1. Proč svátosti?
Svátosti nám umožňují zakoušet Boží lásku v našem životě. Vědomí, že jsme milováni, nám pak dává sílu také milovat, zapomínat na sebe a žít pro Boha a pro druhé. Sdílení lásky je komunikací, která navíc provokuje komunikaci - sdílení lásky i z naší strany. Tak svátosti posilují naši víru. Víra je totiž vztahem, který se – jako každý vztah - buduje komunikací. Proto jsou svátosti nesmírně důležité pro růst našeho vztahu k Bohu.
Když lidé vstupují do vzájemného vztahu, vzájemnou blízkost vyjadřují smyslově poznatelnými znameními: doteky rukou, dopisy, dárky nebo květinami. Tyto výrazové formy se stávají stále intenzivnější tím, jak jsou si dva lidé blízcí a podle těchto znamení můžeme poznat jejich vzájemný vztah. Něco vyjadřují a zároveň prohlubují to, co naznačují.
V životě víry jde o spojení s Bohem, o náš blízký vztah s Kristem. I tento vztah je třeba nějak vyjádřit. Proto Bůh vychází člověku vstříc a volí k tomu znamení, která jsou obecně lidská a smyslově čitelná. I tato znamení nejen poukazují na vnitřní proces, ale to co naznačují, zároveň působí. Tak vstupuje Bůh do našeho každodenního života.
2. Svátost jako setkání se Slovem, které se stalo tělem
Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíšem Kristem. (1J 1,1-3) - to je víra Církve a v této víře se Církev od počátku své existence cítí Kristem povolána ke službě „čerpat z Kristovy plnosti“ (J 1,16) a tuto plnost předávat dál. Protože stejně jako její Pán je zde „pro život světa“ (J 6,51) a celá její existence musí být ve službě tohoto požadavku, je přesvědčena, že možnosti nového života, které se otevírají v Kristu, může zpřítomňovat a předávat ve svátostech. Slavení svátostí je místem, kde stále zakoušíme Ježíšův postoj a jednání s člověkem. Můžeme říci, že ve svátostech jistým způsobem pokračuje Ježíšovo pozemské působení.
Ve svátostech se Ježíš Kristus znovu a znovu spojuje s lidským životem a stejně tak člověk vrůstá do jeho života. Stejně jako k lásce patří, že s milovaným člověkem sdílíme radost i utrpení, ve svátostech náš Pán vstupuje do různých situací našeho života: do narození ve křtu, do dospělosti v biřmování, do lásky mezi mužem a ženou ve svátosti manželství, do služby společenství ve svátosti svěcení, do společenství oběti a hostiny v eucharistii, do našich selhání a odcizování ve svátosti pokání i do našich nemocí ve svátosti pomazání.
Svátosti jsou děním, které směřuje od Boha člověku, ale současně jsou také odpovědí víry směřující od člověka k Bohu. Jsou dialogem, setkáním člověka s Bohem v Kristu.
3. Svátosti, víra a pověra...
Svátosti jsou pokračováním Kristova vtělení. Tak jako Boží Syn kvůli člověku přijímá viditelnou podobu, tak má být Kristovo jednání ve světě spojeno s viditelnými znameními, které využívají nám známé a pochopitelné symboly z oblasti našeho normálního života.
Je však vůbec možné, aby se Bůh vázal na taková znamení? Nedostal by se tím do lidské moci? Nejde jen o magii a pověru? Stejně jako projevy lidské lásky, lze i svátosti užívat formálně, bez srdce, zneužívat je. Při slavení svátostí je nutné, aby je za své přijal jak Bůh, tak i člověk. Ve svátostech Bůh jedná ne proto, že musí, nýbrž proto, že chce. A on chce. On skrze církev křtí, posiluje, odpouští hříchy, uzdravuje a osvobozuje. Jenže stejně jako na lidskou lásku „musí být dva“, i zde předpokladem pro přijímání (slavení) svátostí je víra. Svátost nepůsobí automaticky. Neuplatní se u člověka, který nevěří nebo s nabízenou milostí nespolupracuje. K jejich opravdovému slavení patří snaha hledat Boha a setkat se s ním. Kdo chce potkat Boha, musí se k němu vydat se srdcem na dlani.
Svátosti nepůsobí jenom ve víře (subjektivně), avšak také ne bez víry (objektivně), nýbrž jsou zde pro víru. Víra ve svátosti a ve spásu je však způsobovaná Duchem svatým, který byl přislíben církvi a jejím jednotlivým členům. Teprve Duchem svatým je stavěna církev a její členové do spásně dějinné souvislosti, ve které jsou svátosti poznatelné ve svém plném významu (Prof. Küry).
4. Sedm?
Slovo svátost, ve smyslu v jakém je dnes používané a běžné ve všech církvích, se v Novém zákoně nevyskytuje. Latinský název „sacramentum“ – svátost – je překladem který poněkud zužuje řecké slovo „mysterion“ – mysterium. Slovem mysterion (tajemství) je v bibli označován určitý fakt, který se dotýká lidské existence, má k ní bezprostřední vztah a současně přesahuje meze lidské poznávací schopnosti. Za mystéria (sacramenta) platí v tomto smyslu především Kristovo vtělení, oběť jeho smrti a jeho vzkříšení. Apoštol Pavel nazval slovem „mysterion“ samotného Krista: 1Tm 3,16: Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy. Nikde v Novém zákoně není takto označen ani křest ani eucharistie. Teprve na přelomu 2. a 2. století (od dob Tertuliána +222 a Origena +253) jsou výrazem sacramentum označovány kultické úkony církve. Veliké zásluhy při zrodu sakramentologie má Augustin (354-430), který položil základy definice svátosti. Augustin nazval svátost „sacrum signum rei sacrae“ (svaté znamení svaté věci) jakož i „invisibilis gratiae visibilis forma (viditelná forma neviditelné milosti). Byl to Augustin, který hovoří naplno o tom, že ve svátostech jedná Kristus, zatímco formou asistuje církev.
V církvi prvního tisíciletí jsou však pod pojmem sacramentum zařazeny nejenom křest, Večeře Páně nebo další z dnes uznávaných svátostí, nýbrž i čistě symbolické úkony kultu, požehnání, ba dokonce i věci související s kultem (např. umývání nohou na Zelený Čtvrtek, křestní voda, svěcení zvonů a kostelů, svěcení mnichů, církevní pohřeb atd.). Používání výrazu svátost je ještě velmi nevyhraněné. V teologické literatuře prvního tisíciletí se nenachází jediné místo, kde by bylo definováno sedmi svátostí pohromadě nebo kde by se tvrdilo, že jako svátosti existují pouze tyto.
Ve 12. století byl pojem svátosti dál vypracován a shledán uskutečněný jen u 7 dnešních svátostí. Petrus Abelard (1079-1142) na základě Augustina formuluje: Svátost je viditelné znamení neviditelné milosti Boží a podobně tak činí Petrus Lombardus (+1160), který poprvé vypočítává sedm svátostí v dnes obvyklé sestavě. Po něm následující scholastikové nezdůvodňují počet svátostí z Písma nebo z tradice, nýbrž spekulativně ze sedmi darů Ducha svatého nebo ze sedmi hlavních ctností nebo dokonce ze sedmi hlavních hříchů.
Dogmatik Jan Damašský (+750) uvádí pouze dvě svátosti: křest a eucharistii. Avšak jiní řečtí církevní otcové jmenují ojediněle i další církevní úkony jako mysterion. Teprve ve 13. století přijímají řečtí teologové jednoznačně (jak se zdá pod západním vlivem) počet svátostí v množství sedm. Tento počet se však objevil v oficiálních věroučných církevních ustanoveních teprve v 17. století. Pro pravoslavnou sakramentologii je příznačné, že pramenem svátostí je eucharistie a proto nemá smysl hledat pro každou svátost ustanovení od Krista. Každá svátost pochází se svátosti svátostí, jíž je Církev - Eucharistie. Proto také každá svátost je organickou součástí eucharistické liturgie. Nesmírně závažný moment v pravoslavné sakrkamentologii je epikleze, neboť každá svátost je především epiklezí a Duch svatý je hlavním činitelem v každé svátosti. Díky epiklezi se eucharistický chléb stává tělem Kristovým, což nezpůsobí kněz ale ani Kristus, nýbrž sám Duch svatý. Luteránská nauka o ospravedlnění sola fide samozřejmě nemohla korespondovat se svátostným děním, které bylo formulováno jako „ex opere operato“ (působící samo ze sebe). Proto platí „Non sacramentum sed fides in sacramento iustificat“ (ne svátost, ale víra ve svátost ospravedlňuje). Luther i Melanchton zachovali středověkou strukturu svátostí tzn. materii a formu. Luteránské církve uznávají v Augšpurském vyznání (1530) a v Apologii (1537) za svátosti pouze křest a Večeři Páně, umožňují však svátostnou platnost i pro absoluci (pokání). Až do 19. století existovali luteránští teologové, kteří byli ochotni vedle pokání připisovat svátostný význam i ordinaci a manželství. Reformované církve (Confessio Helvetica II) uznávají za svátost pouze křest a Večeři Páně, zatímco pokání, ordinace a manželství jsou uznávány pouze za „boží užitečná zřízení“. Biřmování a pomazání nemocných jsou tu jako „lidské výmysly“ zavrženy. Anglikáni uznávají v 25. artikulu za všeobecně Kristem nakázané svátosti rovněž pouze křest a eucharistii a dodávají k tomu, že ostatní tzv. svátosti nejsou svátostmi ve stejném smyslu. V Prayer Book předepsané obřady pro pokání, biřmování, ordinaci a uzavření manželství naopak interpretaci těchto úkonů jako svátostí připouštějí. Dochází též ke snahám o znovuzavedení pomazání nemocných.
Na první bonnské unijní konferenci se anglikánští a starokatoličtí teologové shodli na následující tezi (8):
a) Uznáváme, že počet svátostí byl stanoven na sedm až ve 12. století a teprve poté se to stalo všeobecným učením církve, avšak ne jako tradice pocházející od apoštolů nebo z prvotních časů, nýbrž jako výsledek teologické spekulace.
b) Katoličtí teologové jako např. Bellarmin vyznávají, a my s nimi, že křest a eucharistie jsou principalia, praecipua, eximia salutis nostrae sacramenta, tzn. hlavní svátosti.
Prof. Küry k tomu dodává: „Nejsamozřejmější závěr, který vyplývá z těchto historických poznatků, musí být, že ke sporné otázce, zda mají být uznávány dvě nebo sedm svátostí, je třeba přistupovat jako k věci užšího nebo širšího chápání pojmu. Z Nového zákona tuto otázku nelze rozhodnout, protože, jak víme, Nový zákon pojem svátosti jako všeobecné označení kultických úkonů vůbec nezná. Proto je nesprávné a nevede k žádnému rozumnému výsledku, stavět počet dva proti počtu sedm nebo naopak na pozadí mnohem později vzniklého pojmu svátostí. Přiblížení obou pozic (protestantské a katolické) je možné jen tehdy, dojde-li k pokusu osvětlit pojem svátosti, zafixovaný dogmaticky teprve ve středověku, ze vztahu k Novému zákonu a určovat jej ne z hlediska všeobecného pojmu svátosti, nýbrž konkrétně ze křtu a z eucharistie, jak je o tom podáváno svědectví v Novém zákoně a jak je to přijímáno všemi církvemi, a dále zkoumat zda a v jakém smyslu i jiné úkony kultu, které se v tradici prosadily jako svátosti, tzn. biřmování, pokání, pomazání nemocných, svěcení duchovních a manželství mohou být považovány, i když jako svátosti vedlejší, za svátosti, které jsou „pravé a skutečné“. O tom lze pouze rozhodnout z perspektivy vnitřního řádu svátostí“