Společenství u Máří Magdalény již nějaký ten pátek menežují David Holeton a Bendy. Bendy je dnes dobře zavedená značka a asi dnes už jen málokdo ví, že Bendy má v občance jméno Marek Růžička.
O společenství kolem kaple sv. Máří Magdaleny se někdy říká, že je poněkud zvláštní? Čím to podle tebe je?
Za spoustu věcí můžou předsudky, protože když jsem přišel do Máří, řada lidí toto společenství označovala jako „hnízdo buzerantů“ (některým to vydrželo dodnes). Navíc mělo tohle společenství poněkud složitou historii alespoň v průběhu 6 let, i co se týká duchovních. Rozkoly kolem odchodu Ivana Štampacha, různé nátlakové (zájmové skupiny). Pokud bych to měl brát z pozitivnější stránky, tak si myslím, že patříme mezi méně konvenční společenství – víc experimentujeme v liturgii, v přístupu k lidem, zkrátka jsme takovou malou laboratoří. Myslím si, že svou roli tu hraje i prvek týmové práce – spolupráce s Davidem, pravidelné střídání kazatelů, i zapojení „laiků“ do liturgie.
V jakém stavu jsi toto společenství našel ty? Jaký byl tvůj první dojem?
Přiznám se, že jsem byl naočkován řečmi kolem, navíc do toho osobní situace (když jsem se rozcházeli s první ženou a nějak jsem to nemohl skousnout), takže skoro jsem to bral jako za trest. A co se týká společenství, možná jsem zmlsaný tím, co se snažíme uskutečňovat dneska, ale atmosféra byla spíš taková bolestínská, ukřivděná. Myslím, že maximum, co jsme se sešli, bylo tak šest lidí. Navíc jsme působili spíš jak partyzánská odbojová buňka (proti všem), alespoň takový to na mě dělalo dojem.
A dnes? Jak by si krátce vykreslil itinerář, kterým společenství u Máří Magdalény prošlo?
Obávám se, že tohle není otázka jen na mě, vzhledem k tomu, že společenství netvoří jeden člověk, ale pokud můžu mluvit sám za sebe, myslím, že proběhlo pár věcí, které to celé posunulo někam jinam. Jednak odešli někteří lidé, kteří se v „nových podmínkách“ necítili dobře, někteří naopak se vrátili, a začali brát společenství za své. Důležitým krokem byla iniciativa Josefa Königa, která vedla ke zrekonstruování podzemních prostor, ze kterých vzniklo takové zázemí, kde lidé po bohoslužbě mohou posedět, a přizpůsobení hodiny bohoslužby na 10.00 h, takže člověk může posedět a přitom stihnout oběd nebo návštěvu u příbuzných. Začali jsme se scházet i mimo bohoslužby, jednou za čtrnáct dní na takových diskusních večerech, podnikli pár akcí (výlety, koncerty), společně jsme prožili nějaké svatby, křtiny i různé průšvihy… zkrátka začali jsme se víc zajímat jeden o druhého. Byť to vypadá jako banality, tak myslím, že spoustě věcí napomohly. Myslím si, že dneska jsme docela dospělé společenství, které hledá rovnováhu mezi otevřeností a uzavřeností, která vyplývá z užších vztahů mezi lidmi, rovnováhu mezi autonomií a vědomím, že patříme do vyšších uskupení, např. pražská farnost, starokatolické společenství, křesťanské společenství atd.
Ty sám si znám svými aktivitami na poli organizování různých akcí. Máš za sebou organizaci přednášek (J. Konzal, C. V. Pospíšil aj.), hudebního festivalu (NoMoneyfest), ekumenického guláše apod. Co tím sleduješ? Je to pro tebe reklama na starokatolickou církev nebo spíš sblížení lidí, ať už jsou odkudkoliv?
No, nad tím přemýšlím dost často, proč dělám ty věci a přišel jsem na následující: reklama na Konzervu (internetové stránky www.konzerva.com - pozn. red.), snaha dokázat si, že na něco mám, chuť dávat dohromady různé lidi z různých zdánlivě zcela odlišných skupin (neřeším kolik procent čeho je obsaženo v jednotlivých projektech).
Každý člověk má nějaké vize. Jaká je ta tvoje v souvislosti se společenstvím u Máří Magdalény a jaká ve vztahu k sobě samému?
Dá-li Bůh, tak bych byl rád, kdyby se u Máří vybudovalo společenství, řekněme tak kolem 20 lidí, to proto aby to všechno neviselo na 3-5 lidech, kteří, by dokázali vytvořit pracovní týmy něco jako má Ecclesia silentia (viz rozhovor s Pavlem Hradílkem v čísle 1/04), kteří by byli schopni a ochotni vytvářet liturgii s různými variantami, starat se o sebe navzájem, čili aby dokázali postřehnout, když je někdo v nouzi a když něco skřípe, kteří by dokázali, mít nároky na duchovní (mimo jiné i volit své duchovní), kteří by se v rámci možností podíleli na financování společenství, a přitom dokázali koukat co se děje jinde ( jiná společenství, přírodní katastrofy atd.) a hlavně aby se u Máří cítili doma, protože bez toho to nejde. K tomu si připočítej jednou za měsíc koncert, přednášku či vernisáž, tedy prostor pro lidi odjinud A to je tak nějak v kostce, co bych si přál, aby u Máří fungovalo. Co se týká vztahu k sobě samotnému a mých osobních vizí, asi bych si měl prvně ujasnit, co vlastně chci, takhle bych mohl s klidem napsat spoustu věcí, Nobelovou cenou počínaje a nějakým statkem, kde bychom s Kačenkou pořádali různé kurzy konče. Ale jeden společný jmenovatel to všechno asi má, dělat si věci pro radost, aby z nich mohli mít radost i druzí.