad hlavou“, a 21. června 1998 tak již můžeme slavit eucharistii v modlitebně Husova domu ČCE ve Strakonicích. V srpnu 1998 volíme delegáty, kteří se za naši farnost zúčastní starokatolického kongresu v rakouském Grazu ve dnech 24. - 28. srpna. 1998. Vybráni jsou Václav Diviš a Václav Karas. Je to vlastně první příležitost, jak prezentovat naši obec na mezinárodní úrovni, a také příležitost poznat se se starokatolíky z různých zemí. V září máme možnost prezentovat se také mediálně - bratr biskup Dušan poprvé nabízí naší obci, abychom natočili studiovou rozhlasovou bohoslužbu; ta se vysílá v neděli 20. září 1998 na Svobodné Evropě.

Rok 1999 – kveteme

Obec žije plánováním návštěvy milánské farnosti, kam nás pozval tamní starokatolický kněz původem z Čech, Petr Živný, se svou ženou Rossellou. V Miláně se ve dnech 13. - 19. června 1999 koná 10. mezinárodní seminář o systému farních „buněk“ pro novou evangelizaci. Za naši farnost jedou 4 delegáti a vracejí se domů plni nadšení a nových plánů. Strakonická obec prožívá v této době asi největší rozkvět. Svědčí o tom i slova biskupa Dušana, pronesená v úvodní zprávě k zahájení 42. synody konané 9. října 1999 v Pacově: „... Strakonice-Katovice se vyznačují velikým rozvojem a neopakovatelnou charismatickou atmosférou bohoslužeb. Za dva roky se mnoho událo a dnes je zde kvetoucí obec, která stále roste ...“

Rok 2000 - mládneme

Společenství strakonické starokatolické obce se rozšiřuje o mladé rodiny s dětmi. Počet dětí ve farnosti už je docela velký, a tak začínám vést před nedělní bohoslužbou dětská setkání. Zpíváme, modlíme se, hrajeme divadlo a občas také mlsáme v nedaleké cukrárně.

Rok 2001 - sloužíme

Od září začínáme konat bohoslužby kromě sboru ČCE také v ekumenické kapli nového Domova seniorů ve Strakonicích ve čtvrti Jezárky; několik seniorů pravidelně využívá této možnosti slavit společně s námi eucharistii. Advent se pak nese ve znamení nácviku vánočního dětského divadelního představení „Živý Betlém“, které děti zahrají starým lidem v domově po Novém roce.

Rok 2002 – lenivíme

Někteří členové opouštějí obec, mimo jiné také proto, že jim nenabízí dostatek aktivit. Sejít se dvakrát do měsíce v neděli ke slavení eucharistie je opravdu málo, duchovní správce nemá čas přijíždět do obce častěji a v obci, zdá se, není nikdo, kdo by organizoval pro společenství i jiná než bohoslužebná setkání. Alespoň mezinárodní starokatolický kongres konaný v srpnu v Praze nás nutí zmobilizovat síly a co nejlépe reprezentovat obec. A tak účastníky kongresu při registraci vítá hrou a zpěvem dudácký pár ze Strakonicka a manželé Karasovi, oblečení v tradičním prácheňském kroji a jako pohoštění ke kávě nabízíme pravé velké kynuté „chodské koláče“.

Rok 2003 – chřadneme

Už koncem roku 2002 začíná v naší obci působit jako pomocný duchovní bratr Mgr. Aleš Svoboda a 5. 7. 2003 je uveden do úřadu jako administrátor obce. Odliv věřících pokračuje, a tak Aleš přejímá správu nad poněkud již vypráskanými stavy. Scházíme se v podstatě ve stejném složení jako v úplných počátcích obce. A já mám trochu pocit viny, když po svém jáhenském svěcení v říjnu 2003 odjíždím studovat do Bernu a nechávám v tom Aleše samotného.

Rok 2004 – stonáme

Obec, která ztrácí zájem o společná setkání a především slavení eucharistie, se právem může zvát obcí nemocnou. Aleš jako duchovní správce prožívá četná zklamání, když přijíždí do Strakonic a na bohoslužbu téměř nikdo nepřijde. Z důvodů předem ohlášené neúčasti se některé nedělní bohoslužby ruší. Občas přijíždí i Václav Diviš a slouží tu v Domově seniorů, tu ve sboru ČCE, tu dopoledne, tu odpoledne. Nepravidelnost působí chaos. I navzdory moribundnímu charakteru našeho společenství se občas vydaří pár pěkných akcí na úrovni rodinných setkání, a tak naděje na úspěšnou resuscitaci strakonické farnosti neumírá.

Rok 2005 – remcáme

Začíná být jasné, že pouhým udržováním stavu věřících cesta nevede. Je třeba působit hlavně misijně mezi občany Strakonic, jít do škol, oslovit mladé lidi, jít do nemocnice a do domů pro seniory a sloužit. Budoucnost obce není jen ve vůli Boží, ale ve vůli a ochotě nás všech. Když se však občas sejdeme na farním shromáždění, remcáme a neúspěch své misie ve Strakonicích svádíme na zatvrzelost občanů města, na nezájem a zaujatost úřadů, a na to, že nemáme vlastní bohoslužebné prostory. Já ale myslím, že problém je hlavně v tom, že nám chybí stoprocentní nasazení, a to jak ze strany obou duchovních, kteří vykonávají civilní zaměstnání a do obce dojíždějí jen v neděli, ale i ze strany věřících, kteří jim nejsou oporou a svým nedostatkem zájmu a času v podstatě bojkotují jejich plány už v zárodku. A abych nesypala popel na hlavu jen druhým, přiznávám, že ani já – jsouc na mateřské dovolené – se své rodné obci nevěnuji, a pokud dělám nějakou duchovní činnost, je to spíš v Praze.

Rok 2006 – zemřeme?

Začíná rok 2006. Pokud přežijeme ještě 12 měsíců, mohli bychom se jako farnost dožít prvních kulatých narozenin. Myslím, že si to zasloužíme. Spoluvytvářeli jsme krásnou kapitolu v novodobých dějinách starokatolické církve. Nechyběli jsme na celocírkevních akcích (konsekrace biskupa Dušana v září 1997, synody: 1997 v Praze, 1999 v Pacově a 2003 v Šumperku.) Zastupovali jsme obec i na mezinárodních starokatolických setkáních (kongresy: Graz 1998, Praha 2002; pravidelně se účastníme Laienfora). Nevěřím, že by mělo zůstat jen u minulosti a u nostalgických vzpomínek. Věřím, že ta naše „nemoc“, jak přišla, tak i odejde, že Ježíš nás vezme za ruku a my vstaneme ze smrtelného lože jako dcera Jairova; nezemřeli jsme, jen spíme. Toužíme po životě a vás všechny prosíme o modlitbu.