Každý mrtvý mluví k nám živým řečí beze slov, avšak účinnější než všechna lidská slova. Záhadné mlčení smrti budí obavy a úzkost živých bytostí; smutek z vyhaslého plamene života a úzkost z neznáma za oponou smrti jsou přirozeným průvodním jevem pro každého myslícího člověka, protože nikdo nemůže ve skutečnosti a při zdravém rozumu nenávidět život, naopak snaží se každý udržet jej co nejdéle, a nikdo nemůže osvobodit se od úzkosti ze smrti, protože je za ní neznámo, z něhož ještě nikdo se nevrátil mezi živé.

A přece není smrt sama o sobě nějakým hrůzným zjevem nebo děsivou skutečností, a velmi často je vykoupením z dlouhých strastí a přetěžkých bolestí, jež jsou údělem poutníků v slzavém údolí země.

Ve světle křesťanské víry ztrácí smrt svůj bolavý osten. Přes to, že Zjevení Boží nám říká od první knihy svatých Písem Starého Zákona, že všecka bída světa a všecko utrpení člověka a nakonec i smrt jsou Božím trestem za první vzpouru člověka proti Bohu, máme v příchodu Vykupitele, Ježíše Krista, Boha i člověka, a zvláště v jeho vykupitelské smrti na kříži zcela nové a úplné vítězství nad veškerým zlem a též na kletbou smrti.

Církev opakuje nad každým mrtvým slova Ježíšova: „Já jsem vzkříšení a život, kdo žije a věří ve mne, nezemře na věky a já jej vzkřísím v den poslední.“ V duchu tohoto příslibu a ujištění Syna Božího mění se nám smrt v bránu do nového života, lepšího nežli je ten, kterým žijeme na zemi.

Na základě této jistoty víry není místa pro zoufalství nad smrtí bytostí nám drahých ani pro beznadějný strach ze smrti pro nás živé. Apoštol národů, svatý Pavel, v listě k věřícím v Soluni napsal k věci: „Nechci vás ponechat v nevědomosti o zesnulých, abyste netruchlili jako ti, kteří nemají žádné naděje. Neboť my věříme, že jako Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak také Bůh vyvede zesnulé v Ježíši vzhůru s ním.“

V Kristově překonání smrti je síla jeho božství a z něho i naše víra, síla a moc povstati z prachu země branou smrti k životu s Ním.