Dušan Hejbal
Je to už 15 let, kdy v časných ranních hodinách 7. ledna 1991 zazvonil můj telefon a lékař z nemocnice v České Lípě mi sdělil, že právě zemřel otec biskup Augustin, a tudíž nemá smysl dál organizovat jeho převoz do Prahy, kde jsme mu vyjednali (tehdy ještě nadstandardní) speciální péči. Možná jsem v tu chvíli víc než za něj Pána prosil za církev, kterou tu zanechává, za její schopnost žít dál bez osobnosti, která nás všechny převedla tmou totality do blikajícího světla začátku devadesátých let. „Je to nové jaro církve, nový rok, nový život… chtěl bych být a věř mi, že vždycky budu s vámi… řekni bratřím kněžím, ať držíte pospolu, u oltáře a pořád…“ řekl mi, když jsem mu na Nový rok 1991 naposledy směl posloužit svátostmi. Dnes po 15 letech s úctou a láskou vzpomínám na svého předchůdce v biskupské službě, bez něhož by naše církev nebyla takovou, jakou je dnes, a bez něhož bych nepoznal starokatolictví a nestal se knězem. Jeho hrob v severočeském Cvikově, kam jsme ho doprovodili 14. ledna 1991, zdobí na jeho přání prostý dřevěný kříž.
Malý velký muž Sigisbert Kraft
Dušan Hejbal
„Víš jaký je rozdíl mezi starokatolickou a římskokatolickou církví? No, přece ten, že v té velké církvi je neomylný jen jeden člověk.“ Takovými a podobnými vtipy kořenil naše setkání svého času postavou nejmenší a vzděláním největší z biskupů Utrechtské unie Dr. Theol. Sigisbert Kraft. Byl jedním z biskupů, kteří na mě při mé konsekraci vzkládali ruce. Když mě, klečícímu, hlavní světitel Bernhard s poctivostí sobě vlastní pomazal hlavu olejem, pohotový Sigisbert okamžitě z kapsy pod rouchy vytáhl hřeben, usmál se a podal mi ho se slovy: „Teď se ještě učeš!“ Bratr biskup Sigisbert stál v čele Katolického biskupství starokatolíků v Německu v letech 1985-1995. Když jsem jako nejmladší člen poznal Mezinárodní biskupskou konferenci, byl v ní nejvýznamnějším teologem, nejkritičtějším duchem a nejvtipnějším člověkem. Možná proto měl tolik přátel i dost zapřísáhlých kritiků. Velkou měrou se zasloužil o rozvoj ekumenických vztahů německé církve, stál v čele liturgické obnovy, jejímž plodem byl mimo jiné nový německý misál, a je také autorem několika písňových textů. Mnoho jeho článků a publikací bylo přeloženo i do češtiny. Po svém odchodu na penzi žil v Waghäusel-Kirrlachu blízko Karlsruhe, kde v letech 1963–1985 působil jako farář a děkan a pokud mu zdravotní stav dovoloval, dál se věnoval teologii a pastorační službě. Už těžce nemocný 6. října 2005 oslavil 20. výročí svého biskupského svěcení. Následující Vánoce mi poprvé neposlal své vždy originální vánoční přání. Věřím, že hvězda, která vedla mudrce až k betlémskému Dítěti, v jehož tváři poznali Spasitele, doprovázela před tvář našeho Pána časně ráno v den Zjevení Páně 6. ledna 2006 také našeho bratra biskupa Sigisberta. V sobotu 14. ledna jsme se s ním v přeplněném městském kostele v německém Karlsruhe rozloučili. Jeho svérázný humor a moudrost mi bude (na nějaký čas) chybět.
O jednom „tichém“ jubileu
Dušan Hejbal
Jsou lidé, které máme rádi a kterých si vážíme tak samozřejmě, že jim to ani neříkáme. Možná skoro bez povšimnutí oslavil 8. ledna letošního roku své kulaté životní jubileum místopředseda naší synodní rady, MUDr. Vladimír Němec. Asi to ani jinak nechtěl. Přesto si dovolím pár slov jako přání člověku, kterého si osobně vážím. Vladimír už mnoho let nechybí na žádné (ani všední) bohoslužbě v pražské farnosti a všude, kde je potřeba pomoci. Když je mnoha lidem z naší církve nejen v Praze bídně po těle, je prvním, na kterého se obracíme. Jeho stálost a jeho ochota pomáhat je tak samozřejmá jako to, že ve svém kostele nebo kapli najdete svého kněze. Asi mnozí z nás vědí, že Vladimír je prapravnukem spisovatelky Boženy Němcové a někteří znají i jeho občanskou angažovanost. Kdo z nás ho viděl v rouchu Řádu svatého Lazara Jeruzalémského, dá mi možná za pravdu, že právě tak si představujeme rytíře jako našeho současníka. Já si našeho bratra Vladimíra vážím především za to, že přes nepřehlédnutelnou výšku své postavy je člověkem skromným, moudrým a věrným. Že je lidský a normální. Že „po třetím pivu nereformuje církev“. Že ve svém nabitém programu má vždy místo na setkání s Pánem a s námi, takže stojí za to jít někdy k oltáři o pár minut později a ohlížet se ke dveřím „až přijde Vláďa“.
Jsou osobnosti různých výšek a významů, bez nichž si současné české starokatolictví neumím představit. MUDr. Vladimír Němec k nim samozřejmě patří. Proto mu, jistě nejen sám, přeji a vyprošuji vše nejlepší, zejména hojnost lásky Boží i lidské.