Když jsem si přečetl vtip pro zasmání v prázdninovém čísle COMMUNIA (3/05 – pozn. red.), tak se mi nelíbil. Nikoliv jeho pointa, ta není nic neběžného, podobných vtipů koluje více, a některé jsou docela dobré, ale jeho forma. Text na 26 řádek popisuje jak muž je: zkažené stvoření, se spoustou špatných rysů, bude lhát, podvádět, bude ješitný, bude vypadat hloupě, bude omezený, dětinský, bude potřebovat rady, bude pyšný, arogantní, bude sám sebe obdivovat, nebude chytrý, jediné positivum je, že ženě uspokojí fysické požadavky. Nevím, proč je tón tohoto vtipu takový jaký je a nechci spekulovat, jestli si ten, kdo jej tam dal, „hojil“ nějaký vlastní komplex, nebo jestli se jen veze na dnes moderní vlně feminismu. Vím, že v dnešním světě, který je tak politicky překorektnělý, že se nesmí cikánovi říkat cikán, černochovi černoch (ale afroameričan) a klienta už nesmíme označovat klientem, tak v tomto světě je povoleno napadat dvě skupiny: muže a křesťany. Vím, že v tom světě je mnoho věcí normálních a běžných, které jsou proti křesťanskému duchu, ale myslím si, že církev by neměla těmto proudům podléhat a honit si popularitu jízdou na této módní vlně. Církev, a COMMUNIO je její oficiální tiskovinou, by měla spíše emoce uklidňovat, říkat že muž i žena jsou dvěma polovinami člověka, že je Bůh stvořil proto, aby byli spolu, v lásce, a spoustu dnes nepopulárních a „překonaných“ věcí.
Současný intelektuální pohled na soužití mužů a žen je takový, že ženy jsou muži utlačovanou menšinou (přestože jich je více než mužů) a proto mají práva na zvýhodnění, jako příslušníci jiných menšin. V USA např. platí, že ke studiu na universitě musí být přijato jisté procento lidí z těchto menšin, i kdyby výsledky jejich přijímacích pohovorů byly nevyhovující. Proto se vypráví, že ideální by bylo přijmout ono stanovené procento lesbických žen neamerického původu s barevnou pletí, psychicky léčených, toxikomanek, soudně trestaných a propuštěných z armády, protože tím by se naplnila kvóta a ostatní uchazeči by pak mohli být přijímáni podle svých schopností, nikoli podle barvy, původu, pohlaví nebo diagnózy.
Nikomu z těchto intelektuálů nevadí, že v naší republice více než na západě vyrůstají díky našemu feminizovanému soudnictví děti bez otců a nikde jinde by se nemohlo stát, že by se otec 15 (slovy patnáct) let soudil o to, aby jeho bývalá žena plnila příkaz soudu a neupírala mu s dítětem vyměřený styk. Protože on je přece jenom muž, zkažené stvoření, se spoustou špatných rysů, který lže, podvádí, je ješitný, vypadá hloupě, je omezený, dětinský, potřebuje ženské rady, je pyšný, arogantní, sám sebe obdivuje, a není chytrý. Když přestal své bývalé ženě uspokojovat fyzické požadavky, ta mu dala kopačky a přece mu nebude „půjčovat“ dítě, které je její. On na něj smí pouze platit.
S rozšířením filosofie feminismu a gender pak koresponduje i vzestup počtu nesezdaných (33 % dětí se rodí mimo manželství) a rozvedených párů (každé druhé manželství) a asi největší počet dětí v Evropě, které jsou ve výchovných ústavech. Ve světě je populární názor, že každý má právo na sex, každý má právo na to, aby hledal lásku, každý má právo na to, aby si kvůli tomu, že má děti, nemusel zkazit život tím, že jim obětuje něco ze svých požitků.
Domnívám se, že církev, každá křesťanská církev, ale církev katolická obzvlášť, by měla jasně říci, že se od tohoto trendu distancuje, protože takhle nevypadá život v Kristu. Po-kud si myslíme, že tím, že se pokusíme s těmito trendy splynout, získáme nové členy, je to možné, ale nezískáme nové lidi pro Krista a jeho zvěst. Naopak, obávám se, že je mnoho těch mlčících, někde na vesnicích a malých městech, kteří by chtěli raději církev, která patří ke křesťanské tradici posledních dvou tisíciletí, než tu, která se hlásí k holandsko-americké tradici posledních padesáti let.
Problém je možná v tom, že nikdo nezná oficiální stanovisko naší církve k těmto problémům. A tak ten, kdo má v naší církvi nějaký názor, si pak může myslet, že je to názor většinový. Je tedy možné, že se svými konservativními a zastaralými názory na rodinu, manželství, feminismus a podobně, jsem osamocený, nebo ve výrazné menšině. Proto by měla církev své názory jasně formulovat a deklarovat, aby lidé věděli, jaký je vlastně názor společenství, v němž se rozhodli jít za Kristem.
Ivan Peschka, Desná
Milý Ivane,
zcela upřímně Ti děkuji, za tvůj dopis. Jsem rád, když něco, co tiskneme v Communiu, vyvolá nějakou reakci. Nehledě na to, zda kladnou či zápornou.
Primárně reaguješ na vtip otištěný v minulém čísle. K tomu musím jménem celé redakční rady napsat následující: nedomníváme se, že by vtip „mezi námi děvčaty“ byl za hranicí vkusu, či dokonce razantně útočil na některou skupinu lidí. Některé vtipy jsou podařené, jiné méně, každý máme jiný smysl pro humor. Většinu vtipů dostane redakční rada na vědomí a pokud je něco vyložené nevkusného, nevtipného nebo „za hranicí“, otištění se nedočká. Na tomto vtipu však nikdo z nás (a jsou zde zastoupeny různé skupiny lidí) neshledal nic špatného.
V druhé polovině svého dopisu vyzýváš ke sdělení jasného stanoviska církve k problémům a trendům poslední doby. K tomu se necítím kompetentní vyjadřovat, protože se domnívám, že otištěný vtip s tím má pramálo společného. Každopádně stránky Communia jsou tu od toho, aby se čtenáři dozvěděli co je (nejen) ve Starokatolické církvi nového, v co věří a aby mohli získat jinak obtížně dostupné informace. Pokud tvá reakce na vtip vyvolá nějakou další reakci nebo diskusi, věřím, že jim poskytneme dostatečný prostor.
Jiří J. Konvalina, redakce Communia