Milovaní sourozenci v Kristu,

měsíc listopad každoročně začíná dvěma zvláštními svátky, které k sobě neoddělitelně patří. Promlouvají k nám o sounáležitosti a solidaritě, o hodnotách dnes poměrně vzácných a přitom tak potřebných.

Prvním z těch dní je slavnost Všech svatých. Co pro nás, dnešní starokatolické křesťany znamenají svatí? Kdo byli a kdo jsou svatí a jak je vnímáme? Děláme z nich pantheon polobohů a nebo kácíme jejich sochy a hledáme v jejich životopisech stíny, které má přece každý lidský životopis?

Každá doba má svou vlastní cestu hledání Krista a jeho opravdovosti a také své osobnosti, které obdivuje i bez toho, aby to někdo oficiálně vyhlašoval. Byli to prvokřesťanští mučedníci na jejichž hrobech v katakombách jejich současníci slavili eucharistii, vyznavači, kteří se dokázali zříci povrchnosti běžného životního stylu, misionáři, obránci víry a učitelé církve... Byli a jsou to svatí sloužící, svatí zahnaní do kouta systémů, svatí mlčící i svatí křičící, svatí vládnoucích dynastií i svatí na kacířských hranicích... V katolicitě církve musí každý najít své místo. Za jejich jmény se skrývají konkrétní lidské osudy, zápasy, nervy, srdce. Jejich prostřednictvím chtěl Bůh světu něco sdělit, něco o své lásce, něco o tom, že lze být plně člověkem a přitom patřit nebi.

Někdy byli a někdy ještě jsou líčeni jako bytosti ze špatných pohádek a malováni jako „zombies“, tedy jako vzory, které se nejen nedají následovat, ale dokonce by je nikdo následovat ani nechtěl. Ostatně Bůh nám nepředepisuje, abychom kopírovali někoho jiného, ale nechává pracovat naši tvůrčí fantazii.

Největší část zástupu naštěstí tvoří ti, o nichž nic nevíme. Jenom to že jsou a že musí být. Svatí, o jejichž svatosti ví jen Bůh. Bez soch a svatozáří, anonymní svatí. A mezi nimi je i naše místo.

Když se řekne „Dušičky“, někomu se možná vybaví pohádka o vodníkovi a jeho hrníčcích, pro jiného je to listopadový depresivní výlet na místo, které připomíná smrt, tedy něco, na co by nejraději vůbec nemyslel. Jenže každoroční památka zemřelých je svátek společenství, které nezruší ani smrt. Je to den naděje. Je to den solidarity s těmi, kteří již nejsou mezi námi a přesto k nám patří a my věříme, že se s nimi shledáme.

„Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.“(J 14,1) říká Ježíš. Ta víra, které se u svých učedníků dovolává, není jen nějaké plytké přesvědčení „že něco musí bejt“. Oni věřili v Boha, který stvořil tento nádherný svět, Boha o němž se zpívá: I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty... (Ž 23,4). Na takové víře chce stavět. Že Bůh, který jednal v konkrétních situacích ve prospěch záchrany člověka, posílá Ježíše, který je sám a bezbranný proti celému světu a jeho mocným, aby své dílo dokonal. A Bůh není zvyklý prohrávat. Ani dnes a dokonce ani s naší smrtí. S žádnou smrtí.

„V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“ říká Ježíš. (J 14,2-4) A tak vlastně smrt, z níž máme všichni hrůzu, je tak trochu planý poplach.

Na tohle myslíme, když navštěvujeme hroby a zapalujeme plamínky ohně, který připomíná světlo Kristovo, svítící i ve tmě smrti. Nejde přece jen o hroby a naši špatnou paměť, která si na zemřelé většinou vzpomene jen začátkem listopadu. Možná jde i o vědomí, že věčnost závisí na této chvilce, které říkáme život, a kterou si tak rádi zjednodušujeme a uhlazujeme, aby byla co nejpříjemnější, a zapomínáme, že ten, který nám může věčnost darovat, se zachoval úplně jinak. A přesto: bez něho je náš život jen hloupá hra. On je živ a bude mít poslední slovo. Jen proto, že se zřekl všeho i sám sebe, známe jeho prázdný hrob, bez něhož by naše setkání s hroby byla jen depresivními zastaveními.

Církev není vdova, která oplakává svého tragicky zemřelého manžela, ale šťastné společenství Božích dětí, kteří vědí, že naše touha po věčnosti má své opodstatnění, že smrt je chyba, která se dá napravit, že víme odkud a kam jdeme. A že s těmi, s nimiž chválíme Pána 1. listopadu i s těmi, za které se modlíme 2. listopadu, se jednou setkáme. Požehnané podzimní dny a jistotu, že Kristovo světlo zahání tmu i smutek, Vám přeje a v modlitbách vyprošuje

Váš bratr