Nedávno jsem byl požádán redakcí Communia, abych napsal článek o pražské farnosti. Bývá zvykem, aby takový článek začínal historií farnosti. Shledal jsem doma dostupnou literaturu a váhal jsem, zda nemám zajít nahlédnout do archivu na Ordinariát. Pak mě napadlo podívat se do starokatolických internetových stránek. Historie farnosti je tam prezentována natolik podrobně, že jsem se rozhodl nenosit dříví do lesa a tuto obvyklou kapitolu na tomto místě vynechat.
Nejsem pamětníkem, a tak nechci moc vzpomínat. Když jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech nepravidelně chodil na starokatolické bohoslužby do rotundy sv. Kříže či do kaple sv. Maří Magdaleny, netušil jsem, že v té době v Praze pracovala „v podzemí“ legitimní duchovní správa pod jurisdikcí komunistickým režimem umlčeného biskupa.
Jaká je pražská farnost v současnosti? Otevřená – a to nad rámec starokatolické otevřenosti. V té souvislosti mě napadají slova „setkávání“, „prolínání“. Především v rámci vlastní církve. Praha je sídlem biskupa a biskup je současně pražským farářem. Farní úřad je v budově Ordinariátu a někteří členové farní rady jsou zároveň v synodní radě. Katedrála sv. Vavřince slouží i pražské farnosti. Nejen o slavnostech a svátcích, ale i k pravidelným pátečním bohoslužbám v letním období. Jakákoliv celocírkevní akce konaná v Praze zasahuje do farního dění. Tím to nekončí. Do života farnosti podstatně zasáhly i události nad rámec církve i státu. Praha hostila Mezinárodní fórum laiků v roce 1999 a Mezinárodní teologickou konferenci v roce 2001. V roce 2002, těsně po povodních, se v Praze konal Mezinárodní starokatolický kongres. V následujícím roce hostila Praha zasedání Mezinárodní biskupské konference. Pražská farnost se nemalou měrou úspěšně podílela na organizaci všech těchto významných událostí.
Centrem liturgického života pražských starokatolíků je farní rotunda Nalezení sv. Kříže. Tato románská rotunda patří k nejstarším a nejpamátnějším pražským svatyním. Údajně stojí v astrologickém a geometrickém středobodu Prahy. Podle legend má být kdesi pod kostelem pochována sv. Anežka Přemyslovna, což ovšem archeologické průzkumy nepotvrdily. Při velké povodni v roce 2002 byly okolní chodníky zcela podmáčené, sklepy zatopené a na mnoha místech se propadala dlažba. Rotunda, ač téměř metr pod úrovní okolní ulice, neměla ani vlhké stěny. Naši předkové před tisíci lety věděli, kde a jak si mají postavit kostel. Rotunda měla být v šedesátých letech 19. století zbořena. Tomu zabránili přední pražští umělci. Péčí Umělecké besedy byl kostel obnoven a 29. května 1879 byl požehnán tehdejším pražským arcibiskupem kardinálem knížetem Bedřichem Schwarzenbergem, odpůrcem dogmatu o papežské neomylnosti. František Ekert v knize „Posvátná místa královského hlavního města Prahy“ z roku 1883 v závěru článku věnovaného rotundě s nelibostí uvádí, že se zde dosud nepodařilo obnovit pravidelné mše svaté. Jeho přání tedy splnili až v polovině 20. století pražští starokatolíci. U sv. Kříže se v současnosti slaví Eucharistie každou neděli v 17 hodin a každé úterý v 18 hodin. Počátkem léta tohoto roku se do věžičky rotundy vrátily zvony.
V katedrále sv. Vavřince na Petříně se slaví Eucharistie pravidelně každý pátek v 17 hodin, od jara do podzimu (v zimě ve středisku Communio kolem stolu). Barokní kostel sv. Vavřince byl postaven v 18. století Ignácem J. N. Palliardim na místě staršího kostelíka. Původní kostel tu dle legend dal postavit již sv. Vojtěch na místě někdejšího pohanského obětiště a poblíž jednoho z pražských popravišť (uskutečnila se tu například hromadná poprava Vršovců). Ke katedrále patří nedílně areál 14 kapliček Křížové cesty, kaple Kalvarie a kaple Božího hrobu. Spiritualita celého komplexu je zdůrazněna přírodní kulisou petřínského parku. Pražská farnost se tu shromažďuje při všech slavnostech a svátcích. Vánoční půlnoční mše je přes obtížnou přístupnost hojně navštěvována širokou pražskou veřejností. Slaví se tu liturgie celého Svatého týdne, vrcholící Vigilií Velké noci. Na Zelený čtvrtek večer se pravidelně koná pobožnost Křížové cesty s širokou ekumenickou účastí se zastaveními u jednotlivých kapliček. Další Křížová cesta je na Velký pátek odpoledne. V srpnu se pravidelně slaví svatovavřinecká poutní slavnost.
Na svátek sv. Maří Magdaleny v roce 1999 byly obnoveny bohoslužby v barokní kapli pod Letnou, zasvěcené téže světici. Společenství při této kapli se stalo základem nové filiální obce. Členové filiální obce svépomocí zadaptovali prostory v nábřeží pod kaplí na společenské kulturní centrum. Konají se tu společenské akce, koncerty a výstavy. Bohoslužby u sv. Maří Magdaleny jsou každou neděli v 10 hodin.
Bohoslužby v barokní viničné kapli sv. Rodiny v Nuslích byly obnoveny na 1. neděli adventní v roce 2000. Od té doby se zde slaví Eucharistie každý čtvrtek v 18 hodin, jinak dle ohlášení o svátcích, včetně poutní slavnosti na svátek sv. Rodiny. I zde se, přes počáteční malý zájem, postupně konstituovalo stabilní společenství.
Každé první úterý v měsíci zveme do rotundy Nalezení sv. Kříže jako kazatele hosty ze sesterských církví – římské katolíky, pravoslavné, evangelíky, husity, metodisty. V posledních dvou letech jsme slavili Svatodušní vigilii společně s římskokatolickou farností Matky Boží před Týnem a s evangelickým sborem Žižkov I.
K bohoslužbám neodmyslitelně patří finanční sbírky, jimiž věřící prokazují svou spoluzodpovědnost za církev a naplňují tak princip synodality. S tím souvisí i nepovinný dar církvi „koruna denně“, akceptovaný většinou pražských farníků. Společenství pražských starokatolických kostelů se navzájem prolínají.
K životu farnosti patří i mimoliturgická shromáždění, odehrávající se většinou v prostorách Communia. Za všechna jmenuji přednášky „podzemního“ římskokatolické-ho biskupa Jana Konzala a františkána profesora dr. Ctirada Václava Pospíšila. Donedávna se konaly i pravidelné biblické hodiny. Sociálně – charitativní činnost Communia je tak bohatá, že by měla být předmětem samostatného článku. Ve všech pražských svatyních se příležitostně pořádají koncerty.
Všechny aktivity jsou otevřeny každému, bez ohledu na církevní příslušnost. Pražská farnost je svým způsobem „průchozí“, tak jako celé hlavní město. Lidé přicházejí do Prahy studovat, pracovat, někteří zůstávají, jiní odcházejí. I pražskou farností prochází řada lidí. Mnozí zůstávají natrvalo, jiní dříve či později odcházejí. A z nich mnozí se zase vracejí. Přichází řada „sympatizantů“ z jiných denominací. I ti jsou vítáni v plném svátostném společenství. Pražská farnost je katolická v nejširším slova smyslu.