Co tě přivedlo ke starokatolíkům. Náhoda nebo záměr?
MK: Myslím, že oboje. Náhoda v tom, že nebyť Jozefovho odchodu z kňazstva v RKC by som asi neriešila odchod z RKC ani ja. Zámer v tom, že to bola cirkev, o ktorej som počula ako o „vhodnej alternatíve“, tak som šla pozrieť.
MM: Kdo ví? Ale na náhody nevěřím.
KC: Přivedl mě kamarád, Jirka Konvalina, a taky to, že jsem si tehdy s řadou svých přátel povídal o Bohu a věcech kolem. Římští katolíci mě přišli vždycky takoví rigidní, Jirka mě pak vzal na do rotundy a přišlo mě to hrozně fajn, také jsem nemusel řešit spoustu věcí, které by mě u katolíků vadily. Tehdy v šestnácti mi to přišlo jako dobrá cesta. Dost jsem si o tom i četl.

Dokážeš si vybavit svoje první dojmy, z liturgie, společenství, z církve?
MK: Uf, to bolo dávno. Myslím, že prvým na koho som v starokatolíckej cirkvi narazila, bol Ivan Štampach. Zaujal ma tým, čo rozprával. So spoločenstvom to už bolo horšie. Snáď až u starokatolíkov som pochopila, že cirkev je o spoločenstve, o vnútornom pocite, že medzi tých ľudí patrím. A skupinka okolo Ivana mi tento pocit dlhšiu dobu nedávala (myslím, že ani Jozefovi), takže sme tam prestali chodiť. A liturgia? Žiadna veľká zmena oproti tomu, v čom som odmalička vyrastala. Jo, spôsob rozdávania chleba a vína – podávanie si navzájom. Príde mi to geniálne, ale podľa mňa to stráca genialitu, ak spoločenstvo v reále neexistuje, ak sa na spoločenstvo len tvárime.
MM: Vybavit ano, popsat pár slovy ne. Ale jistě převažovaly ty pozitivní.
KC: Myslím, že velmi příjemné. Přátelská atmosféra byla jedním z důvodů, proč jsem zde zakotvil.

Podílel(a) jsi se nějak aktivněji na životě církve, kromě liturgie?
MK: Ani nie. Snáď „pivné sešlosti“, ale to cirkevnú aktivitu asi ťažko považovať.
MM: Ano. Několik let jsem byl (nižší, ale nepotrpím si na plné tituly) duchovním.
KC: Pracoval jsem na Communiu, psal recenze, seriál o křesťanské poezii a byl jsem v redakční radě.

Když se to v tobě začalo lámat, co bylo příčinou, že jsi odešel(a)? Bylo to náhlé rozhodnutí, nebo to v tobě zrálo postupně?
MK: No, oficiálne som stále členkou starokatolíckej cirkvi. Vnútorne je to inak. Dozrievalo to postupne a myslím, že stále dozrieva. Sú v tom dva aspekty – jeden je o ľuďoch, spoločenstve a druhý o mojom vnútornom postoji k náboženstvu ako takému. A začínam mať pocit, že ten druhý aspekt hrá hlavnú rolu. Po Jozefovom odchode z kňazstva sa moja náboženská krabička z kariet zrútila. Zrazu bolo všetko inak. Ľudia okolo nás, naše tradične náboženské rodiny... Zrazu sme boli „vyvrheľmi“ (a možno som ňou bola aj ja sama pre seba), čo ma určite poznačilo. Tak som svojej predstave boha dala posledné zbohom. Snáď som si v starokatolíckej cirkvi overovala, či sa predsa len nemôžem vrátiť ku kresťanskému pojatiu boha (teda môjmu pojatiu kresťanského boha), ale nevyšlo to. Zistila som, že mám problém s predstavou boha ako otca, príliš antropocentrického boha. Je mi sympatickejšia predstava nekonečna, ktorá sa nedá polapiť knihami ani inštitúciami. Nekonečna, ktoré každý z nás, každá inštitúcia či filozofia čiastočne po-znáva a pritom musí priznať, že pozná len čriepinku...
Druhým a myslím dosť dôležitým aspektom boli ľudia. Nesmierne som sa tešila tomu, že spoločenstvo ľudí nekončí len bohoslužbou, ale že je možné po nej zájsť na nejaké to pivko a porozprávať o čom to vlastne sme ako ľudia. Avšak čím ďalej tým viac som si začala uvedomovať, že sa k tým ľuďom vlastne vôbec nepribližujem, že stále rozprávame o cirkvi alebo o témach, v ktorých mi chýbal zážitok ľudí ako ľudí. Tak som si raz pove-dala, že to nemá cenu a prestala som tam tráviť svoj čas.
MM: Postupně. Nebylo to náhlé ani unáhlené. Důvody byly v několika rovinách. Ve spirituální, teologické i lidské. V tomto pořadí, ne v opačném. Nešlo o řešení mezilidských konfliktů, ale o principiální věci. V určitou chvíli jsem poznal, že tudy cesta nevede.
KC: Zrálo to postupně. Zjišťoval jsem, že na vysvětlení spousty věcí Boha nepotřebuji, dlouho jsem váhal a snažil se to vyřešit. Postupně jsem ale zjistil, že svět bez Boha mi dává větší smysl než s ním. Delší dobu jsem se pohyboval v určitý mozaice, něco co říká církev jsem nemohl přijmout, něco se snažil přijmout. Když jsem odešel v zásadě se mi ulevilo. Myslím, že církev hrála dost důležitou roli v poznání sebe, i když jsem vymezil vůči ní negativně, tak toho nelituji. Někomu, kdo hledá, bych ji z klidného srdce i doporučil. Pak ať si poradí každý sám.

Měl(a) jsi nějaké období po odchodu ze společenství, kdy jsi cítil(a) pocit zahořklosti, nepochopení, případně jiné negativní pocity?
MK: Ani nie. Bolo to pre mňa oslobodzujúce. A som s tým spokojná.
MM: Když člověk opustí společenství, kde strávil podstatnou část svého života, které bylo součástí jeho sociální i duchovní identity, nemůže to být jednoduché. A když v chování těch, kterým léta věřil a byli mu autoritou, uvidí způsoby, které znal z chování všelijakých tzv. sekt, tak ho to nemůže nemrzet. Ten nepoměr jak se zacházelo se členy potenciálními („love bombing“) a minulými („hate bombing“) byl obrovský. Na druhé straně když jsem ty reakce viděl, tak se mi mnohem lépe udělala čára za touto životní etapou a nemusel jsem nijak pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Typickým příkladem bylo to, že se o odchodech, ani když to byl duchovní, v Communiu nesmělo nic, ani v rubrice zpráv, psát. Alespoň tehdejší šéfredaktor mi řekl, že vedení církve mu v tomto kontextu sdělilo, že publikovat se budou pouze pozitivní informace.
KC: Ne.

Stýkáš se ještě s někým z církve?
MK: No, Jozefa mám doma a vídávam ho často. S pár ľuďmi z jednej alebo druhej rotundy z času na čas zájdem na pivo, alebo si niekedy vymením mail.
MM: Ano, s několika málo. Faktem ale je, že většina z nich ale také už vystoupila.
KC: Poměrně pravidelně s Jirkou Konvalinou.

Sleduješ alespoň z dálky jak starokatolíci žijí? Co myslíš, že by mohli dělat jinak, líp?
MK: Neviem. Pretože neviem o čom náboženstvo je, prečo sa ľudia venujú praktikám istej náboženskej filozofie. Myslím si ale, že by nás náboženstvá mali viesť bližšie k sebe samým (čo nepovažujem za vzďaľovanie sa od boha, práve naopak) a k druhým ľuďom. Na to, ako to je v starokatolíckej cirkvi, pozná odpoveď len každý sám za seba. Vlastne, každý to môže mať inak .
Čo by som ale určite uvítala, je väčšia otvorenosť človeka k človeku. Úprimné názory, otázky. Mrzí ma, že si nedokážeme navzájom povedať aj negatívne veci (pravdupove-diac, potom je tu veľký otáznik, či si dokážeme povedať aj pozitívne. Ono to ide ruka v ruke.) Ak by to bolo v mojej moci, tak by som to zmenila.
MM: Sleduji to jen okrajově a nechci nijak poučovat.

A poslední otázka, dal ti pobyt v církvi i něco pozitivního, např. nějaká přátelství, zkušenosti?
MK: Určite áno. Ľudí. S niektorými ma to osobne baví a sú mnohí, ktorých rada vidím aspoň raz za rok na príležitostnej bohoslužbe. Žeby to bolo objavovanie boha v človeku?
MM: Ano, určitě. Byla to zkušenost – pozitivní i negativní. Toho druhého bylo více, ale to neznamená, že to zastíní to první. Na něco či především někoho si rád vzpomenu. A nakonec i negativní zkušenost je užitečná. Člověk je pak opatrnější.