Chodívali jsme tam s přítelkyní už na podzim léta Páně 2001. Bohoslužby měl na starosti Ivan Štampach, o jehož přestupu z římskokatolické do starokatolické církve se psalo snad víc než o přestupu Pavla Nedvěda do Juventusu. Potěšil jsem se. Jako bývalý student, kterého vedl religionistickými stezkami, i jako novinářík, který se pokoušel s Ivanem Štampachem dělat veliký rozhovor o tehdejší aktivitě Kairos. Bohoslužby byly svižné, Ivan Štampach měl dar řeči, do liturgie se zapojovali také nevysvěcenci a nezasvěcenci. Bylo to milé. Po skončení se ovšem před rotundou vytvořil okruh, který se bohužel striktně držel Diogenova pravidla „Nerušte moje kruhy“. Když se kruhy nehnuly ani další tři měsíce, ačkoli o nás členové kruhu věděli kdejaké drby, tak jsme to vzdali.
Pak jsem se do rotundy vrátil asi za rok. U zábradlí stál Radek a pár lidí, jimž čistý vzduch nevoněl. S horkým vajglem se dali do hovoru. Po schodech už cupitala Kačenka, v ruce svíčky, ubrus, v očích odhodlání svěřit někomu liturgická čtení. Kačence v patách kráčel David, ornát převěšen přes pravici s typickým „Dobrý den!“ Pod schody se soustředil Bendy. Na cigárko a liturgii. V undergroundové místnosti pod rotundou se již další Katka chystala na zpěvy a dolaďovala doma zhudebněný žalm. Na zdech visely obrázky po čerstvé vernisáži. Na nástěnce před rotundou jsem si mezi řečí přečetl: „Kaple sv. Máří Magdalény v Praze byla navržena Giovannim Baptistou de Barrifis, pocházejícím z Locarna a postavena v roce 1635 Janem Chrystostomem Trembským, převorem špitálního řádů cyriaků (křižovníci s červeným srdcem) polského původu. Sloužila cyriakům, vinařům z letenských vinic a vorařům, kteří v kapličce po proplutí nebezpečných úseků Vltavy děkovali Bohu za pomoc a v jejím okolí odpočívali.
Stávala u oblíbené jezuitské zahrady. V roce 1784 zrušena za reformy císaře Josefa II a obnovena byla až v roce 1908, vysvěcena a předána do péče a užívání starokatolické církvi. Takto sloužila po dlouhou dobu jako jediná sakrální stavba starokatolické obce v Praze. Roku 1956 byla kaple sv. Máří Magdalény přesunuta o 30,75 metrů na současné místo, aby nenarušovala pohled na olbřímí pomník J. V. Stalina.
Výzdobě interiéru dominuje kovová nástěnná plastika od umělce Jaroslava Válka z roku 1999 „Setkání Magdalény se vzkříšeným Kristem“. Od téhož umělce jsou i svícny, ambon, kalich a paténa.
Malby biblických keřů a stromů, dochované z doby vybudování kaple, mají být ilustrací ke 24. kapitole knihy Sirachovcovy. Vitráže od Aleny Novotné – Gutfreudové zobrazují výjevy z dějin kaple (vinobraní, odpočinek vorařů, pobyt Švédů v Praze roku 1648, stavba Čechova mostu, vyztužování zdiva před přesunem a samotný přesun).
Nad vchodem do kaple se nachází obraz „Kristus SUŠČIJ spolu se sv. Václavem, sv. Cyrilem, sv. Metodějem a sv. Janem Husem“ od ukrajinského malíře archimandrity Andreje Kolomackého, vytvořený podle koncepce zničeného obrazu lektora Ladislava Lazara Pomíjela.“
Kdosi mě poklepal po pleci: „Nejdeš?“ „Jdu.“ Na konci bohoslužby David jako správný „domácí“ zval na kávu, čaj, sušenky a smetanu. I když u Davida coby znalce klasické hudby nevím, jestli náhodou nejde také o Smetanu.
U kávy Josef rozebírá aktuální teologické problémy. Nic nevyřešíme, ale kafe je báječné.
Ze sedmnáctky deset minut před desátou nevystupuje téměř nikdo. Pár německých turistů s trochou zbytkového alkoholu po levném pražském nočním mejdanu. Seběhnu dolu schůdkami. U zábradlí stojí Radek, Milena, Vojta, Slávka, Roman, Pavel, Josef, Bendy, Kačenka, Vojta, Kačenka... Venku je krásně. Krásně je i v lidech a s lidmi. To už je jiné kafe! Báječné.