b) Nový zákon
V Novém zákoně Ježíš hlásá nerozlučnost manželství a opírá se přitom nikoli o Mojžíšův Zákon, nýbrž vrací se k původnímu záměru Stvořitele. Stejně tak ovšem Ježíš prosazuje milosrdenství k člověku, který zhřešil, setkává se s cizoložnými a odpouští jim (Lk 7, 37; J 4, 18; 8, 3nn; Mt 21, 31n). Ježíš svým poselstvím původní řád stvoření obnovil (Mt 19, 3 - 6; Mk 10, 6 - 9) a manželství svým vykupitelským dílem posvětil. (Ef 5, 21 - 23: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“)
Jako svědectví pro ustanovení svátosti manželství se zpravidla uvádí Ef 5, 22 - 30. Je to však oprávněné jen relativně. Pavel na tomto místě mluví o tom, že manželský svazek mezi mužem a ženou má být obrazem svazku mezi Kristem a církví, a označuje tento vztah za „velké tajemství“, za „sacramentum magnum“, jak to překládá Vulgata. Tím se však nemíní, že by bylo manželství „sakramentem“ v dnešním slova smyslu, nýbrž toto slovo se vztahuje v první řadě na církev, jejíž spojení s Kristem je velké tajemství - mystérium, a tím má být pak i manželství jako obraz tohoto spojení. To však není žádné usta-novení, nýbrž jen slova určující způsob, jakým je manželství zapojeno do řádu vykoupení. Mnohem důležitější je místo 1 K 7, 39: „Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Jestliže muž umře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Kristu.“ Tady Pavel v souvislosti s praktickými otázkami manželského stavu požaduje, aby ovdovělé ženě byla dána volnost rozhodnutí, zda se chce znovu provdat, avšak v takovém případě se to má dít „pouze v Pánu.“ Manželství tedy nemá a nesmí být „světskou věcí“ (Luther), nýbrž má být, tak jako všechno v životě křesťanů, podřízeno novému řádu spásy, a proto má být uzavíráno pouze v Pánu, v jeho jménu a v jeho přítomnosti (arcibiskup Rinkel).
c) dějinný vývoj
Na počátku 2. století píše Ignác Polykarpovi: „Mým bratřím přikázal (apoštol) ve jménu Ježíše Krista, aby své ženy milovali jako Kristus církev… Je však vhodné, aby snoubenec a snoubenka vstupovali v manželství se souhlasem biskupa, aby to byl sňatek v Pánu a ne v žádostivosti.“ (5, 2).
V církevní tradici sice příležitostně nalezneme další zmínky o manželství, případně sňatku mezi křesťany, avšak teprve ve třetím století na synodě v Kartágu (254) bylo formálně předepsáno jako církevní akt. Teprve Augustin nazývá manželství svátostí a to ve smyslu slibu. Jakmile se ve 12. století vyjasnil pojem svátost (na Západě), bylo manželství za svátost považováno (II. Later. Sněm 1139).
Podle svědectví staré církve byl zastáván názor, že „svátost“ manželství se uskutečňuje církevním požehnáním, a nikoli manželskou smlouvou, která byla v Římské říši záležitostí státu. Když se však ve středověku stává kněz pověřený také často zajištěním smluvní stránky sňatku „civilním úředníkem“, pak se pomalu prosazuje názor, že sakramentalita manželství spočívá ve smlouvě samotné a ne v požehnání církve, které pak nakonec platí pouze za „svátostinu“. Sporná otázka, zda sakramentalita manželství spočívá ve smlouvě (v „ano“ nevěsty a ženicha), nebo v kněžském požehnání, zůstala otevřená ještě na Tridentském koncilu. Relativně pozdě římskokatolická církev rozhodla, „že smlouvu nelze odlučovat od svátosti“, a sice s charakteristickým zdůvodněním, že „církvi bylo předáno celé zákonodárství ve věci manželství“ (Lev XIII.). Dnes římskokatolická církev učí jednoznačně, že sakramentalita manželství spočívá ve smlouvě, a že si tedy nevěsta a ženich svým „ano“ udělují tuto svátost sami za pouhé asistence kněze. Slova „ano“ platí za formu svátosti a „sexuální naplnění“ manželství za její materii. Proti tomuto naučnému mínění vystupovali vždy s odvoláním na starší tradici západní církve někteří významní teologové, mj. Melchior Canus (+1560), který označil manželskou smlouvu za materii a benedictio za formu. Rovněž galikáni a josefinisté zastávali názor, že smlouva je věcí státu a církvi náleží pouze benedictio (požehnání). Tohoto učení se dodnes drží církev Utrecht-ská, jakož i církve Východu a toto učení zastává citovaný prof. Küry.
2. Podstata svátosti manželství
a) V duchu toho, co je uvedeno výše, dovozuje prof. Küry, že sakramentalita manželství leží v požehnání, které tvoří formu této svátosti. Toto požehnání se však může uskutečnit pouze na základě slov „ano“, které si snoubenci vyměnili na civilním úřadě, a která potom před oltářem opakují. Tato slova potom mohou platit jako materie svátosti manželství. Reusch to formuluje takto: manželství je sakramentálním požehnáním opatřená smlouva.
Manželství je myšlenkou Tvůrce o lidstvu. Bůh, který stvořil člověka jako muže a ženu, se stal zakladatelem jejich spojení. Do tohoto tvůrčího a sjednocujícího procesu vstupuje člověk svým souhlasem. Když pokřtěný, jako nové stvoření v Kristu, uzavírá sňatek, uzavírá jej ve jménu Páně. Vycházeje z toho, že pro manželství vždy platil za nepostrada-telný konsens snoubenců a že tato svátost stojí na jejich vůli ke společnému životu, přikláním se k názoru, že na základě svého všeobecného kněžství si pokřtění udělují tuto svátost svým vzájemným souhlasem. Tento souhlas je formou svátosti, zatímco materií je vzájemné darování se v lásce - společný život ve všech jeho oblastech. Tato svátost působí též bere-li si pokřtěný nepokřtěného - především v pokřtěném, ale tajemným způsobem i v nepokřtěném skrze lásku, která je Božím darem. Církev, která skrze své služebníky (biskup, kněz, jáhen) asistuje sňatku, přijímá souhlas snoubenců, je svědkem jménem církve a vyprošuje jim Boží požehnání.
b) Děj spásy, který se spojuje se svátostným úkonem, pozůstává v udělení veškerých milostí, které soužití muže a ženy uspořádávají tak, aby se jejich manželství stalo „velikým tajemstvím“ v Kristu a v jeho církvi. Tato milost způsobuje, že vnitřní skladba manželství je pak názorným obrazem vyššího tajemství, že vytváří v muži a v ženě výměnou jejich specifických darů zvláštní zbožnost zaměřenou na Krista a dává jim sílu, aby si ji zachovávali ve vzájemné lásce, věrnosti a respektu.
Pokud jde o řád manželství, je třeba říci, že manželství je svou podstatou nerozlučitelné. Je však možné, že člověk Boží vůli ve vztahu k manželství nenaplní. Nad každým nárokem musí stát milosrdenství a odpuštění. Starokatolické církve připouštějí rozloučení manželství z vážných důvodů a umožňují nový sňatek nevinně rozvedených. V analogii s východní praxí mluvíme někdy o „smrti manželství“. Rozvod však nemůže být nikdy normálním řešením, nýbrž pomocí v situaci, kdy už nelze očekávat další soužití manželů.