Milované sestry, milovaní bratři,

není většího důvodu k radosti, než právě Velikonoce – oslava noci, která se rozjasnila jako den, noci, v níž Kristus rozlomil pouta smrti a jako vítěz vystoupil z hrobu. Smíme znovu prožívat událost, která tak radikálně změnila náš život, stejně jako existenci všeho stvoření, které spolu s Ježíšem vystupuje z hrobu nicoty a bezútěšnosti.

Ježíš žije. Ježíš vstal z mrtvých.

Ještě nikdo nic neví, ještě se nic neděje. Jeruzalém žije ve stínu jeho popravy, která trochu zkalila svátky, a za chvíli se probudí do nového, všedního dne.

Jen pár žen, které se nebály doprovázet milovaného Pána až pod kříž, si to ráno přivstane, aby mu prokázaly poslední službu lásky. Co na tom, že se jeho učedníci ještě skrývají, co na tom, že solidarita s někým, koho odsoudili mocní i vlastní národ a církev, kompromituje?

Jdou, ale i ve své lásce nevidí dál, než ke hrobu: Pomazat balzámem jeho tělo. Tak se to dělá. A vůbec, máš-li smutek, zkus něco dělat.

Jdou k poslednímu místu, kde skončil, a to je hrob zavalený kamenem. Ten kámen je hranice, za kterou člověk nemůže.

"Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?"

Na něco takového naše síly nestačí, na něco takového nestačí naše zklamaná, nenaplněná, smutná, „pohřební“ láska. Byl-li Ježíš jen velikým a vynikajícím člověkem, prorokem a učitelem života podle Boží vůle, kámen, jímž je zavalen jeho hrob, je tečkou za jeho životem a překážkou, kterou nepřekonáme. Kámen u Ježíšova hrobu není hranicí od života „teď a života „potom“, tenhle kámen stojí v cestě životu k jeho smyslu a cíli.

Chci-li žít, aby to mělo smysl, musím ho překonat, musí být odvalen z hrobu i z mého srdce.

"Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?"

Tak se ptáme i my, když se ocitáme v bezvýchodných situacích, když se hroutí naše vztahy, když jsme na dně, když Bůh je daleko a naše modlitby narážejí na neprůstřelná nebesa.

Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu, kde je pohřbeno vše, v co jsme doufali?

Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen...(Mk 16,4)

Kámen je odvalen. Nic víc a nic míň.
Už nestojí v cestě. Už NIC nestojí v cestě.
Měl jsi problém? Už ho nemáš!
Byl jsi na dně? Už nejsi!
Měl jsi pocit, že smysl tvého života je v hrobě? Není!
To je vzkříšení.

Sestry a bratři,

je asi o 2000 let později a my máme stejné problémy, jako hlouček žen jdoucích k Ježíšovu hrobu. V našem světě to s tím, co hlásal a pro co žil Ježíš, nevypadá o moc lépe. Kam se podíváte, tam narazíte na nepřekonatelné „náhrobní“ kameny. A církve? Hodně slov a málo opravdovosti. Moc je příliš lákavá a proto se všude v chrámech církví i v chrámech světa tak často přikazuje, zakazuje a soudí, ale méně už věří a skoro už nedoufá.

Ano, každý chce přežít, jenže téhle potřebě přežít za každou cenu Ježíšovo evangelium říká omyl a velikonoční události jsou toho dokladem: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej.“ (Mk 8,35) To je poselství Velikonoc. Tato víra v poselství o jednotě vzkříšení a ukřižování s Kristem je to rozhodující, co umožní žít a neztratit lidskou důstojnost. Žít s nadějí.

Protože Ježíš žije. Slavíme jeho vítězství.

Takže ptáme-li se : "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu? , slyšíme: "Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. (16,6a)

Přeji Vám všem požehnané velikonoce a jsem spojen v modlitbách s Vámi se všemi.

Váš bratr