Drazí sourozenci v Kristu,

je čas, kdy se z bezstarostnosti letních dní vracíme do světa hodně všedních povinností. V některých („vyspělejších“) zemích je tento přechod spojen s návštěvami psychologů a terapeutů, kteří člověka pomohou převést ze světa snů do reality všedna.

Mou terapií je církevní rok, který 14. září nabízí svátek Povýšení svatého Kříže, den „pouti“ některých našich farních obcí. „Co to je za divný zvyk oslavovat kříž?“ Tak se dnes zeptá kde kdo. A může pokračovat: „A co takhle slavit povýšení svaté šibenice nebo elektrického křesla? V lidském životě je přece trápení už tak dost.“

Ano. Právě proto. Protože kříž, který dnes oslavujeme, nás učí rozumět nejen našemu životu, ale učí nás také vidět dál. Čteme ten den (Nm 21, 4 - 9), jak lid na cestě pouští z egyptského otroctví do zaslíbené země propadl malomyslnosti. Malomyslnost je prostě jen malá mysl. Tak malá, že se do ní nevejde radost ani chuť něco dělat a na něco se těšit. Je to takové malé, hloupé, šedivé „něco“, bez fantazie. Vidět všechno černě, skuhrat a nadávat.

Malá mysl je ale také zlostná. Co se stane, když se něco nedaří? Hledáme viníka: „Kdo nás sem zavedl? Kdo za to může? Kdo tomu šéfuje? Mojžíš a ten jeho Bůh. Pořád někam jdeme, cíl je daleko… a vůbec, máme hlad. Jednomyslně jsme se usnesli, že nás to nebaví.“ Asi se nelze divit, že se Bůh naštval. A ti jedovatí hadi jsou toho dokladem. Kdo by měl rád hady? Je to slizké, zákeřné, odporné stvoření. Ostatně nemusí se to vůbec plazit po zemi a může to vypadat napohled docela jinak. Každopádně hrozí smrtelné uštknutí. Když jde o krk, jdeme do sebe: „Mojžíši, zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil!“

Hospodin zná řešení: had na tyči. A kdo se na něj podívá, zůstane na živu. Zachránit si život znamená podívat se na bronzového hada. Povýšení hada na tyči. Pohled víry na symbol smrti člověka zachrání od smrti. Jen mít ho stále v dohledu.

A o to jde. Mít Boha stále v dohledu. Neztratit se tak daleko, že na něj není vidět. Proto tenhle prostinký až pohádkový příběh připomíná Ježíš (J 3, 13 - 17), když mluví o své smrti, která všem může přinést život. Ne přinese, ne automaticky, ten pohled je třeba. Neztratit Boha z dohledu. Toho, který se nám dává poznat v ukřižovaném a přece vítězném Ježíšovi.

A v tomto zrcadle poznáváme sebe sama: Někdy i směšnou malost svých duší v protikladu k velikosti svých ambic… Proto je kříž ve středu našeho zájmu. Nejen jako přívěšek na krku. A také ne, aby nás deptal, ne aby nám bral naději a odvahu žít, ale aby nás posiloval v naději: Kříž je branou ke vzkříšení.

Křesťanská historie (kéž bychom jí chtěli víc rozumět) vytvořila dokonce slovník symbolů kříže: mluvila o Kristově kříži jako o stromu života, který byl vytesán ze dřeva stromu, který kdysi rostl v ráji a z něhož Adam utrhl tragické jablko: dřevo, skrze které první Adam přinesl lidstvu provinění, použil Kristus, „druhý Adam“, aby skrze ně přinesl lidstvu vykoupení. Jen namátkou: i český kazatel Kolda z Koldic mluví v Pasionálu abatyše Kunhuty o „dřevěném trůně“, a tak můžeme pokračovat až do nekonečna.

A co my?

„Postmoderní Kristus je ukřižován na kříži z papíru,“ říká jeden ze současných teologů. Ano, na jedné straně stojí všechny bezmocné a bezbarvé řeči všech těch, kteří mluví o kříži aniž se ho dotkli malíčkem (a pokud ano, použili pro jistotu rychle antiseptický přípravek), a na druhé straně hloupá „výjimečnost a odvaha“ všech dávno obehraných variací na téma „a všechno bylo jinak“ s „Šifrou Mistra Leonarda“ a s neodmyslitelným doprovodem podrážděných reakcí církevníků, kteří všem těm nesmyslům rádi pomohou ke kasovnímu úspěchu.

Nemáme už hady a kolektivně neumíráme na jedovaté uštknutí. Možná je tu ještě pár farizeů, ale i mezi nimi jsou i Nikodémové, kteří přijdou k Ježíšovi pod pláštěm tmy a ptají se kudy kam. Protože chápou, že jak bohové prvoplánové prosperity, tak bohové farizejské morálky nikoho nikdy nespasili. Protože Ježíš nabízí jiného Boha: Ne malomyslného jako jsme my, ale velkomyslného - radikálně odpouštějícího, radikálně doufajícího v dobro a ve spásu všech. S takovým Hospodinem možná nedojdeme do světa věčných prázdnin. Možná na kříž. Ale právě v tom je spása.

Jako dítě školou povinné jsem se s posledními dny prázdnin začal těšit na Vánoce. Jenže jsem ještě nechápal, že dřevo jeslí a dřevo kříže mají k sobě tak blízko.

Odvahu žít s kříži a pod Křížem Vám i sobě z celého srdce přeje

Váš bratr