A opět je zde ten čas, kdy za brzkých soumraků na okraji našich měst a obcí září ještě jiná města – města mrtvých. Naše hřbitovy opět ožívají nebývalým ruchem. Hroby a pomníčky často celý rok opomíjené a zanedbávané jsou vydrhnuty, plevel nekompromisně vytrhán a rov ozdoben tu více tu méně vkusnou výzdobou. Zahradníci a obchodníci si mnou ruce, jak se kšeft hýbe – konec konců i na mrtvých se dá dobře vydělat, když živí kupují.

Odhrňme ale závoj podzimních mlh a plískanic a zkusme se na Památku zesnulých podívat s odstupem a nadhledem a do těchto pochmurných svátků vnést světlo naděje a optimismu.

Máme jednu výhodu: naše starokatolické společenství ctící víru staré Církve nás naštěstí zbavilo velkého břemena odpovědnosti – nemusíme běhat po hřbitovech, abychom zemřelým zajistili plnomocné odpustky a umožnili zase několika dušičkám opustit očistec. Díky Bohu Kristova obět za nás „stačí“ ke spáse celého světa a netřeba k ní nic dodávat. Ani nemusíme usmiřovat „zlého Boha“ a žehlit to těm „dole“ a záplavou Otčenášů odečítat roky nešťastným duším.

A tak si můžeme dovolit prožít tyto svátky docela slavnostně a s radostí. Pravda, nepřítomnost našich blízkých či prázdná místa v lavicích po těch, kteří zesnuli, nejsou zrovna veselou stránkou těchto dnů, ale díky víře ve vzkříšení to nejsou dny smutku ani beznaděje. Naopak. Skrze modlitbu jsme v Kristu spojeni se všemi, kteří už doputovali do cíle své životní pouti. Oni nás neopustili, jen byli „rychlejší“ a jsou doma. To oni by mohli být smutní (i když v Boží blízkosti to není možné), že my ještě nejsme s nimi.

Naše bohoslužby a modlitby v těchto dnech jsou tedy přece jen důležité a potřebné – spojují totiž celou Církev – tu putující i tu, která už je v cíli, a naše modlitby mají také svou váhu, vždyť je to ta nejmocnější zbraň křesťana. Možná i ta naše malá osobní prosba pomohla v minulosti či ještě pomůže nějakému bratrovi či sestře ve chvíli, kdy ji budou nejvíc potřebovat. Vím, že nelze nikomu nařídit, jak bude prožívat právě tu letošní Památku zesnulých, ale určitě je zde dost místa pro radost a vděčnost. Radost z toho, že naši blízcí i zcela neznámí jsou u Boha a „lepší už to prostě být nemůže“, a vděčnost Pánu, že tady s námi mohli také putovat a že patříme všichni „do jedné party“ vykoupených Božích dětí.

Nevím jak pro Vás, ale pro mne jsou tyto dny zdrojem veliké naděje a očekávání věcí příštích a sebehorší dušičkové počasí mi to nemůže pokazit. I ty moje každodenní starosti a zodpovědnost jsou najednou tak relativní a lehčí, když mám díky atmosféře těchto dnů příležitost přemýšlet v perspektivě věčnosti o smrti a vzkříšení. Prostě nemohu v těchto dnech smutnit, ale jen děkovat Pánu a v modlitbě se radovat se všemi, kteří jsou doma. Těšme se, čeká to i nás.