Na její opravě se tehdy podílel i současný biskup Dušan Hejbal a v červnu 1970 ji slavnostně světí biskup Augustin Podolák. Do roku 1979 zde občasně slouží mše Miloš Pulec. Kaple byla později několikrát vykradena a v dezolátním stavu.
V roce 1992 je plně zrekonstruována, včetně interiéru a benedikována 6. 12. 1992 biskupem Antonym Ryszem (Polská národní katolická církev v USA a Kanadě) a Dušanem Hejbalem. Od této doby se zde začínají sloužit pravidelné bohoslužby. Díky nepříznivým technickým podmínkám a malé účasti se kaple koncem roku 1994 zavírá.
Znovu otevřena je 1. adventní neděli roku 2000 za účasti biskupa Dušana Hejbala a nově nastupujícího administrátora Petra Tvrdka.
Od této doby je kaple sv. Rodiny v neustálém provozu a eucharistické bohoslužby zde slavíme každý čtvrtek od 18.00. Každý je srdečně vítán. :-)
Za svou starokatolickou historii kaplička pamatuje 2 pohřby, 1 sňatek a 7 křtů (z čehož 5 až po roce 2000). V dohlednu přibude další křtěnec, který zatím absolvuje katechumenát.
V současně době zahrnuje 12 oficiálních farníků, kteří dle matrik vstoupili křtem či přihláškou. Kaple sv. Rodiny tedy není filiální obcí a spadá plně pod pražskou farnost.
Více o našem společenství vypoví autentické příspěvky účastníků našich bohoslužeb – viz níže.
Na úpatí Nuselských schodů, poblíž hlučné Bělehradské ulice, nad frekventovanou tratí, kousek od ústí vinohradského tunelu stojí nevelká barokní kaple svaté Rodiny. Kdysi byly kolem jen vinice a sady.
Každý čtvrtek v 18.00 hodin ožívá tato kaple liturgií. Ideální chvíle pro ty, kdo se cestou od denních povinností domů chtějí na chvíli zastavit a setkat se s živým Pánem.
Příchozího uvítá jednoduchý interiér. V průčelí presbytáře obraz svaté Rodiny a před ním sedm svící menory. Narození našeho Spasitele a Starý Zákon. A všude samé svíce. Elektřina tu není. Krása množství svíček, která v současných elektrifikovaných svatyních chybí. Jejich světlo v zimě sotva stačí osvítit text misálu, ale má v sobě úžasnou sílu, kterou nemůže nahradit sebezářivější výbojka.
Živé společenství, radostný zpěv, zvěst Slova a vlídná homilie, přijímání Těla a krve Páně. Jak lépe uzavřít pracovní den? Ať Pán žehná tomuto společenství i jeho pastýři, otci Petrovi!
Do sv. Rodiny nechodím pravidelně, ale kdykoli tam přijdu, cítím se výborně. Prostředí je velmi příjemné, ač v zimě velmi studené. O to vřelejší a přátelštější je atmosféra. Cítím se tam vždy vítána a vřele přijata. Kázání jsou věcná, nementorují a nevyvolávají v člověku pocity viny Petr hraje krásně na varhany a svůj půvab má i osvětlení pomocí svíček. Vždy odtud odcházím povznesena a v dobré náladě.
V čase bývalého režimu jsem si zvykla do kostela raději nechodit. Maximálně o Vánocích nebo Velikonocích. K Bohu jsem se obracela raději v soukromí. Zdálo se mi, že už to tak zůstane. Před několika lety jsem přijala náhodně pozvání na večer umělecké prózy – Čtení o sv. Ludmile do kaple svaté Rodiny.
Samo prostředí kaple na mě zapůsobilo zvláštním dojmem. Komorní prostředí, světlo svíček... Tak nějak si představuji setkávání prvních křesťanů. Po literárním programu následovala mše svatá, při které mi duchovní Petr Tvrdek bez falešného patosu v kázání mluvil z duše. A tak se nějak stalo, že jsem přicházela a přicházím stále a stále do malé kaple, kde sice není mnoho komfortu, ale prostředí je milé, vkusně vyzdobené, kde modlitby, čtení z Písma a zpěv doprovázený harmoniem při svitu svíček na člověka zvláštně zapůsobí a dostaví se pocit zklidnění a harmonie tak nevšední v dnešní hektické době. Petr Tvrdek se se svými studenty stará o zvelebení kaple – ať už se jedná o pohodlnější posezení v lavicích nebo výzdobu tepanými svícny, či suchými květy.
Je stále více těch, kteří si chodí poslechnout slovo Boží a laskavé homilie Petra Tvrdka srozumitelné všem... a pak když v závěru mše zazní... Já jsem s vámi, hloučku můj... člověk opravdu musí vnímat přítomnost Všemohoucího všemi smysly. A za to vše díky!
Prvně jsem tuto kapli navštívila někdy začátkem listopadu 2002 na pozvání toho milého pana učitele z fakulty :-) , u něhož jsem si hodlala zajistit 4 kredity za liturgický zpěv, abych prošla druhým ročníkem. V mém případě skalního nezpěváka (nebo přesněji: tvora zpívajícího dosti nevábně) mělo jít spíše o diplomatickou dohodu či konzultace.
Ironie vyústila v návštěvu nuselské kaple, kde se z dotyčného pana hudebníka vyklubal duchovní správce. Padli jsme si do oka (nebylo třeba ani extra pěveckého výkonu) a já začala docházet pravidelně, posléze i ministrovat. Postupně jsem se seznamovala s obřadem a lidmi, kteří zde tvořili společenství okolo stolu Páně.
Přijali mě mezi sebe a poskytli církevní domov. Definitivně o Velikonocích 2003, kdy odpověděli ano na otázku, zda souhlasí s tím, abych právě v kapli sv. Rodiny přijala svátost křtu a zda jsou ochotni se za mne v rámci společenství zaručit či mi pomáhat.
Čas letí a já zde existuji třetím rokem. Prožili jsme společně jak radosti, tak starosti, par-ná vedra i kruté zimy, vtipné i vážné situace - ať už ve třech nebo ve třiceti, ale především s Kristem.
Po dobu mé přítomnosti se ve sv. Rodině vystřídalo celkem dost lidí, studenty HTF počí-naje, starými lidmi konče... vlastně stále někdo nový přichází a buďto odejde, nebo zůstane, dle toho jak ho naše společenství osloví. Nicméně máme své stálice, kterých je na naši malou (momentálně pěkně zmrzlou) kapličku poměrně dost. Dokonce začali chodit někteří farníci z ostatních částí pražské farnosti. Sem tam k nám zavítá i nějaký ten ekumenický kazatel, ponejvíce z areálu HTF.
Zkrátka, žijeme vcelku naplno a já pevně doufám, že ještě dlouho budeme... a až nebudeme, pak po nás jistě někdo další a alespoň tak jako my :-). Jak bude vypadat situace za několik let opravdu přesně nevím... koruna pravděpodobně přejde v euro a liturgie se bu-de neustále vyvíjet.... Vždyť jsme přeci jen velmi malý úsek těch 2000 let dějin Církve, které píše čas, lidský život a z nich vyplývající kultura...
Má cesta k víře byla vždy provázena životními etapami, kterými jsem procházela – a to osobního rázu, až rodinného. Jednou v noci jsem měla živý sen: „Zjevení Ježíšovo“, který ke mně promluvil: „Měj víru ve mě, dostane se Ti pomoci a začni chodit do kaple svaté Rodiny.“ Uposlechla jsem, přestože cesta byla dlouhá a stále pokračuje. Pomoci se mi však brzy začalo dostávat. Žádná lidská síla by na to nestačila. Byla to Boží milost a Boží milosrdenství, které se mě naplno začalo dotýkat.
Jak čas plynul, pochopila jsem, že se nemusím na tomto světě bát ničeho, nikoho, ale že mám občanství v nebi, a tudíž poslední a jediná naděje je jen v Boha. a toto poselství bych Vám chtěla předat. Poselství o naději!!! Nechť všichni chodíme po Božích stezkách s láskou, vírou a poslušností v našeho Pána Ježíše Krista.